Koncerty Jazzu na Hradě v některých situacích připomínají malý zázrak a k těm nejlepším se zařadil koncert formace The Golden Striker Tria Rona Cartera (22. 11.). K cyklu ještě obecná poznámka: uznání za něj nevypovídá nic o našem souhlasu či nesouhlasu s jinými myšlenkami a činy přicházejícími z téhož místa. Zdá se to být samozřejmostí, ale při černobílém vidění části publicistiky to neškodí připomenout.
Španělský sál se ukázal pro trio Rona Cartera , Mulgrew Millera a Kevina Eubankse (kontrabas, piano, kytara) jako unikátní prostředí, které dojem z vystoupení umocnilo, a tentokrát to platí i o kvalitním snímání zvuku. Soulad mezi prostorem a zaměřením tria byl až překvapivý a vycházel z neobvyklého hudebního konceptu. Jak již název naznačuje, formace navazuje na zvukovost a postupy skupiny Modern Jazz Quartet. Už léta různorodé postmoderní vytěžování jazzové moderny probíhá v liniích hard bopu a free jazzu, které byly rozvinuty s impozantní důkladností. Carter a jeho spoluhráči zkoumají z hlediska návratů ke kořenům moderního jazzu opomíjený terén cool jazzu a nově objevují krásu průzračně jemného zvuku, lineárního polyfonního vedení hlasů a využívání kontrapunktu. Kdysi část publicistů vytýkala Johnu Lewisovi oslabení specificky jazzového výraziva, s odstupem to ale neplatí a díky pražskému vystoupení jsme znovuobjevili nosnost podnětů jeho někdejší skupiny.
Koncert v mnohém narušil představy o účinkujících hudebnících. Kupříkladu pro hlavní hvězdu večera Rona Cartera (jeho aktivity je obtížné obsáhnout: participoval téměř na 2000 albech) je nejdůležitější asociace s jeho působením v Davisově kvintetu (1963 – 1968). Tu vznikla Carterova pověst spolutvůrce rytmické sekce, jaká v historii akustického jazzu nemá co do strhující energie a drivu obdoby. Proto jeho aktuální podoba hloubavého restaurátora a inovátora starých klenotů kontrabasové hry byla překvapující. Jako ústřední sólista se představil ve dvou skladbách. V Laverne Walk od Oscara Pettiforda kontrabas uplatnil jako sólový instrument tria a prezentoval s neuvěřitelnou lehkostí nejrůznorodější náročné technické postupy (včetně quasikytarové akordické hry). „Emancipace kontrabasu“ (to je termín, který zahraniční publicisté rádi v souvislosti s Carterem rádi používají) vyvrcholila sólovou a capella kreací v standardu Ann Ronnellové Willow Weep For Me. Zde svou invencí a technickou dispozicí přesvědčil, že by mohl odehrát sám celé vystoupení a to bez nebezpečí nudy.
WEST COASTOVÉ REMINISCENCE
Kytarista Kevin Eubanks nahradil stálého člena tria Russella Malonea a na proběhlém turné hrál s formací poprvé. Mimochodem: Kevin není synem trombonisty Robina Eubankse (jak tvrdil text hradního programu), ale jeho mladší bratr. V Eubanksově interpretaci (skladbu nedokážeme identifikovat, zřejmě bude jeho původní) jsme si poslechli zřídkavou reminiscenci na west coastovou kytaru typu Barneyho Kessela anebo Tala Farlowa. Eubanks oživil jejich nádherné harmonie, střídání vybrnkávaných pasáží a akordické hry, a to způsobem, o kterém se zdálo, že upadl do zapomnění.
Formace navenek budí dojem, že je vedená někdy kolektivně, jindy leaderské „žezlo“ přechází na jednotlivé ústřední sólisty té které skladby. Klavírista Mulgrew Miller dominoval v potpourri dvou notoricky známých standardů My Funny Valentine a Round Midnight. Začal věrnou napodobeninou stylu Johna Lewise, ale postupně se od daného modelu odklonil a přešel do strhující vlastní stylizace. Miller technicky i výrazově přesvědčil, že je působivější a všestrannější pianista, než jakým byl východiskový model: John Lewis.
Přímo z repertoáru Modern Jazz Quartetu na koncertě uvedli jedinou skladbu, a to kompozici Johna Lewise Golden Striker (což je i titul zatím jediného alba tria, a to z roku 2003). Opět prezentovali dokonalý jazzový neoklasicismus, což byla skvělá pocta jedinečnému období 50. let. Přídavek v podobě skladby Soft Wind (od Fletchera Hendersona) posunul čas návratů ještě víc do minulosti a to až ke swingové éře a připomenul, že v daném obsazení kdysi hrávalo trio Nat King Colea.
Carter, Miller a Eubanks dokázali z málo využívaných poloh historického komorního jazzu vytvořit hudbu plně kompatibilní se současným cítěním. Neopakovatelně kouzelný večer na Hradě dával prostor k bizarní představě: možná že kdyby v přímé volbě prezidenta některý kandidát slíbil v cyklu pokračovat, pomohlo by mu to získat hlasy jazzové komunity.
