Ve skutečnosti má Uri Caine několik tváří, které hledí možná příliš odvážně, zato velmi pozorně hned do několika hudebních oblastí. Jeho více než patnáct alb dokazuje, že je doma jak v moderním jazzovém mainstreamu, tak v jakémsi novém třetím proudu, chcete-li v crossoveru, míchajícím improvizovanou hudbu s poctivě vypsanými aranžmá děl skladatelů tzv. vážné hudby. Nepatří mezi hvězdné interprety moderního jazzu, proto nemusí oslnit skalní fanoušky žánru. Jeho orientace na historickou hudbu by mohla zaujmout příznivce hudby vážné, ti ale nemusí mít chuť se vystavovat účinku hurikánu nekonečné fantazie tvůrce, jenž neváhá časem prověřená díla klasiků všelijak ohýbat, parafrázovat a destruovat. Zlí jazykové mohou tvrdit, že Uri Caine je nejblíže všemu a zároveň ničemu. Ale není divu, že zahraniční festivaly zvučných jmen jsou doslova lačné po jeho hudbě a postmoderního autora si předávají jako žhavou senzaci. Cainova tvorba srší vtipem, klackovskou odvážností i rafinovaností tvůrčího konceptu. Kvalitní interpretace je navíc samozřejmostí. Nezbývá, než jeho projekty jeden po druhém buď obdivovat nebo nesnášet. Záleží, jak se vám Mistr strefí do noty.
POZNEJ H-URI-KÁN
Uri Caine vyrůstal v ortodoxněji založené židovské rodině vyšší střední vrstvy ve Filadelfii. Od školního věku hrál na klavír běžný repertoár evropské klasiky pod vedením soukromých lektorů. Sám přiznává, že ranné seznámení s hebrejskou a evropskou hudební kulturou hojně využil později na svých nejúspěšnějších nahrávkách. Ještě jako teenager se dostal (v USA zcela přirozeně) pod vliv jazzové hudby. Při studiích na University of Pennsylvania pokračoval v hodinách klavíru a kompozice u George Rochberga, George Crumba a Vladimira Sokoloffa. I přes zjevnou nechuť univerzitních profesorů se Caine stal pravidelným účastníkem jam sessions s jazzovými hvězdami projíždějícími městem jako byli Freddie Hubbard, Joe Henderson, Benny Golson, Philly Joe Jones, Hank Mobley, Phil Woods, Donald Byrd, J. J. Johnson, Stanley Turrentine nebo Lester Bowie.
V roce 1985 se Caine vydal dobýt hudební New York. Štěstí se na něj obrátilo až po čtyřech letech příležitostných vystoupení, kdy se usadil v kapele avantgardního multižánrového klarinetisty Dona Byrona, se kterým se pouští do širokého repertoáru od židovského Klezmeru až po soudobou vážnou hudbu. Caine se v New Yorku postupně zabydluje mezi eklekticky smýšlejícími hudebníky, ať už z okruhu Dona Byrona nebo například trumpetisty Davea Douglase, který o sobě začíná dávat vědět zhruba ve stejné době.
JAZZMAN CAINE
Caineovy původní teenagerovské představy o kariéře radikálního jazzového pianisty se ovšem nenaplňují. S výjimkou prvních dvou CD věnovaných Theloniu Monkovi (Sphere Music, 1993 ) a Herbie Hancockovi (Toys, 1995 ) realizuje především odvážné crossoverové projekty. První čistokrevnou triovou nahrávku moderního mainstreamu vydává až v roce 1997 společně s basistou Jamesem Genusem a Ralphem Petersonem Jr. CD dostalo název Blue Wail a kromě jediného standardu Honeysuckle Rose exponuje Cainovy skladatelské ambice. Skladby přípomínají závan Hancockova osobního rukopisu podrobený virtuózní technice ve stylu McCoy Tynera nebo Mulgrew Millera. I po zjevné snaze o změnu výrazu vyznívá CD poměrně nekontrastně, místy až nudně. Nedá se mu upřít dokonalý feeling, osminové cítění hodné velkých pianistů nebo souhra a nasazení. Vtírá se však pomyšlení, že dominantní Hancockův styl hojně imitovaný téměř po celém světě, dokáže zlomit nejednoho dobrého pianistu při zanechání vavřínů geniálnímu tvůrci stylu (u nás viz Emil Viklický).
Caine se však z Hancockova pohrobství léčí pod tíhou nových vizí. V roce 2001 představuje na CD nazvaném Solitaire další svou silnou stránku, totiž umění sólového jazzového piána. Opět téměř výlučně vlastní kompozice, postavené často na principech jazzu s velkým stylovým záběrem, kříží pro Caina to nejzajímavější z hudby 20. století dosti excentrickým způsobem. Člověk si lehce vzpomene na Weberna, Bartóka, Stravinského, Duke Ellingtona, ale i Keitha Jarretta, Paula Bleye nebo Stevea Kuhna.
