Trilok Gurtu je na celém světě známý jako člověk, který dokázal zajímavým způsobem spojit hudební tradice různých kontinentů. Vyrůstal v hudebně založené rodině: jeho dědeček byl koncertním hráčem na sitár, jeho matka slavná zpěvačka. Kromě klasické indické hudby však už jako teenager poslouchal rokenrol a soul. A jak často připomíná, jeho snem tehdy bylo hrát na tabla jako Jimi Hendrix na kytaru.
Gurtu dlouhou dobu spolupracoval s jazzovými stars (Oregon, John McLaughlin, Joe Zawinul, Pat Metheny, Don Cherry), ale nálepka jazzmana mu brzy začala být na obtíž. „Hrál jsem s americkými muzikanty, ale nikdy jsem nehrál jazz,“ říká dnes. Sólově debutoval v roce 1987 vlivným albem Usfret; tehdy spíše nepochopeno, později se stalo přiznávaným vzorem nové generace asijských hudebníků na londýnské klubové scéně. „Mr. Fusion“ v poslední době nahrával hlavně s africkými a italskými muzikanty, nicméně v současnosti žije především vlastním projektem Trilok Gurtu Band. S bubeníkem jsme hovořili na festivalu Colours of Ostrava, kde vystoupil jako host kapely Jana Garbarka.
Pocházíte ze slavné hudební rodiny. Nebylo těžké si v tomto prostředí najít svou vlastní cestu? Nebylo to jednoduché, ale jsem rád, jak se vše odehrálo. Pokud pro svůj úspěch nemusíte hnout prstem, nevážíte si ho; pokud pro něj tvrdě pracujete, zvyknete si na svou laťku a pracujete už pořád. Jediná věc, které lituji, je, že jsem se od své matky nenaučil zpívat, pouze jsem ji doprovázel na tabla, asi od pěti let. Pochopitelně vím něco o zpěvu, ale nikdy jsem pořádně necvičil…
Co jste poslouchal jako teenager, co jste měl rád? Poslouchal jsem všechno od klasiky po populární hudbu, často jsem se i zaposlouchal na ulici a žasl nad uměním pouličních muzikantů! Pro tohle ale musíte být dostatečně otevřený a neuzavírat se před světem.
Lze srovnat způsob výuky hudby v Indii a na Západě? Hlavní rozdíl je v penězích: na Západě si svého učitele musíte koupit, a tím si získat respekt, zatímco v Indii to nikdo nedělal pro peníze. Nevím jak teď, ale pravý guru za učení nebere peníze, znalost hudby je považována za něco božského. Jinak pokud máte vůli, naučíte se cokoliv, bez ohledu na kulturu, do které se narodíte: když dnes Ind může dirigovat symfonický orchestr, proč by se někdo na Západě nemohl naučit indickou hudbu?
Můžete popsat, jak jste se v 70. letech vlastně dostal do Evropy? Hlavně jsem byl hodně mladý a v Indii, především v Bombaji, bylo tehdy pro takového kluka obtížné nějak prorazit: nejen v hudbě, kterou jsme dělali, ale i v klasické indické hudbě. A tak jsem se dostal do Paříže, s dalšími hráči celkem čtyřčlenné kapely. Tehdy se o nás v Indii nikdo nezajímal, ale dnes by o tomto období nejraději natočili film, napsali knihu … protože si uvědomili, že šlo o dost výjimečný příběh. Začátky v Paříži pro mě byly velmi těžké, ale asi jsem si to ani neuvědomoval: pochopte, přitáhl jsem odkudsi z Indie, v kapse ani floka, anglicky jsem moc neuměl a francouzsky ještě méně!
Už tehdy jste v Paříži vystupoval? Ne, ne, hlavně jsme se hodně učili, třeba jsme hráli na tabla Hendrixe – mluvíme o roce 1973, toho tehdy v Indii nikdo neznal!
