Tomáš Liška je jazzový kontrabasista a skladatel, který patří ke špičce generace jazzových třicátníků. V současné době působí mimo svého tria především v kapele Points, ale znát ho můžete například z kvinteta Mateje Benka, tria Davida Dorůžky nebo projektu Lenky Dusilové, Eternal Seekers. V poslední době je o Liškovi hodně slyšet: se skupinou Points vyhrál jazzovou soutěž ve španělském Getxu, byl vyhlášen nejlepším basistou v mezinárodní soutěži v belgickém Hoeilaartu a hlavně: na labelu Animal Music vyšla jeho deska s Davidem Dorůžkou a italským bandoneonistou Danielem di Bonaventurou. Album nese název Invisible World.
Když jsem se připravoval na tento rozhovor, při pročítání tvého životopisu bylo nejčastější téma různých soutěží a ocenění, které jsi získal. Jsou tyhle soutěže hlavně prostředkem k navazování nových hudebních kontaktů? Moje první soutěž byl myslím v roce 2005 Junior jazz v Ústí nad Labem. Tam to tenkrát nedopadlo moc dobře a po několika letech soutěžní pauzy jsem se až letos donutil ještě něco vyzkoušet. Nedávno mi bylo třicet let a většina soutěží je právě tímto věkem limitována. Došlo mi, že bych mohl vlastně ještě něco vyzkoušet a dost tomu pomohl také fakt, že jsme se ve stejnou chvíli s kvartetem Points rozhodli odeslat nahrávku na soutěž do španělského Getxa. Tím se to vlastně celé odstartovalo. Dostali jsme se do finálového výběru z celé Evropy a soutěž jsme jako vůbec první kapela z České republiky vyhráli. To mě dost nakoplo a přihlásil jsem se sólově na další soutěž do polského Leszna, kterou jsem vyhrál. Potom následovaly opět Points a cena poroty na polské soutěži v Siedlcích a teď naposledy to bylo druhé místo pro Points z Belgie a zároveň ocenění nejlepšího basisty soutěže. Náš trumpetista Miroslav Hloucal získal ještě cenu sólisty.
Takže doma vitrína s cenami? To ne (smích). Není to primárně o tom, že bych si chtěl něco dokazovat, nebo s někým bojovat o nějakou cenu. Spíš, jak jsi říkal, tam potkáš zajímavé lidi. V Polsku jsem se potkal s výbornými muzikanty a s některými jsem dodnes v kontaktu. Obecně hodně rád navazuji kontakty se zahraničními hráči. V Česku je to dobré, je tu spousta dobrých muzikantů, ale určitě to chce hledat spojení alespoň v rámci Evropy. Je to hodně inspirativní.
A co učitelé na jazzových dílnách nebo porotci na soutěžích? Občas to jsou zvučná jména. Určitě, na dílny jsem jezdil samozřejmě hlavně kvůli zajímavým lektorům a kontaktům se zahraničními hudebníky. Nebylo jich zase tolik, asi tři. Polsko, Česko, Itálie… Do Polska jsem jel hlavně za Michalem Baranskim, kterého jsem chtěl už dlouho potkat a v klidu si vyříkat všechny ty basové záležitosti. V Itálii to byli většinou američtí lektoři jako Joey de Francesco, Benny Golson, Buster Williams, George Cables a zahrál jsem si třeba i s Jimmy Cobbem.
To mohla být zajímavá zkušenost… Ano, po této stránce bylo hodně zajímavé potkat se s člověkem, který natáčel všechny ty slavné desky jazzové historie. Byl jsem tváří v tvář postavám historie jazzu a hodně věcí se mi tím propojilo.
Co ty a školy, studium? Jsou to dva roky, co jsem absolvoval na VOŠce Jaroslava Ježka, pod vedením Jaromíra Honzáka. Před tím jsem měl na Ježkově konzervatoři Petra Kořínka, kde jsme pracovali hlavně na řemesle a technickém zvládnutí nástroje. Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách, a když jsem pocítil potřebu řešit trochu jiné věci, objevila se tu možnost přestoupit na VOŠku. Nerozhodl jsem se pro tenhle krok jen kvůli kontrabasu, ale hlavně kvůli celkovým osnovám, konceptu, lektorům a vyučovaným předmětům, které na konzervatoři scházely, nebo jejich úroveň byla dost nízko.
A co absolventská práce, jaké jsi měl téma? Já jsem si vybral problematiku ozvučení kontrabasu…
To mi přijde jako důležité téma. Pokud hraješ komorně, akusticky, tak jde asi hlavně o to, aby kontrabas vynikl. Ta problematika je u kontrabasu dost obsáhlá, protože je mnoho způsobů a možností, jak samotný nástroj ozvučit. Záleží samozřejmě také hodně na hráčích, jejich vkusu a muzice, kterou hrají. Chtěl jsem hlavně zmapovat různé přístupy, možnosti, názory, technické pro a proti a uvést také nějaké příklady na interpretech. Součástí práce jsou i rozhovory na toto téma s Robertem Balzarem a Petrem Dvorským.
