Název Hope (Naděje) je dokonale výstižný. Pro Tomáše Lišku symbolizuje nové album jeho kapely Invisible World překonání skepse.
Kdykoliv jsme se bavili o tvých předchozích deskách, říkal jsi, že jde o sestavy příležitostné a baví tě střídat spoluhráče. Najednou je tu album Hope, personálně navazující na předchozí titul Invisible Faces. Dozrál jsi k potřebě stability, nebo jste si prostě v kapele „sedli“? Myslím, že jde o ten druhý případ. Podařilo se mi najít muzikanty, se kterými si po všech stránkách vyhovujeme. Z kapely cítím ohromnou sílu a opravdovou radost z tvorby, hraní i zkoušení. Nejde jen o profesionální domluvu na provedení určité hudby. Je nám spolu skvěle jak na pódiu, tak mimo něj. Utíkat od takového potenciálu by byla chyba. Čímž neříkám, že by předchozí projekty neměly potenciál nebo že se beze zbytku vyčerpal. Ale tady přirozeně vznikla natolik velká přidaná hodnota osobního porozumění, že se mi nechce měnit nic.
Fotky k desce jste pořídili na brněnském nádraží, jde o ideální průsečík trajektorií členů kvarteta? Brno je pro nás nejpraktičtější lokace mezi Prahou, poblíž které bydlím já, Vídní a Olomoucí. Mám sice spoluhráče z Hané, Srbska a Turecka, ale oba „zahraniční“ působí na vídeňské scéně. Vídeňská scéna world music je kvalitní a bohatá, potkává se tam spousta kultur. A organizačně není žádný velký problém setkávat se. Kluci sednou na autobus nebo do auta a za chvíli jsou třeba v Praze, stejně jako já mám blízko k nim.
Proč se vlastně vydání alba opozdilo? Ke skluzu došlo už před koronou. Epidemie a s ní spojené restrikce skutečně nebyl jediný důvod. Ještě delší prodlevu způsobily peripetie s vydavatelem. Desku jsme točili v březnu 2019 na impuls jedné prestižní německé firmy, jejíž zástupci nás slyšeli hrát na WOMEXu v Las Palmas v roce 2018. O spolupráci jsme se bavili už dříve a v Las Palmas jsme si potřásli rukou. S tím, že pokud chceme desku vydat na podzim 2019, musíme nahrávku doručit na jaře. Pak se prý doladí obal, smlouvy, podmínky. Když jsme vše natočili, telefonovali nám z vydavatelství, že mění dramaturgický plán a my jim nezapadáme do konceptu. Zkusil jsem ještě narychlo obeslat pár mých oblíbených evropských značek. Ale bylo mi vysvětleno, že takhle rychle už nás do edičního plánu nezařadí. V tu chvíli na mě padla deprese. Asi v tom sehrála roli i nějaká krize středního věku. Po fázi ohromně vynaloženého úsilí, skvělých referencí v tisku a vydařených koncertů, třeba na festivalu v Rudolstadtu a dvou turné v Japonsku, jsem dostal ledovou sprchu. Znechutilo mě to natolik, že jsem nahrávku odložil. Hrál jsem s Robertem Křesťanem a Druhou trávou i dalšími projekty. Co se týče vlastní hudby, ztratil jsem ambice. Stal se ze mě standardní sideman.
Název alba Hope je symbolický, že? Napsal jsem pod stejným názvem skladbu. A už během psaní, když jsem si hrál na piano první motivy, cítil jsem z nálady hudby slovo „naděje“. Ale ještě jsem nebyl přesvědčený, že by se celá deska měla jmenovat Hope. Kluci byli spíš pro název podle jiné skladby, Dunga Runga.
Na desce hostuje zpěvačka Sakina Teyna. Prozradíš o ní něco? Do několika skladeb jsem potřeboval bezeslovný vokál. Jediný, kdo zatím u nás v kapele zpívá, je Efe, ale cítil jsem, že by se hodila ještě ženská barva hlasu. Efe hraje ve Vídni právě se skvělou kurdskou zpěvačkou Sakinou. Opět jde o pohnutý lidský osud. Snad už od svých sedmnácti, celých patnáct let, musela Sakina, citlivá ženská se zlatým srdcem, doslova bojovat se zbraní o život. Pak se jí podařilo emigrovat do Vídně, kde se věnuje muzice a boji za lidská práva. Pracuje také v neziskových organizacích na podporu uprchlíků.
Mimochodem, šuplík. Přetéká po jarní pauze notovým papírem? Jarní covidovou pauzu jsem využil tak, že jsem ani jednou nevytáhl basu z futrálu, ani jednou nesedl k pianu a staral se pouze o rodinu. Hodně jsem fyzicky pracoval kolem domu. Také jsem pomáhal s PR a webovými stránkami kamarádovi. A navíc jsem se naučil jezdit s bagrem. (smích)
Nakonec jsem byl víc zaměstnaný než v době mimo covid. Když máš dvě malé děti a spadne na tebe domácí výuka… Krom vlastních dětí jsem ještě distančně učil svoje studenty a žáky ze ZUŠ. Rozběhl jsem také svůj YouTube kanál s instruktážními videi pro své studenty, který je ale k dispozici komukoliv. Ke cvičení na nástroj nebo psaní jsem na chvíli ztratil motivaci. Říkal jsem si, bůhví jak to všechno dopadne.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2020.