A jak jste hledal svou tvář na Západě? Musel jsem se vymanit z jazzové tradice, nehrát jazzové bicí, jako kdejaký Američan. Proto když dnes řeknete jazz, nepovažuji se za jeho součást: je to jenom jméno, nálepka, podobně třeba „world music“. Americký jazz mám velmi rád, ale pokud v Evropě hrajete „americký jazz“, nikdo vás ve Státech nebude respektovat, domnívají se, že pouze oni můžou hrát blues a podobně. A už dávno jsem si řekl, že nemám za potřebí být tímhle druhořadým umělcem, když mám za sebou tak obrovskou tradici indické a africké hudby. Stejně tak svým žákům říkám: „Nechtějte být jako oni. Ano, poslouchejte, ale nenapodobujte. V Americe budete druhořadými hudebníky, kterých je tam spousta.“
Vaše matka Shobha Gurtu byla významnou zpěvačkou klasické indické hudby. Co si myslela o hudbě, kterou jste vytvářel spolu se západními muzikanty? Byla to velmi moderní osobnost, výborná hudebnice a skvělá matka. Od ní, ale hlavně od mého duchovního učitele Ranjita Maharaje jsem se naučil neposuzovat hudbu v kategoriích dobré/špatné. Každý má právo na své hudební vyjádření a necítím se být ten, kdo by měl někoho odsuzovat. Matka se o mou hudbu zajímala, a taky hrála na mé první desce Usfret a hodně se jí líbila. Mám pocit, že se mnou nikdy neúčinkovala, když jsem byl mladý, ale později ano, říkala, že je velmi hrdá na to, co jsem dokázal.
Zůstala až do své smrti v Indii? Ano, ano, rozhodně nechtěla do Evropy! Ráda sem za mnou přijela natočit desku, ale pak se zase vždycky vrátila. Navíc byla skvělá kuchařka, což by na stejné úrovni v Evropě nemohla – spoustu věcí tu neseženete (smích).
Pořád bydlíte v Hamburku? Ve skutečnosti bydlím souběžně v Německu, Itálii a Indii. Hodně cestuji, ale je pravda, že Hamburk patří mezi má oblíbená místa.
Skládal jste rovněž filmovou hudbu. V Evropě je často indický film nahlížený jako ekvivalent fenoménu Bollywood. Můžete hudbu pro tyto filmy nějak charakterizovat? Indický film má velkou tradici výborných skladatelů, i když o nich dlouho v Evropě nebylo slyšet, mezi ty největší patří třeba A. R. Rahman nebo Nusrat Fateh Ali Khan. Se svým bratrem jsem byl součástí téhle bollywoodské komunity a musím říct, že jsem se tam hodně naučil. Při skládání téhle hudby nemůžete být příliš složití…
Nejde o klasickou hudbu? Ale ano, často jde i o klasickou hudbu, ale musíte počítat s návazností na obraz a nelze zahltit diváka příliš složitou hudbou. V Bollywoodu jsem vlastně začal skládat; moc se o tom nemluví, ale i dnes má hudba zní jako filmová hudba. Pro film skládám rád, ale nemám na to příliš času.
V jakém poměru je ve vaší hudbě zastoupena improvizace a předpřipravená kompozice? Lze to takhle vyjádřit? Rozhodně jsou tam zastoupeny obě složky; pocházím z tradice indické hudby, a ta je především improvizovaná. Na druhé straně musíte mít nějaký počáteční bod, kterým je právě kompozice. Nemám nic proti lidem, kteří si prostě sednou a improvizují, nicméně pak se s nimi musíte znát, musíte mít nějaké společné téma. Třeba s Janem (Garbarkem) můžeme hrát, aniž bychom spolu mluvili, podobně jako kdysi s McLaughlinem; nebo se Zawinulem jsme prakticky nezkoušeli, prostě jsme jen spustili! A lidem se to zjevně líbilo. Je pravda, že improvizace je svým způsobem instantní kompozice.
