Vijay Iyer – klavír, Stephan Crump – kontrabas, Marcus Gilmore – bicí. Nahráno: 8.–9. 8. 2011, Sear Sound, New York. Vydáno: 2012. TT: 59:53. 1 CD ACT Music 9524-2.
Klavíristu Vijaye Iyera jsme měli možnost vidět v Čechách již vícekrát. Pro mne osobně zůstalo nejintenzivnějším koncertním zážitkem jeho sólové vystoupení s klavírem a laptopem v altánu na pražském Žofíně v rámci festivalu United Islands v roce 2006, od té doby zde ale účinkoval již i se svou sestavou Tirtha , věnující se interpretaci tradiční indické hudby, i se svým stabilním jazzovým triem, které se výrazně zviditelnilo albem Historicity (2010) a jehož nejnovějším počinem je i nahrávka Accelerando . Vedle sólové dráhy ovšem Iyera zviditelnily také spolupráce s dalšími důležitými progresivními newyorskými hudebníky, jako jsou třeba saxofonisté Rudresh Mahanthappa nebo Steve Lehman.
Svět hudebních médií s oblibou recykluje o Iyerovi základní informace, jejichž kombinace je vpravdě výjimečná, počínaje vypravováním o dítěti indických přistěhovalců přes studia matematiky a fyziky a konče sdělením, že ve hře na klavír je v podstatě samouk, který od dětství vstřebával jak historii jazzu, rocku, popu, tak i tradice klasické indické i evropské hudby. Všechna tato fakta se nás snaží připravit na hudbu, která možná sama o sobě nic z toho nepotřebuje. Vijay Iyer zkrátka hraje na klavír výjimečně osobitým způsobem a jeho trio v dlouhodobě nezměněné sestavě – Stephan Crump (kontrabas), Marcus Gilmore (bicí) – dosáhlo skvělé sehranosti a vypěstovalo si osobité způsoby vzájemné komunikace.
Oproti kritikou poprvé řádně vyzdviženému albu Historicity je aktuální Accelerando podstatně soudržnější kolekcí. Nepotřebuje již track „singlového“ charakteru, jakým bylo tehdy Iyerovo přetvoření původně dosti nezajímavého hitu Galang rapperky vystupující pod jménem M.I.A. Zálibu v cover verzích uplatnil Iyer na repertoáru pro Accelerando podstatně sofistikovaněji, a tak se zde můžeme setkat jak s interpretací skladby od respektovaných nezávislých producentů Steva Ellisona a Stephena Brunnera (Flying Lotus a Thundercat) či pozoruhodného jazzmana Henryho Threadgilla , tak i s osobitým pojetím tvorby Duka Ellingtona . Po albu Solo (2010) se zde již podruhé Iyer rozhodl věnovat také hitu Human Nature známého od Michaela Jacksona nebo v (jazzovém pojetí) od Milese Davise. Právě na takto exponované skladbě je možné si uvědomit Iyerův přínos. K Davisovu odkazu Iyer projevuje maximální respekt právě tím, že se k jeho interpretaci z osmdesátých let nevrací a pokračuje dál. Vypichuje jiné detaily v harmonizaci a jinak pojal i celkovou evoluci skladby. I zde uplatňuje svou polyrytmickou invenci společně s osobitým přístupem k živelné improvizaci celého svého tria.
Základ všech skladeb na albu netkví v individuálních výkonech, ale ve společné výstavbě celku, v němž se sólo, pokud je vůbec potřeba, stává prostředkem pro vývoj aranže a rozhodně ne nějakou individuální exhibicí. S tímto vědomím už nezbývá, než si všechny skladby na albu maximálně užít. Nelze zde rozlišovat balady a „vypalovačky“, každá kompozice má v sobě stejně intenzivní vnitřní oheň, který ve správném momentě vyrazí na povrch a je důležitou součástí každé instrumentální zápletky jakékoliv intenzity. Album Accelerando zkrátka nabízí vše, čím je jazz v současnosti zajímavý. Kooperace vynikajících instrumentalistů při groovech, walking bassu a spontánních improvizacích i reflexe různého dění v hudbě rozličných žánrů bez nějaké snahy po prvoplánové exkluzivitě činí tuto desku jedinečným počinem. Naživo ji pak můžeme slyšet na Jazzfestu Brno (18. 4.).
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
