Pětasedmdesátiletý klavírista Viktor Zappner, původním povoláním klinický a školní psycholog, je neúnavným jazzovým organizátorem a dlouholetým lídrem tasmánské Jazz Action Society (JAS). Obě epizody jeho působení – československá i australská – by vydaly na pozoruhodné publikace (mimochodem z tajného poslechu jazzu ve vysílání Hlasu Ameriky během vojenské služby v 50. letech se vyznával již v monografii Terence Ripmastera, Willis Conover – Broadcasting Jazz To The World).
V 60. letech sestavil se spolužáky z Pedagogické fakulty v Nitře, talentovaným kontrabasistou a výtvarníkem Tiborem Platznerem a bubeníkem Josefem „Dodo“ Šošokou klavírní trio, na jehož půdě experimentoval s modálními postupy, exotickými rytmy a složitější hudební formou. Po letech aktivního muzikantského života (doprovázel Rudolfa Cortése, slavnou pantomimu Černé divadlo) pracoval na pověstné pražské protialkoholní léčebně U Apolináře, kde „ordinoval“ muzikoterapie i mnohým kolegům (Dominák, Rokl, Jegorov, Hulan). Politické události ho koncem 70. let vyhnaly s rodinou do australské Tasmánie, kde se zapojil do jazzového dění natolik, že se před měsícem ocitl v celoaustralském finále prestižního ocenění Australian of the Year v kategorii Místní hrdina roku 2012. Trutnovský rodák začal rozhovor konstatováním, že tato nominace nebyla první.
„Ještě v roce 2010 vyhlašoval deník The Advocate osobnosti Tasmánie a mezi 120 Inspiration Coasters se kromě mě dostali dva Češi – Milan Vyhnálek, který již v posledních letech žije v Čechách, ale v Tasmánii rozběhl sýrařský průmysl a Vlastimil Škvařil. Ten emigroval v roce 1968 jako maratonec, dodnes běhá kolem Tasmánie a Austrálie a sbírá peníze pro děti postižené rakovinou. Mě tam dali kvůli jazzu. Je to dobrý pocit a příklad integrace v cizí zemi, že to člověk může dokázat, pokud chce.“
Mnozí tě považují za ikonu tasmánského jazzu… Je tu ještě klavírista Ian Pearce z Hobartu, který je starší, má přes 90 let. Ve 40. letech začínal s trombónem v kapelách Graema Bella a přesto, že hraje převážně tradiční jazz, má otevřenou mysl i pro modernější styly; když měl v Burnie klavírní recitál, končil Monkovou ‘Round Midnight. On je skutečnou ikonou tasmánského jazzu, když si však vezmeme poslední desetiletí, domnívám se, že významnou roli jsem sehrál i já. Asi proto mě někdo navrhl na ocenění.
Třicet let jsi byl lídrem North-West Jazz Action Society, kde jsi organizoval koncerty, vydával jazzové zpravodaje. Jak si dokázal vést vedle psychologické praxe aktivní jazzový život? Práce s lidmi v mém oboru je obrovskou psychickou zátěží, kterou potřebuješ nějakým způsobem vybalancovat. Tím vyvážením pro mě byl vždy jazz, díky kterému jsem dokázal utéct do jiného světa. V momentě, kdy se dotknu klaviatury, jsem najednou kdesi jinde. Myslím, že bez jazzu bych se musel zbláznit! Na druhé straně však musím dodat, že mě po letech investované energie a námahy děsí, jak málo narůstá návštěvnost koncertů. Dlouhé roky jsem všechno dělal sám, protože se mi nepodařilo najít nikoho, komu bych mohl práci svěřit. Mnozí pak začali říkat, že Jazz Action Society je vlastně Viktor Zappner. Není dobré, když se to identifikuje s jménem jediného člověka, to je pak kult osobnosti. Dlouho jsem se proto snažil najít následovníky, avšak když viděli, kolik je za tím práce, nebyli ochotni do toho jít. Nakonec jsem na výročním mítinku v červenci 2011 položil svou dlouholetou funkci a protože ji nikdo nebyl ochoten převzít, museli jsme to zavřít.