Co je podle vás v improvizaci obzvláště důležité? Uff, to je těžká otázka. Pochopitelně musíte být dostatečně otevřený, s jistou pokorou umět poslouchat ostatní…pro mě je pak důležité taky duchovní souznění s ostatními hráči. Evropané často mluví o 5/4 nebo 7/4 rytmech, ale Indové vědí, jak je zahrát. Jsou v nich velmi zběhlí a nepotřebují oporu ve struktuře. V Africe to není problém, ale dělá to těžkosti evropským a některým jazzovým muzikantům – znají 3/4 a 4/4 rytmy a pořád je obemílají, protože se to tak naučili ve škole a říkají tomu jazz! Je třeba, aby někdo řekl, odkud tohle všechno pochází…Jazz je skvělá věc, ale měli byste pochopit, že 85 procent indické hudby je improvizované.
Myslíte, že pro mladé hudebníky je v dnešní společnosti těžší být kreativní a sám sebou? Ne, i když to možná říkají. Ale podívejte se, kolik dnes mají možností! Když jsem přišel do Paříže, musel jsem tvrdě pracovat a měl jsem hlad; musíte mít hlad, abyste to dokázali! Nejde to dělat jenom s počítačem, nebo jenom pro peníze. Jestliže hudbu chápete jako prostředek navázání konverzace s Bohem nebo nějakou jinou realitou, je to v pořádku, ale pokud ji děláte jen kvůli publiku, jste velmi omezen. Nemyslím si, že bych prostřednictvím hudby dokázal měnit svět, ale alespoň mohu změnit sám sebe jako osobnost.
Uvažoval jste o tom, že byste svou kreativitu předával dál, nějakým způsobem učil ostatní? Nevím, jestli klasicky učit, ale na druhé straně rád pomáhám rozvíjet nadějné lidi. Zároveň ovšem nemám dost trpělivosti, poměrně rychle vybuchnu, což asi pro učitele není dobrá vlastnost. Takže se mnou moc studentů nevydrží, raději jdou jinam (smích).
V 70. letech se hodně kapel inspirovalo indickou hudbou. Ale není dnes klasická jazzrocková fúze mrtvá? Ne, ne, je pořád živá! Možná nezní stejně jak tehdy, ale jakmile je ten zvuk tady, nemůžete jej jen tak vymýtit. Nemůžete zapomenout na Milese, Mahavishnu…Takhle se často ptají novináři, což plyne z rozdílu a ze vzdálenosti mezi hudebníkem a žurnalistou. Novináři jsou vždycky o něco pozadu – sportují, vaří, žijí běžný život a vedle toho taky píšou o hudbě a říkají o ní něco ostatním. Ale tou kreativní silou jsou muzikanti, kteří hudbu vytvářejí; hudba je totiž vždycky popředu, až potom přicházejí všechny ty interpretace, mnohdy ve své době dané nepochopením potenciálu nějaké nové hudby.
Pak se musíme ptát, zda je hudba popsatelná slovy. Ne, to není možné, je snad Bůh popsatelný? Stejné je to podle mě i s hudbou: nemá barvu či tvar sama od sebe, do těchto škatulek se ji snažíme vtěsnat, aby byla snáze vysvětlitelná ostatním. S Bohem je to přece podobné, to bychom měli pochopit.
Jak jste se dostal ke spolupráci s italským Arché String Quartetem, s nímž jste natočil svou poslední nahrávku Archeology? Víte, miluji Itálii a velmi často tam pobývám, a snad mě mají rádi i tamní lidé. Velmi dlouho mě muzikanti z kvarteta prosili, abych s nimi něco natočil, ale neměl jsem čas, nebo ne ten vhodný čas na podobnou nahrávku. Ptali se mě tři roky, ale sám jsem musel dojít k názoru, že je ta vhodná příležitost natočit něco se smyčci, možná ve stylu Bollywoodu. Jsou to skvělí lidé a výborní muzikanti.
Co vaše plány do budoucna? Připravuji nové CD. V posledních letech jsem hodně dělal projekty s africkými a indickými muzikanty, nebo s Arché String Quartetem, takže teď bych se chtěl znovu realizovat se svou vlastní kapelou. Deska vyjde zřejmě příští rok a bude v podobném duchu, v jakém s mým bandem hrajeme živě.
