Sledujeme-li diskografii Erika Truffaze, cítíme, že od geniální jednoduchosti svého drum’n’jazzu, který byl tak příznačný (a vlivný) v počátcích jeho kariéry, se postupem času přikláněl ke stále pestřejším zvukovým plochám. Do nich mnohdy inkorporoval veškerou hudbu, ke které měl zrovna blízko (viz. Saloua, nebo Face à Face: blízkovýchodní elementy, elektronická hudba, rock, pop, rap atd.), ale rozmělnil tak hudební sdělení, které ještě v 90. letech tolik ohromovalo. Album Arkhangelsk (2007) a následné turné sice představovalo odklon k „polárnímu písničkářství“ i strožejšímu soundu, přesto bylo znát, že svému specifickému výrazu by Truffaz mohl dát uplatnění i v mnohem přímočařejší sestavě. Proč tedy nezkusit sólo, duo?
U francouzského Švýcara by to ostatně nebyla úplná novinka. Příležitostně již koncertně vystupoval sám, nebo v duetech (Michel Benita, Pierre Henry, Oxmo Puccino, Malcolm Braff ad.). Dalším momentem je fakt, že především s Quartetem Truffaz scestoval celý svět, setkával se s hudebníky rozličných kultur, a chtěl tuto zkušenost nějak reflektovat, což ale moc nejde na řadovém albu. Aktuální trilogie Rendez-Vous (s třemi disky Paris, Benares a Mexico ) je tak trumpetistovým cestovatelským zápisníkem, zcela bez jeho obligátní sestavy, a občas i příjemnými překvapeními na cestě.
Největším z nich je zastavení v Paříži. Jde o Truffazova dueta s beatboxerem a zpěvákem Sly Johnsonem , který je vlivný hlavně ve francouzském klubovém prostředí. Beatbox je jako způsob tvorby tónů oblíbený především v hip-hopu (i na albu supluje celou rytmiku), Johnson ale toto prostředí přesahuje: je totiž také výborným zpěvákem a vokálními performancemi nám leckdy může připomenout Bobby McFerrina. Dialogy s Truffazem jsou pak plné hravé interakce a empatie. Trumpetista se zde nijak vehementně neprosazuje a ve „standardech“ (Nature Boy , beatlesovské Come Together ) i ve společné autorské tvorbě Johnsona spíše podporuje v jeho hlasové ekvilibristice. Bude zajímavé sledovat, jestli se na jejich koncertech (kam je přizván bubeník Philippe Garcia) tahle komorní rovnováha nevytratí.
V Benaresu (známější jako Varánásí, severovýchod Indie) se Truffaz sešel s indickými muzikanty (zpěvačka Indrani Mukherjee a tablista Apurba Mukherjee ) a přizval pianistu Malcolma Braffa , brazilského rodáka, který strávil dětství v Senegalu a později přesídlil do Švýcarska. Podobná multikulturní fúze dvou velkých improvizačních světů (jazzu a klasické indické hudby) má jistě na co navazovat a není prvním podobným pokusem (může evokovat třeba Billa Lasswella, Triloka Gurtu, nebo ze vzdálenější minulosti Alice Coltrane). Braffův nezaměnitelný styl se utvářel ze vzpomínek na kostelní hudbu a z intenzivní konfrontace s hudbou západní Afriky. Zde nicméně nemá tolik prostoru k vlastnímu projevu jako je tomu například v jeho triu (Prahu navštívilo v roce 2005). V úspornosti klavírního stylu může připomínat třeba právě staré „indické“ projekty Alice Coltrane. Jak říká Truffaz, svých odlišností si muzikanti byli vědomi od samého počátku a snažili se hledat styčné plochy. Ne docela se jim to podařilo, Benares zní rozpačitě a ke skutečnému „prolnutí duší“ nedošlo. Jak ale ukazují koncertní záznamy (například ze švýcarského Cully), turné na tom může leccos změnit.
Fernando „Murcof“ Corona je původem mexický DJ a elektronický umělec, nyní sídlící v Barceloně. Murcof je znám svým střízlivým, spíše minimalistickým stylem (zajímavostí v jeho tvorbě je využívání samplů skladatelů jako je Arvo Pärt) a své zádumčivé stránce dal průchod i v doprovodech trumpetistových melodických linek. Jejich spojení má možná svou budoucnost, nicméně tři ambientní koláže na disku Mexico vyznívají velmi mírně a nejsou nijak objevné a s podobnými Truffazovými někdejšími pokusy v daném žánru (viz deska Revisité ) bohužel nesnesou ani kvalitativní srovnání. Na komplet Rendez-Vous (Blue Note, 2008) zaznamenal Erik Truffaz vcelku intimní črty (doslova: každý z disků má pouze kolem 30 minut a nemá příliš smysl je kupovat samostatně) ze svých cest. Mnohdy zajímavé, kuriózní či překvapivé, se zřetelnou snahou o pochopení protichůdných tradic (kde neevropštější Paris pro něj stále představuje nejjistější cestu). Zároveň však nejde o skutečný deník nebo všeobjímající zpověď. Truffaz je na rozcestí a dřív nebo později bude muset po patřičné reflexi najít cestu k plnohodnotnému, a snad i hranice bořícímu studiovému albu.