V Evropě je trochu jiná situace a mnoha jazzových aktivit se chytají mladí lidé. Právě to mě těší, protože jsem viděl, že v Praze nebo v Piešťanech to na rozdíl od nás funguje právě přes mladé lidi. I v New Yorku nebo v Melbourne sleduji, že na jazz chodívá množství mladých posluchačů. V Tasmánii tomu tak není, i když ze škol vycházejí hudebníci, kteří se naučí výborně hrát jazz. Mezi jejich vrstevníky se však nevytváří nové obecenstvo a na jazz chodívá převážně starší generace. Mimochodem několik dní poté, co jsem v létě odjel na dovolenou do Evropy, jsem dostal email od vedení hotelu, ve kterém každý čtvrtek hraju, že zrušili naše pravidelné koncerty. Důvody jsou finanční, což samozřejmě chápu. Jsem však rozzlobený, že to oznámili až poté, co jsem naplánoval program na několik měsíců dopředu, obtelefonoval a dohodl několik hostujících hudebníků. Na druhé straně však musím říct, že jsem tomu byl z jakési zvláštní příčiny rád, protože jsem měl v posledním období poměrně dost hraní, poctivě jsem každý den cvičil. Podobné věci se v Tasmánii udály již několikrát – jedny dveře se zavřely, ale další zase otevřely a našel se nový prostor na hraní.
Hrávali jste pravidelně jako klavírní trio s hosty? Jediným člověkem, na kterého jsem se za celé období mohl spolehnout, byl můj baskytarista Michael Anderson – ten předvídá, co udělám a stále mi není jasné, jak je to možné. Sehráli jsme se natolik, až se všichni diví, jak umíme stejně přemýšlet. Problém je však s bubeníkem, v celé oblasti není jediný, s nímž by bylo možné hrát. Naštěstí jeden hráč z Launcestonu pracuje každý čtvrtek v nedalekém Devonportu asi 50 kilometrů od Burnie, kde žiji, takže hraje s námi a nemusíme mu platit ubytování. K tomuto triu se snažím zvát buď dechaře, nebo vokalisty.
Mnozí mladí australští hudebníci mají vynikající odezvu v zahraničí – například klavíristka Andrea Keller nebo saxofonista Adrian Cunningham působící v New Yorku… Adrian tam žije čtvrtý rok a prý má tolik hraní, že nestíhá. On je ale úplný maniak, který cvičí pět hodin denně a šest večerů týdně hrává…
Podobně fungovali legendární jazzmani v 50. letech, kteří silný tlak kompenzovali zejména alkoholem a drogami. Tyto věci se podle mě v současnosti přesunuly spíše na rockovou a popovou scénu. V 50. letech to však bylo „in“ a muzikanti se do toho bahna vzájemně vtahovali.
Několik let jsi v rámci pravidelných Newsletters uveřejňoval čtivě psané postřehy Viktor’s View reflektující tvé cesty, jazzové nahrávky, literaturu o jazzu … Při vší skromnosti musím zmínit, že na tyto texty jsem dostával odezvy nejen z Austrálie a upřímně jsem se z nich těšil. V našem jazzovém zpravodaji nebyly jen informace kdo kde hraje, ale snažil jsem se to propojovat s různými věcmi, a odhlehčit je humorem.
Dokážeš zhodnotit, jak díky tvým aktivitám vzrostlo v Tasmánii povědomí o jazzu? Když se na to podívám z tohoto pohledu, máme tu už 10 let dobrý festival. Devonport Jazz vznikl z koncertů, které se každoročně v únoru konaly v městském arboretu. Při jednom z nich mi paní z městské rady navrhla, jestli bychom něco podobného v jazzovém duchu neudělali sami. Festival je po deseti letech poměrně úspěšný a na rozdíl od JAS nekončí. Městská rada se vyjádřila, že nás bude i nadále podporovat, stejně jako sponzoři. Zázemí jsme si budovali skutečně dlouho – Tasmánie je poměrně konzervativní zemí, v naší oblasti převažuje zemědělství, což se odráží i v popularitě hudby country & western. Jelikož tu nebyla žádná jazzová tradice, mohu s odstupem času říci, že třicetiletá existence JAS i festival Devonport Jazz je spíš zázrak.
Devonport Jazz bývá částečně orientován na skladatelské osobnosti (Gershwin, Ellington, Waller, Davis, Monk), jakož i konfrontaci tasmánské scény s australskou. Jaké jsi měl představy jako dramaturg? Programově se snažím procházet všemi jazzovými styly, ale pokud na festivalu chybí swing, nemohu ho nazývat jazzovým! V posledních letech se v Hobartu na konzervatoři objevilo několik vynikajících pedagogů, kteří nám začínají „dodávat“ slušné domácí hudebníky. Na posledním ročníku přinesl trumpetista Gianni Marinucci z Melbourne originální aranžmá The Birth of the Cool a několik dní před festivalem sestavil v Hobartu noneto, které tyto skladby zahrálo v rámci programu Music of Miles Davis. Ukázali jsme tak různorodost Davisova odkazu: po cooljazzovém nonetu přinesli finští Ilmiliekki Quartet hudbu z období alba Filles de Kilimanjaro a nakonec výborní Mace Francis Orchestra ze západní Austrálie zahráli skladby z různých Davisových alb. Byl to poměrně vyčerpávající přehled davisovské tvorby.
