Tam kde se kdysi po spolupráci s Hradišťanem a Zuzanou Homolovou Vlasta Redl zastavil, Tomáš Kočko pokračuje. A míří ještě dál. Moravskou lidovou hudbu uvádí do nových, často šokujících souvislostí, aniž by jen na okamžik zapochyboval, že na to má shůry požehnáno. Za své znamenité a v mnoha směrech nadčasové album Do Tanca! si získal úctu domácích i zahraničních odborníků a veřejnosti. V loňském roce vyprodukoval a argumenty zaštítil spojení respektované doom metalové skupiny Silent Stream of Godless Elegy s moravskou cimbálovkou Radošov a výsledným diskem Relic Dances naznačil nové možnosti world music v Česku.
Přání rodičů, aby se upsal klasice, přestal vycházet, když se mladý Tomáš Kočko při svých vandrech po Beskydech postupně seznamoval s lidovou hudbou. Později sice vystudoval operní režii, ale stále víc času trávil v zámeckém archivu v rodném Frýdku-Místku. Petr Ulrych ho časem seznámil s rožnovským básníkem Ladislavem Nezdařilem a jeho vztah k lidové muzice propukl v celé šíři. Sám ji začal studovat, stejně tak dějiny Moravy a Slovanů. Na rozdíl od muzikantů nechávajících se pohodlně nést trendovou vlnou zájmu o lidovky a world music, patří Tomáš Kočko se svými znalostmi a povědomím o lidové kultuře k těm nejpřemýšlivějším vizionářům. Vloni v Těšínském divadle zaranžoval a hudebně zrežíroval představení Těšínské niebo poskládané z písniček Jaromíra Nohavici a nyní dokončuje hudbu ke hře Ondraszek – pan Lysej góry.
Když poslouchám vaše Do tanca, alba Kapely ze wsi Warszawa či Chorvata Mojmira Novakoviče, nutí mě to přemýšlet nad úlohou bicích nástrojů v tradiční hudbě. Existuje vysvětlení, že katolická církev bubny z evropské hudby vymítila, protože jí připomínaly nespoutanost pohanství. Máte vy sám nějakou teorii, proč ze středoevropské, a nejvíc snad ze slovanské lidové hudby bubny vymizely? Tak to by mě taky zajímalo. Nejspíš to opravdu bude souviset s církví. Nevím, jak je na tom tradiční hudba germánských národů, ale, když pominu dechovku, bicí nástroje v tradiční hudbě Slovanů chybí. V pravoslavném Bulharsku mají sice typan, ale ten je asi reliktem tureckého vlivu. Litva byla nejdéle pohanským evropským státem, takže tam by se něco najít mohlo. V souvislosti s tím: běloruská kapela Osimira, která údajně hraje staroslovanskou hudbu, používá zvláštní typ kotlů.
Když o tom tak přemýšlím, nevěřím, že by naši předkové při muzice nehráli na nějaké perkusní nástroje. V Beskydech se používá tzv. dřizg – hůl s kovovými očky, která chřestí, když se s dřizgem bouchá do prkenné podlahy. Ta tendence ke zvýraznění rytmu tedy byla a je. Ovšem bubny vyloženě chybí. To není samo sebou. Teď se mi vybavil fejeton Leoše Janáčka o tom, jak jej od mala, coby chrámového zpěváčka na Hukvaldech, fascinovaly „tympani“ a toužil si pořádně bouchnout.