Že Caine platí za vyhledávaného sidemana, prokázal na nedávné nahrávce Davea Douglase Strange Liberation (2003) , kde navíc zručně ovládá fender rhodes piano. Prozatím posledním a zároveň nejvíce vydařeným pokusem o dobytí mainstreamové říše jazzu je triové akustické album Live At The Village Vanguard (2004) spolu s Drew Gressem na kontrabas a Benem Perowskym na bicí. S názvuky obrovské techniky Oscara Petersona vkusně aranžuje standardy I Thought About You nebo Cheek To Cheek . Legendární Shorterova Nefertiti opět upomíná Hancockovu auru podobně jako další Uriho originál Snaggletooth . Jednoduchá a svěží drobnost nazvaná Othello odkazuje k budoucímu projektu remakeu Verdiho opery. Caine se takto snaží, podle vlastních slov rozšířit jazzový repertoár. „Je to pro mne výzva objevit pro jazz nové hudební struktury. Když to začnete takhle praktikovat, rozvíjíte si různé způsoby improvizace,“ tvrdí.
POD VLIVEM AMBIENTU, KLEZMERU
A DRUM'N'BASS
Caineovou libůstkou je moderní sound DJingu, kterým často prokládá svou hudbu. Transparentním příkladem je album Bedrock (2001) protkané skrz na skrz neurotickými rytmy laptopové hudby a charakteristického funky elektrického zvuku let sedmdesátých. Všemu ještě napomáhá DJ Logic obsluhující gramofony. Nahrávka nejprve dokáže přivést k extatickým hudebním zážitkům, později se ale objeví nemoc postihující větší část Caineových snímků, totiž únava z přívalu nového materiálu podle pravidla „čeho je moc, toho je příliš“. Zdá se, že v některých případech zajímá Uriho více dekonstrukce hudby na jednotlivé zvukové pramínky, než výsledný tvar skladby či aranžmá. Podobně i Rio (2001) přináší pozoruhodný zážitek. Provází vás celou škálou zvuků města, bavících se lidí i ševelícího moře. To vše kombinuje se sklizní bohaté hudební úrody vypěstované tak trochu někým jiným. Caine nejen pro tuto nahrávku používá nespočet hudebníků doplňujících jeho hudební představy. Potíž je v tom, že posluchač neví, jestli má naslouchat vcelku tradičnímu latinskoamerickému triu nebo se pokusit o vnímání celého projektu hýřícího pestrými barvami. Jde o koláž, ambient? Odpověď si budete muset najít sami.
Nahrávka židovské sefardské hudby Zohar Keter s marokánským zpěvákem Aaronem Bensoussanem se vrací zpět k Uriho kořenům. Na rozdíl od většiny Cainových alb, které se skví v katalogu vydavatelství Winter&Winter (u nás distribuuje 2 hp Production), ji iniciovala známá americká nahrávací společnost Knitting Factory, která se zaobírá ambientem, world beatem či new age. „Svým způsobem je tato nahrávka příkladem mých dalších aktivit v New Yorku, do kterých jsem zapojen. Vždy jsem měl dobré vztahy z Knitting Factory. Nejsem však jejich hlavní export, protože si ponechávám svou nezávislost více, než někteří jejich další umělci.“
PO STOPÁCH KLASIKŮ
Největším dosavadním úspěchem, který Uri Cainovi zajistil umělecký i komerční průlom, jsou odvážné interpretace a parafráze děl evropských klasiků. Vše začalo nahrávkou Keys (1996) pro společnost JMT s citací Mahlerovy první symfonie a následnou objednávkou Stefana Wintera, majitele vydavatelství, jenž právě dokončil spolu se svým bratrem dokument o Gustavu Mahlerovi. Winter vyzval Caina k přípravě živého hudebního doprovodu vhodného pro dokument. Mahlerův eklekticismus nakonec inspiroval pianistu k vytvoření ansámblu s řadou dechových nástrojů, které doplňuje pseudojazzová rytmická sekce a obvyklý host Caineových CD DJ Olive. Dílo je parafrázující ságou na tušené významy a asociace Mahlerovy hudby, jenž jsou již po dlouhá léta důvodem k rozsáhlému diskurzu řady prominentních muzikologů. Caine nechává zaznít židovský klezmer, expresivně rozpustilý pouliční zpěv nebo dobový valčík. To vše na půdorysu Mahlerových motivů z první, druhé, páté symfonie a cyklů písní. Vysledek? Především pro schopnost citlivého uchopení a respektování mimohudebních