Zdá se, že dramaturgie je výzvou pro domácí hudebníky, kteří by možná jinak po odkazu Davise nebo Monka nesáhli. Svým způsobem má festival také pedagogický rozměr. Když jsme před dvěma lety chystali projekt věnovaný Monkovi, což byla jistým způsobem revoluční záležitost, měl jsem obavy. Festivalovému týmu jsem Monka navrhoval již dříve, avšak vždy „zamrzli“ jen když slyšeli jeho jméno. Po ročnících s Gershwinem a Ellingtonem ale trochu změkli a pustili jsme se do Monka. Sám jsem byl překvapen plným sálem, i když většinou přišli starší posluchači. Lidé však měli zájem, z nějakého důvodu jim ten Monk cosi řekl. Má krásné melodické cítění, Adrian Cunningham tam stále hrál tu melodii, a tím pádem se měli čeho držet. Stejně zapůsobí, když dáš na něco důraz – například celý chorus Bemsha Swing jsem zahrál jedním prstem a když si lidé zafixují téma, pak vědí, na co improvizuješ.
Zmiňoval jsi nezbytný swing – právě ten dnes na mnoha jazzových festivalech chybí … Smutné je, že mnozí jazzoví bubeníci dnes ani nevlastní metličky a všechno hrají hůlkami. Někteří mladí ani nemají potřebu hrát swing. Někdy mě však překvapí hráči, kteří na koncertě zahrají sice jen jedinou swingovou skladbu, ale odpálí ji parádně.
V čem vnímáš přínos mladých domácích hudebníků, kterým festival poskytuje poměrně široký prostor? V hudbě mladých umělců bohužel není akcent na zábavu příliš vysoký. Jazz propagují s obrovským nasazením, avšak mají spíše snahu povýšit svou hudbu téměř na úroveň klasiky, náročnější, v jistém smyslu introvertnější umění. Po jednom z „contemporary jazz“ koncertů mi odcházející lidé říkali, že to bylo smutné, což opravdu bylo, protože tato hudba většinou používá molové cítění. Melancholii do jazzu přinesl systém „modal improvising“. Pokud je hudba stále na jedné úrovni a chybí kontrast nebo dynamické změny, nakonec posluchače v podstatě unudí. Aby byla taková komplexnost zajímavá, vyžaduje interpreta, který má smysl pro jisté škádlení a pro „hraní si“ s hudbou. Avšak vystavět hodinový koncert v jedné takové náladě je neúnosné.
Jak potom zaujmout novátorským přístupem bez narušení vazby na jazzové dědictví? I proto zřejmě budu dále pracovat na festivalu, protože dělení muzikantů na tradiční a moderní neuznávám. Sám velmi rád hraji tradiční jazz, miluji stride piano Jamese P. Johnsona nebo Fatse Wallera, ale přitom mám rád Monka, hraji vlastní kompozice a jsem otevřený novým vlivům. Mainstream a swing však pro mě zůstávají základem, podobně jako v klasice uznávají Mozarta a Beethovena i ti, kteří inklinují k současné hudbě. I proto se bojím nechat festival „plavat“, aby tam nevstoupil někdo, kdo bude určitý žánr preferovat a jiný zanedbávat. Mnozí se k mladým hudebníkům chovají povýšeně, nechtějí je pustit ke korytu. Já si právě myslím, že bez mladého jazzu nemá smysl festival organizovat. V posledních letech se například objevil Robert Glasper s konceptem, který se nemusí líbit každému, ale nelze popřít, že je to po technické i muzikantské stránce nesmírně talentovaný pianista.
Jak vidíš budoucnost festivalu? Prožívám období pochybností, bylo toho na mě v posledních letech opravdu dost, už jsem to vnímal jako přílišný zásah do rodinného života prostřednictvím ustavičně vyzvánějících telefonů a celodenního vysedávání za počítačem. Zřejmě si z toho nechám alespoň cosi, ale na aktivity v dosavadním rozsahu už asi nemám energii.