Výše zmíněné kapely a koneckonců i vy sám jste po staletích bubny do moravské, polské a chorvatské tradiční hudby vrátili a nabourali tak převládající přesvědčení, že stojí a padají především s melodiemi a ústřední roli v ní hrají housle, flétny, píšťaly. Proč jste se do toho pustil? I když kdysi jste prohlásil, že moravská hudba je velmi bohatá na rytmy. Prostě jsem pocítil potřebu zvýraznit a podtrhnout rytmus (který je v moravských lidových písních opravdu bohatý), náladu, či smysl té které písničky. Perkuse nemám v každé skladbě. Není to automatická součást mojí hudby – byť je podstatná a výrazná. Nemám rád ten druh prvoplánovosti, kdy se míchají hrušky s pomeranči jen pro míchání samotné. Byť to třeba může být právě „in“, a třeba se i zadaří a hodí to zajímavou chuť. Na druhou stranu, je v pořádku, že se muzika chce líbit. Ostatně, tenhle systém vymysleli už cikánští muzikanti, kteří při svém kočování vytvářeli to, čemu dnes říkáme world music. Vidím (slyším) ale rozdíl mezi „chtít se líbit“ a „podbízet se“.
Jaký máte názor na fúzi moravských lidovek a rockové rytmiky ? A nemám tím teď na mysli běžný folkrock třeba Čechomoru a jeho klonů. Jsem přesvědčen o tom, že teď je k podobným kombinacím ta nejlepší příležitost. V dobách státního folklorismu, kdy si komunisti uzurpovali i právo mluvit o tom, co je a není správný folklor, to možné nebylo. Byla to úplně pokroucená doba a, i když nelze upřít státnímu folklorismu také jistá pozitiva, nadělal mnoho zlého. Na jedné straně mám radost, že vzniká tolik kapel, které se zajímají o tradiční hudbu a snaží se na ni podívat z jiného úhlu (vycházím z toho, že s kvantitou je větší šance na kvalitu), ale na druhou stranu mě rmoutí jejich nízká muzikantská úroveň. Bohužel zhusta provozují elektrickou dechovku, nedokážou se odpoutat od své „bum čvách“ bigbítové minulosti, a tak se točí v bludném kruhu. Lámu si hlavu, co se to s námi stalo. Naši předkové byli schopni poslouchat a provozovat hudbu s nepravidelnými rytmy, s proměnlivou tonalitou, tančit složité tance a dnes „čím jednodušeji, tím lépe a úspěšněji“. A pokud jde o hlasy, varující před przněním lidové hudby a vytvářením „pseudolidovek“ či „pseudofolkloru“, ty se ozývají povětšinou z Prahy, z kruhů, které jako správný přístup k tradiční písni označují muziku Pavla Lohonky Žalmana.
Spousta lidí vnímá world music jako módní trend, aniž by si uvědomovali, že se vlastně obloukem vracíme někam na začátek, kdy se hudební tradice nejrůznějších kultur na kupeckých stezkách, v přístavech, při stěhování národů a států běžně míchaly. Dnes, kdy hudebníci opět nerespektují státní a kulturní hranice, vznikají nahrávky, na které mnozí pohlížejí s despektem, mají je za vykonstruované. Módní trend to je. A já z něj mám radost. Připadá mi přirozenější, a nebojím se užít slov „správnější a přínosnější“ než módní trendy let minulých u nás v podobě country music. Vidím v něm šanci pro moravskou hudbu. Možná jsem úzkoprse provinciální, ale chtěl bych, aby se moravská muzika dostala tam, kde je muzika irská. Chci být jedním z Paddy Moloneyů moravské hudby.
Na albu Relic Dances jste u nás jako jeden z prvních postavil do přímé souvislosti doom metalově těžkou, až depresivní dramatičnost se syrovými moravskými baladami. To přece má svou logiku! Jak vás to napadlo? Já to prostě vidím tak, že moravská tradiční hudba je jeden velký ranec, na který když se podívám z pohledu kategorií dnešní populární hudby, tak vidím, že obsahuje všechny její žánry. Najdete tu ucajdaný „televizní pop“ i brutální a syrové „metalové balady“, blues, rock, jazz, dechovku. Hudbu definuji podle jejího obsahu, a tak mi přišlo logické, že to, čím je charakteristický doom metal (smutek, beznaděj, osudovost, dramatičnost, syrovost), lze spojit s tím, čím zní moravská balada. Že obě moravské kapely – Silent Stream of Godless Elegy i Radošov mohou vyprávět stejný příběh nejen odděleně, ale i společně, a navíc se vzájemně doplňovat.
