Nový projekt na tuzemské scéně, septet Uthando, se u labelu Ma Records prezentuje debutovým albem. Nezapře na něm svou lásku k volné improvizaci. Spolupráce členů kapely vznikla na podzim roku 2019 na základě silných přátelských vazeb, i to je důvod, proč se kapela v jazyce lidu Zulu zve Láska. Členové Uthanda sami nevědí, jak svou hudbu žánrově vymezit. Jedná se o eklektismus hudebního světa autorů jednotlivých kompozic, které spojuje nevyhnutelnost v podobě improvizačního vyjádření. Skladby této kapely jsou barvité a sugestivní. Uthando rádo zdůrazňuje, že obsazení kapely je proměnlivé, což je žádoucí prvek. Na debutu s eponymním názvem Uthando hrají a zpívají: spolužáci z Pražské HAMU Jenda Pudlák ‒ klavír, Klára Pudláková ‒ kontrabas, Jan Michálek ‒ saxofon, housle, Jana Havláková ‒ housle a Anežka Matoušková ‒ zpěv, na Brněnské JAMU studující bubeník Jakub Švejnar a zpěvačka Kateřina Vacková z VOŠ Jaroslava Ježka.
Uthando je relativně novým projektem na domácí scéně. Jak a kdy jste se vlastně dali dohromady?
Jan Pudlák: My se všichni společně známe přes hudební školy, hlavně přes „Ježkárnu“. S tou výjimkou, že já a Klára (Pudláková) jsme sourozenci a Anežku Matouškovou také známe od narození, protože naši rodiče se spolu přátelí. Klára s Janou (Havlákovou) se potkaly na Hudební škole hlavního města Prahy, kde spolu hrály nějaké klavírní trio, zjistily, že poslouchají stejnou hudbu a začaly spolupracovat. Pak Klára s Anežkou založily Avokaduo, které se postupně rozrůstalo na Avokaduo band, kde jsem hrál já i Jana. Následovalo několik událostí. Jednak vznikly jam sessions v prostoru Kampusu Hybernská, kde jsme se pravidelně setkávali a v různých sestavách spolu zkoušeli improvizovat. Dalším iniciačním momentem byl Klářin ročníkový recitál na VOŠ Jaroslava Ježka před dvěma lety, který se Klára rozhodla pojmout jako teroristický útok na Redutu. Přišli tam turisti v domnění, že bude hrát big band Milana Svobody, a místo toho jsme vystoupili my, vlastně všichni současní členové Uthanda plus dva další muzikanti, a zahráli jsme hodinový divoký improvizační blok – já jsem si kupříkladu s sebou vzal paličky a hrál jsem na takové ty kovové tyče, co jsou na stěně za klavírem. Pár lidí jsme vyštvali, ale někteří to vydrželi až do konce. Pak od Kláry vzešla myšlenka udělat stálou kapelu se dvěma vokály a více nástroji.
Jana Havláková: Myslím, že je důležité, že nás spojuje láska k volné improvizaci, což je slyšet i na naší desce.
Právě volná improvizace je podstatnou součástí vaší tvorby. Jak k ní přistupujete a jak ji cvičíte, ať už individuálně, nebo v kolektivu Uthanda?
Jana Havláková: Pro mě je to úplně nejsvobodnější hudební vyjádření, které může být. Můžu se zcela napojit na svoje vnitřní ucho, na svoji intuici a dostat se někam, kam bych se třeba nějakým promyšlenějším způsobem, třeba kompozičním, neubírala. Za poslední roky, co Michal Wróblewski pořádá již zmíněné Hybrid Sessions, se tomu věnuji čím dál víc, ale do jisté míry mě to vlastně provází již od dětství. Vždycky když jsem šla cvičit na housle, tak jsem si nejdřív hrála jen tak volně, co mě napadlo, což můj táta houslista úplně nechápal. Vždycky mě bavilo intuitivně prozkoumávat nástroj. Je to pro mě přirozené a pak si to často najde cestu na nějakou nahrávku nebo do nějaké skladby. Přijde mi, že když za takovou free plochou stojí nějaká silná myšlenka, tak se člověk nemusí bát, že by takováto okamžitá kompozice musela být nějak méněcenná.
Jan Pudlák: Já jsem hodně ovlivněn tím, že se zajímám o soudobou vážnou hudbu a taky ji trochu interpretuju. Nedávno jsem hrál klavírní koncert mého spolužáka z HAMU Patrika Kaka nebo skladby Helmuta Lachenmanna či Galiny Ustvolské. Baví mě hledat cesty, jak ten materiál, který si tam osahám a nacvičím preludováním, používat při volné improvizaci. Snažím se osvojit si ho, abych byl schopen zahrát ho stejným způsobem, jako jsem schopen zahrát třeba jazzový voicing nebo jazzový lick. Myšlenka, že volná improvizace musí být za každou cenu něco atonálního, abstraktního, je samozřejmě dost omezená. Může znít třeba, řekněme, i mainstreamově. Člověk by měl v rámci volné improvizace volit různé polohy. Výzvou pro mě při skupinovém hraní je, že to nikdy nesmí zastřít ten kolektivní záměr, který tam je.
Jak se bráníte tomu, aby vám do takového improvizování pronikaly naučené, mechanické fráze?
Jan Pudlák: Já se tomu bráním tak, že se snažím, aby i ty automatismy měly nějaký charakter. Třeba jazzové licky, které cvičím, si upravuji tak, aby například zněly méně bebopově, ale více atonálně, aby se hodily i v kontextu volné improvizace.
Jana Havláková: Často mám tyto tendence, například mi tam pronikají různé ozdoby typické pro klasickou hudbu. Spíše než tohle ale řeším, aby ty housle v různých skladbách nezněly folkově a aby jejich zvuk pasoval do té nebo té písničky, aby nějak legračně nevyčnívaly. To pro mě není úplně snadné. Snažím se pracovat s nějakými efekty, konkrétně používám kombinovaný delay, a hledám zvuk, který by zapadl do toho našeho kolektivního zvuku, po němž jdeme.
Reprezentujete momentálně asi nejmladší generaci působící v oblasti alternativní hudby a volné improvizace u nás. Jaké jsou z vašeho pohledu na naší scéně podmínky právě pro hudbu, kterou děláte?
Jana Havláková: Já mám pocit, že ta alternativní hudba, kterou děláme s Uthandem, nemá bohužel zatím v Praze tak širokou posluchačskou základnu jako třeba v jiných evropských metropolích. Úplně nevím, čím to je, často o tom diskutujeme. Někdy takové koncerty probíhají třeba v jazzových klubech, které mají podle mého názoru stigma pozlátka, něčeho snobského. Možná je potřeba najít vhodné prostory, vhodně velké, kde to nezavání jazzovým klubem, kde je dobrý zvuk a kde se dobře hraje. To není zase tak lehké. Například prostor v Hybernské se nakonec ukázal jako docela dobré místo, které by se mohlo stát takovým epicentrem podobné hudby. Punctum je také skvělý prostor, kde se dějí hodně zajímavé akce.
Jan Pudlák: Já jsem dostal pozitivní ohlasy na naši desku od nemuzikantů i od lidí, kteří se neřadí mezi posluchače jazzu. My vůbec nepředpokládáme, že by se touto hudbou daly vydělat jakékoliv peníze. Našim cílem samozřejmě je, aby naši hudbu slyšelo co nejvíce lidí, protože určitá osvěta, to je také to, o co nám jde. Nicméně nechceme dělat jakékoliv ústupky vůči producentům, labelu, jinému médiu. Chceme mít maximální tvůrčí svobodu.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2021.
