Někdy si může člověk připadat jako v časové smyčce. Nedávno jsem takhle v pražském Jazz Docku překvapivě narazil na Marka Aanderuda, mexického klavíristu, který z české hudební scény zmizel již zhruba před sedmi lety. Ve zvířeném prachu za sebou tehdy nechal nahrávku vlastního tria u Arty a zmizel kdesi na opačném konci zeměkoule. Ale časy se mění, Aanderud se do Prahy vrátil jako student a samozřejmě hodlá navázat i na svůj tehdejší odkaz s novým českým triem. A podle toho, co ještě tentýž večer prozradil HARMONII, se tentokrát patrně zdrží déle.
Co vás přimělo k tomu, abyste se vrátil do Čech? Když jsem odjel z Prahy, zůstal jsem nějaký čas v Mexiku a docela dlouho pak v New Yorku, kde jsem občas hrával v klubech. Ale celou tu dobu jsem se nevěnoval výhradně jazzu, ale také rockové muzice. Třeba jsem byl u nahrávání a později na turné s docela známou rockovou kapelou The Mars Volta. A pak jsem se samozřejmě intenzivně zabýval klasickou hudbou.
Měl jsem za to, že právě to vás přivedlo zpátky do Prahy. Přesně tak, potřeboval jsem se víc ponořit do světa evropské klasiky. Za tu dobu se přihodily dva zázraky; našel jsem si přítelkyni (smích) a zadruhé se mi naskytla možnost studovat klasickou kompozici na pražské HAMU. Život si zkrátka našel cestu, jak mě zase nasměrovat zpátky.
Proč jste vlastně před těmi roky odjel? Už je to docela dávno, pokud vím, zmizel jsem někdy v roce 2002, tedy po nějakých dvou a půl letech hraní po Praze. Asi jsem potřeboval změnu prostředí. I když tu a tam jsem se sem vracel, to je třeba říct, aby to nevypadalo, že jsem na vás zanevřel.
Pokud vím, svůj první letošní koncert jste u nás odehrál na ostravském festivalu Borise Urbánka. Toho jistě znáte přes pražský klub Agharta, respektive jeho spřízněné vydavatelství Arta. To jste s těmi lidmi byl celou dobu v kontaktu? Ne, tak to úplně nebylo, dlouho jsme o sobě neviděli. Někdy v lednu tohoto roku jsem se vrátil a potkal jsem Michala Hejnu, který mi zařídil pár koncertů. Po všech těch letech byl ke mně vážně vstřícný.
Své první dva koncerty v triu jste odehrál s kontrabasistou Tomášem Liškou a bubeníkem Tomášem Hobzekem. Jak se vám spolu hrálo? Přímo výborně, až mě to samotného překvapilo. Hobzeka mi doporučil jeden kamarád; ještě jsme se ani neviděli, nikdy jsem ho hrát neslyšel, ale už dopředu jsem věděl, že tohle je přesně ten bubeník, kterého hledám. A s Tomášem Liškou to bylo úplně stejné.
A co vaše dřívější pražská rytmika, Vítek Švec a Pavel Razím? Chápu správně, že se vaše hudební cesty nějak rozešly? To byla vůbec jedna z prvních věcí, které jsem si ujasnil: že chci v Praze hledat mladé a citlivé muzikanty, které zajímá současná hudba a kteří se nebojí experimentovat. Liška i Hobzek jsou z téhle nové generace českých muzikantů, která má přehled o všem, co se děje venku, umí přemýšlet konceptuálně, zkrátka rozumíme si ve spoustě věcí. Beru to tak, že změna je život. Chvíli s někým vydržím hrát, ale protože chci muziku neustále posouvat dál a zkoušet nejrůznější věci, potřebuji, aby to mí spoluhráči brali na vědomí a uměli se mnou držet krok.
Z té mladé generace muzikantů, o které mluvíte, budete brzy hrát ještě s bubeníkem Dano Šoltisem. V posledních týdnech jsme společně hráli docela dost, je to výtečně připravený hudebník a na pódiu si vzájemně rozumíme. Mám z toho radost, o nikom z těchto hráčů jsem dřív nevěděl. Mezitím tu vyrostla celá generace skvělých hudebníků, se kterými se muzika dělá snadněji. Nemusíte jim nic vysvětlovat, prostě začnete hrát a věci se začnou dít samy od sebe.
V čem se pražská jazzová scéna za ten čas změnila? Na dobrou odpověď tu jsem zatím příliš krátkou dobu, ale mám pocit, že je to den ode dne lepší. Jazzoví muzikanti se otevřeli spoustě vlivům a každý měsíc sem jezdí čím dál víc hudebníků ze zahraničí. Přispívá to k lepšímu přehledu a v dlouhodobém plánu pak lidé dělají muziku ze současnosti.
Už má vaše trio ustálený repertoár? Teď momentálně ještě muziku vybírám, takže se to liší koncert od koncertu. Potřebuji zjistit, co nám nejvíc sedí. Ale říkáte trio – nejsem si jistý, jestli chci, aby se to jmenovalo trio Marka Aanderuda. Nejraději bych z toho vytvořil nějaký skupinový projekt. A navíc to trio v názvu vždycky evokuje dojem, že se hrají nějaké standardy, a to už mě opravdu nezajímá (smích) . Zkrátka dlouhodobým cílem je, abychom hráli pouze naši vlastní muziku.
Pražských koncertů před sebou zase tolik nemáte – co vás tedy čeká v následujících týdnech? Brzy budeme natáčet desku s kvartetem Four Limones, které vede výtečný avantgardní saxofonista Tim Berne. V té kapele hraje Rich Parker, jeden z nejlepších trombonistů, které jsem kdy slyšel, úžasný kluk z New Yorku. A pak ještě argentinský bubeník Hernan Hecht, se kterým hraji už nějakou dobu. Plán je takový, že v New Yorku natočíme desku a pak bude malé turné po USA.
A z oboru klasické hudby? Brzy mi vyjde komorní nahrávka, duet právě s Hernanem Hechtem; natočili jsme to před dvěma měsíci v Mexiku. Ale jinak se snažím svůj program spíš omezovat, potřebuji co nejvíc psát a hlavně studovat na HAMU. Stačí, že teď v listopadu budeme mít po Mexiku turné s mým tamním kvartetem, ve kterém je i fantastický newyorský kytarista David Gilmore.
Váš dřívější pobyt v Česku zůstal zaznamenaný na dvou nahrávkách, vydaných u Arty. Mluvili už jste spolu třeba o nějaké další desce? Zatím ne, ale tohle nové trio chci stoprocentně brzy nahrát! A pak také plánuji založit nový ansámbl, věnovaný moderní klasické hudbě. Budeme hrát všechno od progresivního rocku až po vážnou muziku. Už na to pomalu chystám instrumentace. Tohle bude zábava!
(Mark Aanderud vystoupí se svým českým triem 9. listopadu v Aghartě a 21. ledna U Malého Glena. Více na http://www.markaanderud.com)
