Daniel Šoltis – bicí, Marcel Bárta – tenor a soprán saxofon, Vojtěch Procházka – klavír, Oskar Török – trubka, Rastislav Uhrík – kontrabas, Dorota Barová – zpěv, violoncello. Nahráno: Polskie Radio S. A., Studio S4, 16. – 18. prosince 2007. Vydáno 2008. TT: 57:17. CD Animal Music ANI 008-2 (distribuce Sony BMG).
Když před třemi lety vyšlo debutové album česko-slovenské formace Vertigo Quintet , způsobilo na domácí jazzové scéně menší senzaci. Mladá a nezvykle vyzrálá skupina, s vlastní tvorbou reflektující současné evropské trendy a na místní poměry s nebývalou poetikou, se jen tak nevidí. Za eponymní album dostali ocenění Anděl v kategorii nejlepší jazzová nahrávka, následné mezinárodní ohlasy na sebe nenechaly čekat. Zároveň svými aktivitami (spolu s dalšími agilními mladými interprety) nastavili zrcadlo dlouhodobě stagnující starší generaci českých jazzových hudebníků. V roce 2006 vyšla také živá nahrávka Live U Staré paní (mimochodem například s hostující Lenkou Dusilovou).
Po třech letech od debutu přichází Vertigo Quintet s druhým regulérním studiovým projektem a není pochyb, že jde o jeden z nejočekávanějších počinů roku. Jak už název napovídá, na snímku spojili síly s Dorotou Barovou , polovičkou experimentálního violoncellovo-vokálního dua Tara Fuki . Mimochodem, nejde o první vzájemnou spolupráci – Vertigo se významně podílelo i na nahrávání nejnovější desky Tara Fuki (Auris ).
Mé první pochybnosti, jak vyzní Barové violoncello a vokál v jazzovém kontextu, se rozplynuly hned při prvních tónech. Vertigo a Barová stojí zdánlivě na různých březích, ve skutečnosti je však spojuje vzájemný respekt, chuť experimentovat a hledat nové tvary současné akustické hudby bez žánrových a výrazových limitů. Nikdo se nemusel nikomu přizpůsobovat (Barová tu zní přesně tak, jak ji známe z Tara Fuki), navzdory tomu je toto spojení organické, symbiotické, hudbě Vertiga dává hned několik nových rozměrů. V první řadě Barová svým křehkým, křišťálově čistým vokálem vštěpila skladbám hluboký, mrazivě emocionální rozměr, ať už samotným zpěvem beze slov jako součást komponovaných unison (jak to mistrovsky dělá např. Luciana Souza), nebo zpíváním vlastních textů v libozvučné polštině (kterou ještě víc přiblížila Vertigo jejich oblíbené polské ECM scéně). Violoncello a zpěv rozšiřují zvukovou paletu Vertiga o dvě nové barvy, což z tohoto tělesa činí malý orchestr. Členové kapely jako zruční aranžéři (jak je známe i z jejich debutu) tento fakt v plné míře zužitkovali. Samotná hudba se příliš nezměnila. Spíše než o změně můžeme hovořit o dozrávání. Cítit je tu stále vliv evropského, hlavně zmiňovaného ECM jazzu, obdiv k impresionismu, Mehldaua, či nedávno tragicky zesnulého Svenssona. Těžko z této kolekce sedmi skladeb některou vyzdvidhnout. I když se na přípravě materiálu autorsky podíleli různí členové, celek drží kompaktně při sobě, jednotlivé kompozice a jejich nálady se elegantně doplňují. I to svědčí o tom, že skupina má svůj jasný rukopis a všichni účastníci jsou s ním plně ztotožnění.
Asi jediné, co Vertigo odděluje od pomyslné evropské špičky, je absence větší interpretační preciznosti a improvizační rutiny (narozdíl např. od generačního kolegy, kytaristy Davida Dorůžky). To však vzhledem k faktu, že většina členů v současnosti studuje na popředních evropských školách (Paříž, Katovice), může být jen otázkou času. Více než o sólové výkony tu jde o vlastní hudební mikrosvět, který si Vertigo systematicky buduje, a ten je v našich končinách nadále s ničím neporovnatelný – kvalitou i obsahem.
Body: 4 z 6