Moravská tradiční hudba, tak jak ji dnes známe a vnímáme, není zas tak stará. Vždyť například cimbál v ní prý natrvalo zakotvil před necelými sto padesáti lety. Jura Pavlica se už několikrát pokusil vydat se ještě hlouběji do historie. Nechystáte se na něco podobného? Kapela ze wsi Warszawa vrátila na scénu například takzvaný bílý zpěv starých pastýřů. Cimbál je u nás už od 15. století. Před příchodem „pedálového cimbálu“ se hrávalo na jednoduchý cimbál, který se zavěšoval na krk. Na Valašsku to byl takzvaný břuchál. Bialy spiew je prostě souhrnný název pro jakékoli neškolené přirozené, a spíše tedy exponované folklorní zpívání. Poláci, protože jiný tak výrazně archaický folklorní region nemají, jím myslí zpěv svých goralů, obyvatel Karpat, povětšinou pastevců. Takže jím může být takzvaný helokání (helokanie) stejně jako zpívání u muziky. U nás v Karpatii, ale i na jižní Moravě na Dolňácku, je tedy „bílého zpěvu“ nepřeberně druhů a barev. Osobně doporučuji poslouchat zpěváky z Horňácka. Ale pokud chcete slyšet ten opravdu autentický archaický bílý zpěv, pusťte si nahrávky, které pořídil Leoš Janáček a nedávno je vydalo vydavatelství Gnosis.
Vpád elektroniky do tradiční hudby už jinde ve světě berou jako něco normálního. Nás to teprve čeká. Čechomor sice skrze svůj folkrock přitáhl k moravským lidovkám nebývalou pozornost, ovšem těžko říct, co se od něho dá čekat dál. Jaký na to máte názor vy, který dáváte přednost akustice? Víte, asi do toho určitě někdo vlítne i u nás a sklidí za to ovace. Mě tyhle „levné body“ moc nelákají. Udělám to ve chvíli, kdy budu mít pocit, že se mi do toho chce, a budu vědět, co můžu očekávat. Nestavím se ze zásady proti nijaké fúzi či ovlivnění. Naše poslední CD Do tanca! je zralé k použití samplů a tanečních rytmů. A v podstatě, když budu mít k dispozici člověka s mašinkami, zítra se může začít připravovat album „Do tanca! – dance remix“. A myslím, že by aj bylo dobré. Ale taky mě to třeba zláká až za pět let, kdy už taková muzika bude pasé. Na druhou stranu, Bach vlastně také skládal muziku, která v jeho době už byla dávno mimo trend. Zatím mě baví ukazovat, že to, co umí rockeři či technaři pomocí elektřiny, já zvládnu díky aranžím a nasazení taky. A navíc s muzikou, která je od nás a naše.
Odvaha českým muzikantům nechybí. Končí ale tam, kde podle nich začínají hranice nebezpečného experimentu. Mám tím na mysli, že se ještě nikdo nepokusil ve vetší míře smíchat moravanství se vzdálenými kulturami. Jirka Plocek to načal u Teagrassu s bluegrassem a klezmerem, Jura Pavlica s Jihoafričany, a klaplo jim to. Myslíte si, že by se tak rozdílné kultury, jako je Morava a Afrika, mohly i minout? Tohle je tak složitá věc, že nevím, co vám mám v krátkosti odpovědět. Mě, kupříkladu, baví pohybovat se v určitých mantinelech. Často jsou to mantinely, které si sám vymezím. Možná tím, že jsem z pod Beskyd a modravý mantinel hor je součástí mého života. Mantinely má v sobě každý. Člověk má potřebu na jedné straně hranice bořit, a na druhé je vytvářet. Z muziky Teagrassu nebo Jury s Jihoafričanem nemám pocit, že něco „klaplo“. Ale je to samozřejmě věc vkusu, názoru, a hlavně těch mantinelů. No a k Africe – osobně cítím daleko větší spřízněnost s černošskou či arabskou muzikou než třeba s čínskou či japonskou. Ale v téhle oblasti jsem pramalým znalcem, takže vše může být úplně jinak. Mám doma nahrávku Ayuba Ogady z Keni, vydal ji u Petera Gabriela, a to je Morava jak sviňa! Z fleku bych si s ním zahrál.