To mi připomíná Miroslava Vitouše, který si taky hrál s kontrabasem a s tím, jak z něho dostat ten správný zvuk. Je pro tebe Miroslav inspirace nebo vzor? Inspirace určitě! Co se týče zvuku, je to tím směrem, ale není to úplně to, co bych si sám představoval. Rozhodně Mirek patří k hráčům, jejichž sound a styl se mi líbí a v jistém směru také inspiruje.
Tak pojďme k hudebním projektům, jichž máš, jako většina českých jazzmanů, více. Points, s Davidem Dorůžkou, Matejem Benkem… S Ondřejem Pivcem a Bucinatores Orchestra, Tomášem Hobzekem, Cyrillem Oswaldem, Eternal Seekers a teď i mé trio. To jsou asi ty hlavní aktivity, mimo záskoky…
Zaskakoval jsi prý také v Limbu. Hraní s Limbem mě vždycky hodně baví. Jsou to většinou hudebně úplně otevřené koncerty, což mě obvykle dost inspiruje. Myslím, že na pódiu vznikaly moc hezké momenty.
Jak jsi vybíral muzikanty pro svůj nový projekt? To je zajímavá otázka. Já jsem o nástrojovém obsazení vlastně nemusel dlouho přemýšlet. Převážnou část věcí jsem psal přímo pro trio kontrabas, akustická kytara a bandoneon.
Takže kompozice jsi měl hotové před tím, než jsi měl kapelu? Přesně tak. Věděl jsem už dlouho, jaký zvuk chci mít. Pak šlo jen o to, abych našel hráče. Napřed jsem přemýšlel o kytaře a první, koho jsem oslovil, byl David Dorůžka. V tu dobu jsem už s Davidem hrál v jeho triu a myslím, že si moc dobře rozumíme jak hudebně, tak po lidské stránce. Davida jsem poprosil, jestli by se na ty kompozice se mnou nepodíval a nenatočili bychom v duu jen pár věcí, abych si jen ověřil, jak skladby zní. Do té doby jsem ty kompozice s nikým nehrál. David byl ten obětní beránek, který to všechno odnesl (smích) . Natočili jsme asi 4 věci a znělo to myslím skvěle. Byl jsem úplně nadšený, jak David hraje na akustickou kytaru. Je to úplně jiný nástroj, jiný zvuk, který ho samozřejmě inspiruje k jiným věcem, než když hraje elektricky. Měl jsem tedy dost kvalitní demo a mohl jsem hledat bandoneonistu a vydavatele.
A znal jsi někoho v Česku, kdo hraje na bandoneon? Já tedy v Česku nikoho neznám. Nechci se teď nikoho dotknout, ale skutečně nevím o nikom, kdo by byl schopen improvizace na tenhle nástroj. Jsou tady samozřejmě hráči na bandoneon, kteří se věnují tangu nebo podobně tradičnější muzice, ale já jsem chtěl úplný opak – hudebníka, který není ovlivněný tradicí bandoneonu, tj. tangem a Piazzollou. Jasně, že to všichni znají, ale pak je otázka, do jaké míry jsou tím ovlivněni. Já jsem hledal hráče, který je schopen hudbu hlavně otevřít a ne ji svazovat nějakou tradicí. Musel jsem tedy hledat v zahraničí.
Jako prvního jsem oslovil Argentince Dina Saluzziho, který natáčí desky u ECM a je to asi taková ikona moderního hraní na bandoneon. Jeho hudba je navíc hodně otevřená, čímž teď nemám na mysli free jazz, ale spíš jeho nesvázanost jakýmikoliv hranicemi. Dinovi jsem poslal demo, které jsme natočili s Davidem, ale ke spolupráci nakonec nedošlo. Dino právě letos, ve svých asi 75 letech, dopsal operu, kterou se chystá uvádět po celém světě, a na nové projekty už mu nezbývá čas. Daniela di Bonaventuru jsem objevil úplně náhodou na předposlední desce Miroslava Vitouše.
Universal Syncopations II, která rovněž vyšla u ECM. Myslím, že tam hraje na jedné skladbě jako host? Ano, ale mám pocit, že hraje ve více skladbách. Trochu jsem si tedy Daniela prolustroval na internetu a zjistil, že to je velice známý italský hudebník. Spolupracuje s těmi nejvýznamnějšími osobnostmi v Itálii, natáčí a píše velice krásnou muziku, je otevřený spoustě vlivů a navíc vystudoval klasickou kompozici a piano. Na bandoneon se začal učit teprve před 12 lety, jako samouk. Je strašně znát, že je původem klasik a že má vystudovanou kompozici. Jeho styl mi tím přijde takovým zvláštním způsobem odlehčený a velice osobitý. Poslal jsem mu demo, hudba ho zaujala a šlo už tedy jen o to, najít nějaký společný termín k nahrávání. Viděli jsme se poprvé až v Praze na letišti.
