Americký skladatel, aranžér, multiinstrumentalista a producent John Zorn (59) chrlí alba doslova jako aktivní vulkán sopečné pumy. Ať už v roli interpreta vlastních děl nebo stále častěji skladatele najímajícího vhodné hudebníky. Jistě, Zorn provozuje vydavatelství Tzadik, nikdo ho neomezuje, a tak si může vydávat, co se mu zlíbí. Jenže to by nestačilo. On má dokonce dostatek věrných příznivců, kteří se postarají o odbyt byť třeba jen limitovaných nákladů. A co víc, Zornovi nedocházejí nápady – i když dávno zdaleka nespoléhá na náhodu tvorbou aleatorní hudby. To už představuje skoro zázrak.
Při natolik „masové“ produkci, která podle součtu serveru Allmusic dávno přesáhla stovku (!) alb vydaných pod vlastním jménem (nepočítaje přibližně čtyři stovky dalších titulů, kde se Zorn představil coby řadový člen kapel, mihl v roli hosta nebo zazněla jeho kompozice), se zdá být docela složité zorientovat se v různých Zornových počinech. Když se ovšem Zornova produkce rozloží do „edičních řad“ a „projektů“, nepřehlednost se sníží, vytane logika a návaznost jednotlivých uměleckých aktů. Ne, nebudeme se pouštět příliš hluboko do historie, na to by nestačil ani prostor celého časopisu, natož článku. Ale podívejme se alespoň na některá alba z posledních dvou, tří let.
ANDĚLÉ PODLE METHENYHO
K nejpestřejší části Zornovy autorské diskografie patří řada Masada Book Two – The Book Of Angels , zachycující skladby inspirované jmény hypotetických andělů a starověkou židovskou hudbou. Jak věděli středověcí myslitelé, andělů se na špičku jehly (potažmo i té gramofonové a proč ne i na laserový paprsek CD přehrávače či do pamětí digitálních médií) vejde hodně, a tak Zorn napsal skladeb přes tři sta. Občas na některé z postupně realizovaných „andělských“ desek sám zahraje, ale raději svěřuje interpretaci jiným a nechává jim poměrně volnou ruku k výkladu svých hudebních vizí. Knihy andělů se po svém chopili tak odlišní interpreti jako The Crakow Klezmer Band , kytarový experimentátor Marc Ribot , trio Medeski, Martin and Wood , Joe Lovano , avantgardní rocková kapela Secret Chiefs 3 , klezmerový klarinetista David Krakauer (Zornovy skladby hrál loni živě i v Praze), brazilský perkusista Cyro Baptista či naposledy letos v květnu Pat Metheny .
Metheny pojal Zorna na albu Tap: Book Of Angels Volume 20 opravdu po svém. K nahrávání přizval jediného hudebníka, hráče na bicí Antonia Sancheze , a krom kytar natočil nejen baskytaru, sitár či klávesy, ale dokonce i křídlovku, byť spíše jako zvukový efekt. Zachovává pochopitelně Zornovy melodické motivy, ale bohatě je proaranžovává a vytváří svoje nezaměnitelné textury. Například z kompozice Albim udělal typickou „methenyovskou“ baladu, z Mastema jazzrock.
VELEBNÉ SNY MYSTIKOVY
K posluchači hledajícímu v hudbě harmonii a tradičně vnímanou podobu krásy jsou vstřícnější alba Zornovy „mystické“ série. Za její typický úvod můžeme považovat (byť inspirace mysticismem a zárodek Zornova nejvíce krotkého autorského stylu můžeme pochopitelně vystopovat mnohem dříve) album In Search Of The Miraculous (únor 2010). Na ně navázaly tituly The Goddess: Music For The Ancient Days (květen 2010), At The Gates Of Paradise (září 2011), gnostickou filosofií z přelomu tisíciletí inspirovaný The Gnostic Preludes (březen 2012), duchovní poesií Williama Blakea ovlivněný A Vison In Blakelight (září 2012), The Concealed: Esoteric Secrets And Hidden Tradition Of The East (listopad 2012) a zatím naposledy The Mysteries (březen 2013). Pro křehké, tiché, vznosně melodické a uklidňující skladbičky typicky, byť ne ve všech případech, využívá služeb vibrafonisty Kennyho Wollesena (a také bubeníka, nahrával mj. s Madeleine Peyroux či Johnem Scofieldem) či harfenistky Carol Emanuelové (hráčka s ohromným záběrem od klasiky po modernu, vystupující s prestižními newyorskými symfonickými orchestry i popovými zpěváky).
Zorn poskládal svůj „mystický“ styl z několika žánrů. Neváhá míchat prvky staré hudby s minimalismem i jazzem, ale překvapivě to nepůsobí nijak nepřirozeně. Kdybychom měli některou nahrávku této série vypíchnout, tak možná průzračná Gnostická preludia , kde vibrafon a harfu doplňuje uvolněná kytara Billa Frisella (stejně jako na The Mysteries ). Nejvíc jazzové je album The Concealed , ovlivněné zároveň i orientální melodikou, natočené s rytmikou Joey Baron & Trevor Dunn a Johnem Medeskim za akustickým pianem.
