Tim Berne – altsaxofon, Oscar Noriega – klarinet, basklarinet, Matt Mitchell – klavír, Ches Smith – bicí, perkuse. Nahráno: 1/2011, New York. Vydáno: 2012. TT: 67:10. 1 CD ECM Records.
V posledních letech můžeme na labelu ECM sledovat příval nových jmen. Rozšiřování záběru tohoto věhlasného mnichovského vydavatelství o práci často progresivnějších hudebníků lze jen vítat, ECM tak ale bohužel činí často až poté, co tito umělci radikální jádro svých inovativních myšlenek předloží světu dřívějšími nahrávkami na jiných značkách. Z mnoha příkladů můžeme uvést třeba vídeňskou ikonu Christiana Fennesze nebo mladší norské hudebníky soustředěné třeba okolo labelu Rune Grammofon, kteří do katalogu ECM pronikli často napřed jako sidemani již zavedených krajanů (Ståle Storløkken
Všichni hráči na albu Snakeoil mají bohaté zkušenosti ze scény newyorského downtownu. Tim Berne vedle vlastní bohaté kariéry účinkoval například s Johnem Zornem, Billem Frisellem, Craigem Tabornem či Davidem Tornem, bubeníka Chese Smithe jsme zase mohli vidět i v Praze v hlučné úderce Ceramic Dog Marca Ribota. Oscar Noriega spolupracoval třeba s trumpetistou Cuongem Vu či s bubeníkem Tomem Raineyem, klavírista Matt Mitchell vedle účinkování ve známé sestavě Claudia Quintet vede řadu vlastních formací, v nichž se již dříve setkal i se všemi členy Snakeoil.
Album otevírá poklidná klavírní meditace, do níž různými perkusivními hříčkami vstupuje Smith, z historie ECM se při takovéto atmosféře mohou vybavit dialogy Jacka DeJohnetta s Michaelem Cainaem, zde se ale poté rozvine Berneho téma Simple City . Berne je zde autorem všech kompozic kromě jedné, na níž se s ním podílí Matt Mitchell. Je v podstatě samozřejmostí, že tito hráči spolu všichni velice sehraně komunikují při kolektivních improvizacích volných i nějak řízených (společná práce s dynamikou, intenzitou, hustotou). Zajímavější je následující celek Scanners díky prokomponované razantnější tematické části i při zajímavém zvládnutí improvizací během poměrně běžné celkové formy (téma, rozpad do improvizace, skrze sóla postupné budování cesty opět k závěrečnému expresivnějšímu pojetí tématu). Excelují zde především oba dechaři, jejichž dialog přináší řadu silných momentů i pro posluchače, který podle rytmického vývoje snadno odhadne, „jak to dopadne“. Podobně funguje také ještě o něco minimalističtější skladba Yield či závěrečná Spectacle s velmi vydařenou expresivní gradací.
Z předpokladů, že žádná další struktura na albu již nepřekvapí, však posluchače vyvede skladba v tomto směru úvah příznačně pojmenovaná Not Sure , která disponuje členitějším, dynamičtějším a prokomponovanějším průběhem. I z velejemných pasáží pak dýchá větší energie. Byť na chvíli a v chladném hávu ECM soundu zde dojde i na Smithovy osobité zpřelámané beaty, klavírní sólo nad nimi je pak vynikajícím momentem. Škoda, že z této skladby si Berne při komponování či celý kvartet při aranžování neučinili základní laťku pro další práci.
Oddaní fanoušci labelu ECM jsou samozřejmě zvyklí na naslouchání detailům, a tak je pro ně i na této desce připravena řada zážitků. Jinak zaměřeným jazzovým příznivcům bych napřed doporučil poslech starších nahrávek zde přítomných hudebníků, a teprve poté srovnání se Snakeoil. Bude opravdu záležitostí individuálního vkusu, jaké hodnocení si pak u nich toto album získá.
Body: 4 z 6