Mluvil ti Daniel nebo David do kompozic? Nebo jsi nějak vedl oba muzikanty, aby hráli to, co jsi chtěl? Jak jsi je nasměroval tím správným směrem? Já jsem je nikam směrovat nemusel. Muzikanty, kteří mají tak velké zkušenosti, by byl hřích někam tlačit, pokud se nejedná vyloženě o vypsanou věc. Když jsme poprvé hráli některé věci společně, většinou jsem jen nastínil ten základní model, náladu, jak asi to má znít, a řekli jsme si něco k formě. Že bych vyloženě od první chvíle vysvětloval každému z nich, jaký doprovod hrát, jaký rejstřík použít, to jsem nechal úplně otevřené. Vznikla tím spousta zajímavých věcí, o kterých jsem neměl ani ponětí, že by se mohly stát. To je asi to nejlepší, co se autorovi hudby může přihodit, když jeho hudbu hrají muzikanti, kteří ji uchopí a ještě vyzvednou někam výš.
Jak bys pojmenoval hudbu, kterou na albu hrajete? Když to mám někomu popsat, tak jsem v úzkých. Určitě nelze říct, že je to jazz, klasika, nebo něco jiného. Většinou říkám, že to jsou písničky, kde se prolíná od každého trochu.
Při poslechu alba můžeme slyšet jihoamerické, nebo možná španělské inspirace, což je ve spojení s bandoneonem a českým leaderem dost nezvyklé. Můžeš říct, co tě vedlo k tomu skládat hudbu v tomto stylu? Máš pravdu, některé skladby mohou náladou připomínat Španělsko, ale určitě to nikdy nebyl při skládání záměr. Obecně mě hodně přitahuje flamenco, někteří interpreti z Portugalska a potom mam moc rád tradiční folklór z Venezuely, nebo Bolívie. Muziky, kterou poslouchám, je hodně a jsou to téměř všechny žánry. Vůbec nepřemýšlím o tom, co mě kdy k čemu inspiruje, nebo inspirovalo. Přijde myšlenka a pak už je to jen na mém „Invisible World“, co se stane dál.
Představ prosím hosty, které sis přizval… Na desce mám dva hosty. Jedním z nich je Tomáš Reindl, hráč na tabla a všelijaké jiné etnické instrumenty a na desce hraje ve dvou skladbách. Druhým hostem je Marta Töpferová, zpěvačka působící v New Yorku, se kterou jsem začal spolupracovat asi před dvěma lety. Při přípravě jsem uvažoval o vokálu, ale nevěděl jsem vůbec, do jaké skladby jej umístit a jak. Neměl jsem tedy připravený ani text nebo tóninu. Vlastně jsem už časem vokál pustil z hlavy a soustředil se na samotné natáčení. Když jsme poslední den ve studiu nahráli skladbu Tierra de mis Padres instrumentálně, uvědomil jsem si, že to je přesně ta věc, kde bych chtěl Martu slyšet. Nahráli jsme tedy další verzi s představou, že hlavní melodii přebírá zpěv. Až po nahrávání jsem s Martou začal komunikovat o tom, jestli by se jí ta písnička vůbec líbila, jestli by jí seděla tónina, jestli není moc pomalá nebo rychlá, jestli by nenapsala text ve španělštině. Bylo to celé dost spontánní. Za několik týdnů jsem od Marty dostal první pracovní verzi. Říkala, že prý ji v jednu chvíli název skladby inspiroval k příběhu a že během deseti minut byl text na světě. Takové věci bývají většinou nejsilnější, když o nich moc rozumově nepřemýšlíš. Myslím, že výsledek stojí za poslech.
A proč název Invisible World? Název by měl vystihovat to, že v každém z nás se odehrává nějaký vnitřní neviditelný svět, o kterém naše okolí nemusí mít ani potuchy. Mě ten název napadl, když jsem se podíval skrze ty skladby sám na sebe. Když jsem začínal před pěti lety psát, tak jsem netušil, do čeho vlastně jdu a co ze mě bude padat. Myslel jsem si, že když hraji převážně moderní věci, tak že se to v tom duchu ponese. Nicméně první skladby, které ze mě vylezly, byly prostě písničky. Koukal jsem na to a byl jsem trochu rozpačitý a překvapený. Přijde mi, že v sobě mají takového trochu naivního ducha, naivní krásu, nevím, jak to přesně popsat, ale podle mého soudu zase ne nic laciného a asi ani ne pro každého. Skrze psaní jsem objevil svůj další vnitřní svět – Invisible World.
