Uri Caine – klavír, John Hébert – kontrabas, Ben Perowsky – bicí. Nahráno: 9/2010. Vydáno: 2011. TT: 51:42. 1 CD Winter & Winter 910 177-2.
Letos pětapadesátiletý pianista a skladatel Uri Caine se na nové desce přihlásil k vlastním jazzovým kořenům. Ačkoli si Caine často „zahrává“ s mimojazzovými inspiracemi (mimo jiné Bach, Mozart, Mahler), na rozjezdu své dráhy muzikanta nevplul do proudu jazzrockových syntéz a fúzí let sedmdesátých, ale hrával v bandech velikánů moderního jazzu, jakými jsou například tenorsaxofonisté Hank Mobley či Grover Washington, nebo bubeník proslulých kvintetů Milese Davise Philly Joe Jones. Na jazzové avantgardě, k níž lze Cainea od pozdějších let počítat, je zřejmé, že jejím cílem není odtržení od jádra svého žánru, ale snaha hledat další cesty vývoje s ohledem na hudební dění vůkol.
Nevím sice, proč album svého momentálního tria Uri Caine nazval Siren , což si můžeme vykládat jako odkaz na zpěvem mámící zlomyslné bytosti z Homérových putování, nebo jako důrazný zvukový signál nám Cainem vysílaný. Možná tím chtěl opravdu jen naznačit, že samotný jazyk moderního jazzu je dostatečně vábivý pro radost z improvizace a muzicírování. O deset let mladšího kontrabasistu Bena Perowskyho měl u sebe už na konci devadesátých let, pak občas v různých seskupeních, přímo ve vlastním triu v roce 2003, kdy s nimi ale bubnoval Drew Gress. Perowsky už patří ke generaci newyorských freejazzových a jazzrockových postmodernistů – hrál často s Johnem Zornem, Davem Douglasem, ocitl se v Lounge Lizards, také po boku Mikea Sterna, Boba Berga či Jima Bearda. V současném triu Gresse však Caine nahradil bubeníkem Johnem Hébertem .
Hudba tohoto tria je jízdou na bebopovém toboganu, povětšinou rychlá, dravá, dynamická, v němž si mnohokrát poskočíme do stylových sfér pozdějších. Úvodní skladba Tarshish a následující Interloper jsou ještě matoucí, připomínají spíše počátky Tabornovy, možná Iyerovy, s jejich cítěním hip-hopu. Ale s nástupem titulní skladby Siren nálada hudby vyvolá vzpomínku na Garnerův dávný Concert by the See , se vší pohodou onoho večera roku 1955: v některých chvílích následujících skladeb hra Cainea připomíná některé jeho melodické improvizační linky či akordické sledy. Ukázková je pro tento popis Smelly . Úderová dynamika, také složitější rytmus bicích už převažují v současném pojetí, neboli expresivněji. Rytmické duo odkojené jinými modely beatu Cainea úspěšně strhává. V témže duchu zahraje své sólo také basista Ben Perowsky v Succubus . Všechny skladby si Uri Caine napsal sám, ale doprostřed tuctu čísel zařadil jako kotvu, k níž standardy této hudby nerozlučně patří, filmový evergreen Green Dolphine Street z roku 1947 od Bronislawa Kapera, dodnes hraný generacemi všech vývojových proudů jazzu. Zde Caine interpretaci odvozuje od koláže bopových vlivů, včetně freejazzového úvodu. A najednou dospějeme k nádherné romantické baladě Foolish Me , celým triem dojemně podané jak od Billa Evanse nejlepších let. Závěrečná skladba se příznačně jmenuje Manual Defile a je jednoznačným holdem be bopu a jeho propojenosti s historií – ozvěna ragtimu je dobře slyšitelná.
Uri Caine má vzácný dar souhrnného vnímání hudby, což nám posluchačům dává pocit neočekávaných setkání.
Body: 4 z 6