aspektů souvisejících s dílem Gustava Mahlera, v neposlední řadě díky promyšlené a pregnantní instrumentaci a výborné hráčské připravenosti povýtce geniální! „Hudba působila v jistém smyslu osvobozujícím způsobem. Soubor vystupoval jak na festivalech jazzové, tak vážné hudby po celé Evropě a přestože někteří puristé naši produkci pociťovali jako skandál, nahrávka Ulricht/Primal Light (1997) získala cenu Mezinárodní Mahlerovy společnosti jako nejlepší CD roku, “ dodává Uri Caine. Nutno podotknout, že kromě studiové nahrávky, existuje též koncertní verze přirozeně delší stopáže, která může překvapit, či zklamat především ty audiofily, kteří nepočítají se všudypřítomným prvkem improvizace. V následujících letech sype odvážný Američan další svojské úpravy repertoáru evropské klasiky doslova z rukávu. Dochází na úpravy písní Roberta Schumanna (La Gaia Scienza – Love Fugue, 1999 ) nebo třiatřicet Beethovenových Diabelliho variací valčíku C Dur (2003). Zde hraje někdejší jazzman na kladívkový klavír a pouští se do orchestrální instrumentace určené orchestru dobových nástrojů Concerto Köln. Za zmínku stojí též Wagner E Venezia (1997) vtipná adaptace slavných Wagnerových kusů. Slyšet tuto jindy často pompézně znějící hudbu (v závislosti na interpretaci) v přepisu pro smyčcové kvarteto s pianem a akordeonem by zasloužilo povýšení do šlechtického stavu. „Na náměstí Sv. Marka v Benátkách, v tomto strašlivě kýčovitém, ale překrásném prostředí, hrají skupiny muzikantů v této sestavě vše od lehké klasiky po Beatles pro turisty. Wagner miloval Benátky. Žil tam a dokonce i zemřel. Poslouchal tam podobnou hudbu. Proto mne napadlo oživit tento koncept a zaranžovat Wagnerovu hudbu pro nezvyklé obsazení.“
Jako součást oslav dvěstěpadesátého výročí Bachovy smrti nahrává Uri Caine v roce 2000 Bachovy Goldbergovy variace pro smíšený barokní a moderní ansámbl. Jeho cílem je hrát variace, jako by to byly jazzové standardy, kdy po hlavním tématu se stává harmonická kostra základem pro improvizace. Nechává zaznít všech třicet variací záměrně upravených do slohově rozdílných aranžmá kombinujících staré taneční formy jako gigue a sarabanda s novými, tedy například sambou, tangem apod. Navíc nabízí dalších pětačtyřicet vlastních variací, které vychází ze základního tématu a snaží se vytvořit další kánon k originální bachovské sadě. Fantazii pochopitelně popustil uzdu, když některé z nich přetváří do ambient music, drum'n'bass (Variace 5 a 8), DJ-remixů, hypnotických groovů, případně je rozepisuje pro sbor Ä capella nebo šestičlené swingující kombo a řadí je bez bližšího opodstatnění jednu za druhou (jde přeci o variace). Některé jsou přirozeně povedenější než jiné, každopádně způsob práce vyzývá k zamyšlení. Je zajímavé, že Caine uvádí jako svůj inspirační zdroj nahrávku variací Glenna Goulda z roku 1955, na které obdivuje neustávající houpavý charakter. Caine vše sám komentuje: „Myslím, že pokud se podíváte do hudební historie, zjistíte, že mnoho skladatelů kombinovalo věci, které spolu dříve nijak nesouvisely, ale později se dostávají mezi běžné vyjadřovací prostředky. Tento proces stále probíhá, ale my si to prostě už nejsme schopni uvědomovat.“
CAINE REPRISE
Cesty Uriho Caina k vlastnímu hudebnímu rukopisu jsou dosti klikaté již od počátku jeho profesionální kariéry. Chameleonská schopnost měnit svou uměleckou tvář se může i nemusí vyplatit. Svět rozhodně poznal geniálnější tvůrce, kteří se raději věnují tomu výseku tvorby, jemuž stojí nejblíže. Normativní hodnocení však není na místě. Žánrová pestrost může nutit posluchače místy spíše levitovat, než pozorně naslouchat, jako by psal Caine svou hudbu pro intelektuální vrstvy, které hledají v hudbě raději mimohudební významy. Na druhé straně každý jeho projekt je alespoň prozatím kontrastní k předcházejícímu a nezdá se, že by tvůrce přešlapoval na místě.