Jak musí být posluchač naladěn, aby ve hře na tradiční keňskou loutnu naytiti a v tamních tancích slyšel ozvěny Moravy? Je to intuice, shoda náhod, nebo přímo oříšek pro etnomuzikology? No, nesmíte mě hned chytat za slovo. Ne každá muzika z Afriky mě takhle osloví. Ale když mě pak něco zaujme, říkám – „kurňa, to je Morava!“. Ale přece jen – když slyším tuhle čistou, prostou muziku doprovázenou pouze na naytiti a cítím za ní tu úžasnou sílu, jako když z obrovské přehrady vytéká jen malý čisťounký pramének vody, svrbí mě mé aranžérské prsty, podobně jako u naší moravské muziky. Možná teď řeknu pitomost, ale mám pocit, že archetypy fungují nejen v psychologii. Určitě musí existovat něco jako hudební archetypy – a tady právě cítím spřízněnost s muzikou Ayuba Ogady. Je mi prostě zvláštně blízká.
Zuzana Mojžíšová mi řekla, že celý život účinkovala ve folklorních souborech, aby nakonec při vlastním etnomuzikologickém výzkumu ve slovenských vesnicích přišla na to, že s folklorem, jaký se prezentuje na populárních festivalech, už nechce mít nic společného. Jak hodně podle vás bolševici lidovou hudbu zprznili a mnoha generacím ji tak znechutili? Já osobně, když slyším slovo folklor, ježí se mi chlupy na těle. Slyším Jožku Černého a cimbálovky v prvomájovém průvodu. Je folklor a folklor, a navrch ještě folklorismus. Tradice a historie byly vždycky zneužívány či interpretovány. Například fakt, že vůbec můžeme o nějakém moravském folkloru mluvit a dokládat svá tvrzení konkrétními písněmi či popsanými zvyky vděčíme nikoli ústní tradici, ale jistým změnám ve státním aparátu Rakouska-Uherska, potažmo konkrétnímu zájmu tu církevních, tu světských intelektuálů té doby. Mám pocit, že zrovna žijeme v době, kdy můžeme tradiční hudbu a tradice vnímat svobodně a bez ideologických nálepek a mám z toho, upřímně, moc dobrý pocit. Můžeme také rozvíjet debaty tak daleko, že popřeme celý folklor jako totální blud a smyšlenku a – napadá mě – je v pořádku, aby se vykládaly velké částky ze státních peněz na pořádání folklorních festivalů? Na údržbu skanzenů lidové kultury, muzeí, hradů, zámků? Je v pořádku aby se dotovala opera, symfonická tělesa, filmová tvorba a vůbec kultura? Ano? Ne? Proč?
Pódiový folklor je něco jako televize Nova. Má právo na život. Chybí ale protiváha. Rezervu vidím ve školství. V rodinách se lidové písničky náležící k rodné vísce či regionu předávají už jen v těch folklorně nejsilnějších regionech, a tak bych uvítal něco jako výuku folkloru. Aby existoval v povědomí lidí rozdíl mezi folklorem a líbivým folklorismem.
Tím vším chci říct, že věty Zuzany Mojžíšové či děcek z Kapely ze wsi Warszawa na mě působí takhle vytržené z kontextu jaksi nepokorně a tendenčně. Tož a poslední věta – míval jsem z Jožky Černého podobné pocity, ale zbavil jsem se toho. Zjistil jsem, že mám tendenci kádrovat, co správné je, a co ne, a to už tady jednou bylo a, kurdebele, jednou už z toho bludného kruhu musíme vykročit.
