Ralph Alessi – trubka, Jim Black – bicí nástroje, Theo Bleckmann – zpěv, Uri Caine – klavír, Joyce Hamman – housle, Mark Helias – kontrabas, Chris Speed – klarinet, tenorsaxofon, Barbara Walker – zpěv. Nahráno: New York, 2012. Vydáno: 2013. TT: 58:05. 1 CD Winter & Winter 910 205-2.
Nahrávka byla pořízena na půlpalcový dvoustopý analogový formát, bez dalších digitálních procesů – toto sdělení zní téměř jako Cainův manifest proti umělohmotné zvukovosti a technologickému konstruování současné hudební produkce, a to navzdory tomu, že vznikla ve studiu jménem Avatar.
Dnes je Gershwinova Rhapsody in Blue brána jako příjemné melodické dílko zněním odkazující na počátky swingové, potažmo jazzové historie, jako sound atmosféry zlatého jazzového věku . Ve své době (premiéra 12. 2. 1924) se vedle nadšeného přijetí našli i pochybovači mající hlavně muzikologický problém, kam dílo zařadit v rámci vážné hudby. Původní délka necelých deseti minut se v následujících provedeních různě protahovala – Gershwin mezi kompoziční pasáže vložil sóla pro klavír, která vznikla jeho improvizací, což umožnilo následníkům také „přiložit ruku k dílu“. Uri Caine přichází s verzí délky dvaadvaceti a půl minut. Původní instrumentaci Ferdinanda Grofého upravil a přizpůsobil sextetu vynikajících instrumentalistů, kteří dokážou v potřebných pasážích vytvořit také hutný orchestrální zvuk.
Rozšířený časový prostor dal Caine k dispozici nejen vlastní radosti zahrát si ve starších klavírních jazzových stylech (a že se v nich dokáže vyžívat!), ale také ostatním sólistům: dostatečně klarinetu Chrise Speeda či ostrým tónům trubky Ralpha Alessiho . V krásné alianci zní odkazy dixielandu a swingu podávané s nadhledem avantgardisty pozdějších časů, jímž Uri Caine dozajista je. Přístup celého ansámblu v sobě obsahuje nejen respekt k hudebnímu materiálu, ale také zřetelnou láskyplnost, v níž je též trocha dobře míněné úsměvnosti a parodie. Výslednému znění významně přispěly housle Joyce Hammana , který s ostatními nástroji buď spoluvytváří zvukovou hutnost původně orchestrálních pasáží, nebo se blýskne skvělými sóly, opět ve fúzi pietního, parodického i moderního. Původní Georgův název opusu zněl Americká rapsodie , konečný název je nápadem jeho bratra Iry. Pochybovači nad kvalitou díla užívali přízviska Rapsodie ulice nebo Pouliční rapsodie . Bílí Američané swingové éry se nakonec shodli na dvou názorech: Rhapsody in Blue je nejvýznamnější událostí v dějinách americké hudby, a také, že její zrod znamená vyhlášení nezávislosti jazzu. Na čem? Zřejmě na vývoji, kterým černí muzikanti mířili k modernímu jazzu, k co nejsvobodnější improvizaci.
Po rapsodii sexteto doplní zpěváci Theo Bleckmann a Barbara Walkerová . But Not For Me Bleckmann zapěje se sobě vlastní sametovou něhou, které se přizpůsobí instrumentální doprovod, místy aranžovaný „jako zkouška orchestru“; výsledek je velmi intimní. V Let’s Call The Whole Thing Off zapějí oba v typické revuální náladě. V They Can’t Také That Away From Me se naopak předvedou divokým vokálním improvizačním duetem, zazní free pasáže, skvělé dialogy nástrojů: ve skladbě Caine brilantně předvedl svůj originální rekonstrukční přístup k původnímu materiálu. I’ve Got A Crush On You je neuvěřitelně procítěný „ploužák“ na hranici snesitelnosti s lyrickými sóly Caina a Heliase. Slap That Bass Walkerová pojala gospelově v duu s kontrabasem, kdy Helias předvádí oblíbený styl na strunách označovaný jako slap . A ještě instrumentálky – bopová I Got Rhythm s dialogem trubky a tenorsaxofonu, progresivně s trochou kosmického soundu à la Sun Ra Love Is Here To Stay a na závěr baladické sólo kapelníka How Long Has This Been Going On .
Uri Caine umí s mimořádnou osobitostí propojit duch původního díla s pietním pohledem, avantgardními a nejen jazzovými nápady. V těch neváhá využít cokoli ze stylového vývoje jazzu, určit přiměřený prostor improvizaci, ať už se jedná o Bacha, Mahlera či Gershwina, a tak potvrdit nadčasovost tohoto hudebního materiálu.
Body: 5 z 6