BĚSOVÉ A NOČNÍ MŮRY
Naopak nejdrsnější a nejdivočejší skladatelské spády odkrývá Zorn v rámci kapely Moonchild se zpěvákem Mikem Pattonem (ex Faith No More ). Do téhle řady nahrávek, pro které dobře sedí škatulky „experimentální tvrdý rock“ i „avantgardní metal“, přidal v posledních letech desky Ipsissimus (září 2010) a Templars: In Sacred Blood (květen 2012). Zpracování příběhu Templářů, s poněkud úchylným využitím prvků římskokatolické liturgické hudby, působí opravdu sugestivně a dramaticky. Jistě, že celá věc je míněna s nadsázkou. Pochopíme to například v momentě, kdy Zorn zamíchá do pochmurných nebo brutálně hlučných pasáží nějaký zvukový vtípek.
Hudbu pro silné nervy najdeme i na albech vydaných pod Zornovým vlastním jménem. Procházku růžovým sadem pochopitelně nepředstavuje ani nahrávka Nosferatu (duben 2012), obsahující hudbu k divadelnímu provedení slavného horroru a vydaná ke stému výročí úmrtí spisovatele Brama Stokera . V rámci soundtracku, hojně využívajícího elektroniky i rockových prvků, ovšem dojde i na několik jemnějších, lyričtějších poloh (skladbička Lucy by klidně zapadla do „mystické“ série) a dokonce na uvolněné free-jazzové pasáže nebo krásný rozhovor Zornova alt saxofonu s basou Billa Laswella .
Pokud ovšem chcete slyšet Zorna skutečně interpretačně běsnit, vyhledejte jeho hostování u grindcore/death metalové britské kapely Napalm Death na albu Utilitarian (únor 2012). Zdá se prakticky nemožné, aby šlo o výkon stejného člověka, který komponoval něžné melodie The Mysteries .
HRÁTKY S VÁŽNOU HUDBOU
Na albu věnovaném odkazu francouzského básníka Rimbaud (srpen 2012) najdeme čtyři naprosto odlišné kusy. Úvodní opus Bateau Ivre napsal Zorn pro obsazení tzv. „Pierrot ensemble“ (klavír, flétna, klarinet, housle, cello, perkuse; podle díla Arnolda Schoenberga Pierrot Lunaire ) a v podání Talea Ensemble působí opravdu jako kousek „vážnohudební“ avantgardy vystřižený ze 60. let minulého století. Následující hlukový/ruchový experiment A Season In Hell , natočený s japonskou hudebnicí Ikue Moriovou, by ovšem zapadl spíše do předchozí kategorie kusů nervních až na nervy brnkajících. Na albu ovšem dojde i na soudobý jazz a nefalšovaný melodram, ve kterém se recitace ujal herec Mathieu Almaric .
Hlouběji do soudobé hudby se Zorn ponořil na desce Music And Its Double (říjen 2012), hudebně parafrázující eseje Antonina Artauda Le Théâtre et son double . Obsahuje koncert pro cello, napsaný na míru pro Freda Sherryho , cyklus duet pro housle a bicí i jednoaktovou operu s finskou sopranistkou Anu Komsiovou . Na další „vážné“ album Lemma (únor 2013) zařadil Zorn interpretace svých houslových duet i skladeb pro housle sólové.
MIMO ŘÁD NASTÁVÁ CHAOS?
Tím samozřejmě výčet Zornových děl z poslední doby nekončí. Zbývá ještě pár alb bez jasné návaznosti. Loni plodného umělce například tak lákal zvuk varhan, že za ně v newyorském chrámu Svatého Pavla zasedl a pořídil snímek docela zajímavých, lehce připravených motivů i kompozic vznikajících v reálném čase The Hermetic Organ (červen 2012).
Záměrně jsme vynechali i dlouhou řadu sebraných soundtracků Filmworks , která se letos dobrala 25. dílu. A lze předpokládat, že ani v následujících letech nepřestane do světa proudit záplava Zornových nahrávek. Název docela jasně naznačuje, co přinese třeba následující titul Dreammachines , ohlášený na červenec 2013.
Je toho na jednoho posluchače příliš? Pak možná pomůže, budeme-li vnímat Johna Zorna jako vícero odlišných osobností. Vyberme si každý svého Zorna. Lyrického, či zběsilého, komponujícího (čím dál tím více „tradičním způsobem“, bez pomoci svého slavného paklíku karet, ze kterého „tahal“ následující tóny skladby) či improvizujícího, Zorna tradicionalistu či Zorna vizionáře. Zkrátka toho, který se nám nejvíc líbí. Permanentní tvůrčí explozi Johna Zorna se totiž pořád vyplatí poslouchat, i když málokdo má asi dostatek času a energie, aby mistrova díla sledoval v celé úplnosti.
