Není divu, že budoucnost oběma připraveným labelům přála: v šedesátých letech přežily nástup řady podobně orientovaných firem a o čtvrtstoletí později i přílivovou vlnu World Music. Topic Records by mohli s klidem usnout na vavřínech reedic svých dávných vinylů, skutečnost je ale taková, že jejich čerstvá produkce stále figuruje v patřičných žebříčcích, a koneckonců třeba i v letošních nominacích na Ceny HARMONIE. Jejich prvním deskou prý byla Chlap, co ředí dělníkovi pivo Paddyho Ryana a také další produkce víceméně odpovídala profilu, který později kdosi charakterizoval jako „little red label“: z domácích tu byli průkopníci britského folku Ewan MacColl a Bert Lloyd , ze zámoří Topic dodávali Pete Seegera , Paula Robsona a Woodyho Guthrieho .
Na přelomu padesátých a šedesátých let vznikl rozhlasový projekt Ewana MacColla, Peggy Seeger a Charlese Parkera zvaný Radio Ballads , pokoušející se zmapovat tehdejší žhavou současnost: stavbu dálnice M1, život teenagerů, kočovníků, horníků, boxerů, rybářů či lidí postižených obrnou, a také – ve stylu amerických mýtů- statečného strojvedoucího, obětujícího v nebezpečí vlastní život. Šest z osmi pořadů se dočkalo vydání na LP Topic a celá rozhlasová řada byla později hodnocena jako „nejcennější výdobytek britského folkového hnutí“. To ale dost dobře ani nemohla být pravda, protože to hlavní mělo teprve přijít – a z trochu jiného konce.
Je třeba poctivě přiznat, že na počátku britského folku byla z jazzu vycházející skifflová vlna, tedy notně amerikanizující element. Významnou roli zde také sehrála MacCollova partnerka a nevlastní sestra Pete Seegera Peggy, a především americký etnomuzikolog Alan Lomax , jemuž se během padesatých let stala Británie základnou pro aktivity jak na ostrovech samých, tak i na kontinentu. A do třetice se tu objevili dva hodně svérázní jedinci, Ramblin Jack Elliott a Derroll Adams , kteří představovali praktickou a velice reprezentativní ukázku guthrieovského stylu. A to bylo něco docela jiného než akademické provozování industriálních balad. Topic Records však prokázali dostatečnou bystrosluchost a jejich elliottovská alba s přizvukujícím Adamsem neztrácejí ani po letech nic ze své syrovosti a bezprostřednosti. V tom se jim mohla na londýnské folkové scéně rovnat snad jen drsná irská pouliční harcovnice Margaret Barry .
Nicméně s postupujícími roky první poloviny šedesátých let se konsolidovala skutečně britská folková scéna. Kytaristé Davy Graham , Martin Carthy , Martin Sipmson , Nic Jones a řada dalších postupně opouštěli hraní černošských blues a kovbojských písniček a vytvářeli zcela osobitý styl britského fingerpickingu. Na druhé straně se zde objevovaly i jedinečné zpěvačky, jako Anne Briggs , Shirley Collins či June Tabor , bez nichž bychom se asi nedočkali dnešních „keltských královen“. Oba tyto trendy se pak sešly na legendárním společném albu Davyho Grahama a Shirley Collins, které se stalo východiskem pro folk-rockové postupy následujících dekád, v nichž dominovaly mimo jiné – máme-li se dále držet katalogu Topic Records – kapely Albion Band , Brass Monkey či Battlefield Band .
Především se ale v polovině šedesátých let objevili sourozenci Watersonovi, kolem nichž se do značné míry dodnes koncentruje dění na britské folkové scéně. Z téhle rodiny koneckonců pochází i Eliza Carthy , která už nějaký rok udává tón (a se svým albem Anglicana zasáhla do zmíněných nominací Cen HARMONIE), a ani vokální spolek Blue Murder (který byl také nominován), není opět ničím jiným než rozšířenou sestavou Watersons .
Je to zřejmě paradoxně zájem o takzvanou hudbu světa , který dnes umožňuje folkařským labelům rozsáhlé projekty z archivů více či méně terénních nahrávek. Vedle nepříliš ohromující řady Topic World Series s nahrávkami hudby skutečně z celého světa (připomeňme, že část těchto nahrávek pořídil Bert Lloyd) přináší Topic cosi, čemu mohou jiné firmy jen stěží konkurovat: s ediční řadou Voice of the People – sérií alb tradiční hudby z britských ostrovů, s písničkami námluv a svateb, námořních bitev, bouří, tragediemi, písničkami o exilu a emigraci, o prostém životě na venkově, opravdové i falešné lásce, místních i celonárodních záležitostech, kočování, pití, honech, rybolovu, pytlačení i obyčejné práci.
Značnou část tvoří písničky zpívané bez doprovodu nástrojů – ostatně jeden z nejproslulejších tradičních zpěváků, Harry Cox z Norfolku, považoval nástrojový doprovod za naprosto neomluvitelný ústupek komerci. Jen občas zpěváka doprovodí sbor, housle, akordeon, concertina, tin-whistle, banjo, dulcimer, piano, cello, flétna, případně dudy. Z mnoha desítek zpěváků jich i zasvěcenější příznivec ostrovního folku bude jménem znát jen hrstku. Svoji pozornost ostatně dlužíme i mnohým hvězdným jménům z loňského Acoustic Folk Boxu , bilancujícího na čtyřech CD folkové dějiny od Lonnieho Donnegana až po Elizu Carthy.
Příští rok firma oslaví pětašedesáté narozeniny – ať už nabere příští vlna zájmu o anglickou, skotskou, velšskou či irskou muziku jakoukoliv podobu, Topic Records si s tím nepochybně snadno poradí s britskou solidností. Mimochodem, u nás tuto firmu dosud nikdo kloudně nezastupuje.
Internet:
