Impulsem k rozhovoru se stalo chystané debutové album tria Treetop, ovšem originální akordeonista a skladatel Vojtěch Drnek má v ohni vícero želízek. Nešlo vynechat sólové EP Lullabies, spolupráci s Kurtem Rosenwinkelem, lásku k swingu ani vydavatelství MaRecords.
Treetop vznikli v době studia všech členů tria v Brně. Jak se vám daří udržet kontinuitu, zvláště za časů pandemie, když vy sám žijete v Berlíně, trombonista Richard Šanda v Praze a kontrabasista Michal Šelep působí v Bratislavě? S Treetop jsme se za poslední rok vídali překvapivě často. Měli jsme to štěstí zahrát v říjnu na festivalu Jazz Goes to Town, jen několik dnů před začátkem druhého lockdownu. Od té doby vzniklo mnoho nových skladeb. Letos na jaře jsme absolvovali nahrávání CD ve studiu Sono, dva neveřejné závěrečné koncerty na JAMU a streamovaný koncert ve Vídni. Nahrávání probíhalo v březnu, v době, kdy bylo zakázáno překročit hranice okresu. Jsem velmi vděčný svým spoluhráčům, že podstoupili všechno papírování a testování, abychom se mohli sjet na jedno místo a zkoušet.
V době přípravy rozhovoru se album teprve dokončuje. Už víte, jak se bude jmenovat? Bude eponymní. Jde především o představení kapely, našeho pohledu na současný jazz, zvolili jsme tedy název Treetop.
V pracovním mixu se opakují i některé skladby z EP Urbex Sessions, ovšem v nových verzích. Jasný je i posun ve zvuku. Lze popsat, v čem dalším vnímáte vývoj tria ve srovnání s debutovým EP? Myslím, že oproti Urbex Sessions je hudba na albu Treetop odvážnější, sebevědomější, s jasnější hudební představou. Samozřejmě se stále snažíme pracovat na různých aspektech naší hry, na sehranosti, na zvukovém propojení. Náš zvuk je nahý, všichni tři tudíž musíme být plně přítomní a soustředění. Rádi se navzájem při koncertech ponoukáme k lepším výkonům, odvážnějším improvizacím, zkoušíme, kam až můžeme společně zajít. K tomu potřebujeme opravdu dobrou znalost repertoáru a našich schopností. Co jsme nahráli, je jakýsi kompaktní základ pro další hudební vývoj, pro který je klíčové koncertování. Na to se teď budeme soustředit.
Jako jeden ze zdrojů inspirace uvádíte lidovou hudbu, zařadili jste na album i variaci známé písničky Koulelo se, koulelo. Také jste se podílel na ohlasové tvorbě Mariana Friedla. Máte k tradiční muzice blízko, nebo šlo spíše o volné, náhodné inspirace a potkávání? Lidová hudba, především moravská a beskydská, má v mém srdci spoustu místa, ale spíše z pohledu posluchače než hráče. Mariana jsem poznal nejprve jako jazzového kontrabasistu a několikrát jsem s ním koncertoval v menších jazzových kapelách, případně ve sboru NOCZ. Deska 11 podob lásky, na které jsem se podílel jako akordeonista, spojuje mnoho stylů a inspiračních zdrojů. Myslím, že mojí úlohou bylo tvořit jakousi spojnici mezi jazzovou interpretací a world music. Jde tedy spíše o náhodu. Stejně tak píseň Koulelo se, koulelo není z mé hlavy, jde o aranžmá trombonisty Richarda Šandy.
Zřejmé je ovšem vaše potkávání s klasickou i soudobou hudbou. Ke klasické hudbě mám silný osobní vztah. Vystudoval jsem klasický akordeon na Janáčkově konzervatoři a na gymnáziu v Ostravě a dodnes se nechávám inspirovat repertoárem, se kterým jsem se tehdy setkal. Nemyslím tím skladby napsané pro akordeon, ale například hudbu Stravinského, Bartóka, Janáčka. Její ohlasy je možné slyšet i v repertoáru Treetop.
K soudobé hudbě jsem se dostal později, v průběhu studia na JAMU, a především za mé roční stáže na Anton Bruckner Privatuniversität v Linci. V té době jsem se začal aktivně věnovat volné improvizaci a interpretaci soudobé vážné hudby. Tamní studijní program podporoval propojování studentů jazzového institutu a oddělení klasické hudby. I tamní jazzový program se více zaměřoval na soudobé jazzové směry, experimentální ansámbly, algoritmické kompozice. Dostal jsem se k soudobé hudbě psané přímo pro akordeon, často za přímé spolupráce se skladatelem. Vedle mnoha zajímavých jednorázových projektů jsem navázal i dlouhodobější spolupráci, například s Ensemble Opera Diversa v minioperách Čaroděj a jeho sluha a Grobiáni. Soudobá klasická hudba také více a více proniká do soudobého jazzu. Ve svojí tvorbě bych chtěl hranici mezi těmito oblastmi více prozkoumat.
Na JAMU jste se zabýval mj. rozšířenými technikami hry na akordeon, které souvisejí i s materiálem na EP Lullabies. Dá se neakordeonistům přiblížit, oč jde? Velmi zjednodušeně jsou rozšířené techniky způsoby, jak vyloudit z akordeonu zvláštní zvuky, které se liší od běžné hry. Na téma rozšířených technik hry na akordeon jsem napsal diplomovou práci. Její součástí bylo i několik rozhovorů se světovými osobnostmi soudobého akordeonu, jako jsou Guy Klucevsek, Frode Haltli, Jonas Kocher nebo Lucie Vítková. Jeden z nejzajímavějších výstupů těchto rozhovorů byla problematika samotného označení „rozšířená technika“. Je to velmi ošemetný termín. Rozšířená technika je něco neobvyklého, náročného, nového. Ale pro harmonikáře hrajícího francouzský mussette může být rozšířenou technikou kvalitní práce s tónem klasického akordeonisty. Pro klasického akordeonistu může naopak představovat rozšířenou techniku střídavý měch mussetových harmonikářů. Pro akordeonistu, který interpretuje soudobou hudbu, jsou myšlenky nějakých rozšířených technik velmi vzdálené, protože neobvyklé zvuky využívá běžně.
V průběhu výzkumu jsem objevil techniky, které používá jen hrstka akordeonistů, třebaže jsou velmi zajímavé. K poslechu takových efektů doporučuji desku The Tokyo Sessions Volume 1: Unheard-Of norského akordeonisty Kalle Moberga, skladbu hrUP slovinského akordeonisty Luky Juharta nebo také moje EP Lullabies. Například přefuky ve skladbě Stars Fading. Myslím, že zvukové možnosti akordeonu ještě čeká velký vývoj.
Představují Treetop a Lullabies dva odlišné póly vašich hudebních zájmů? Tedy hudbu převážně komponovanou a s důrazem na melodii, ač samozřejmě s prostorem pro improvising na straně jedné a experimenty s atonalitou a čirou intuicí na straně druhé? Myslím, že tam nějaké takové dělení je, ale snažím se na to nemyslet a nechat vše na přirozeném vývoji. Občas přináším do Treetop kompozice s větším podílem volné improvizace či experimentu. Filtr časového odstupu a množství koncertů pak ukáže, zda skladba v kapele funguje a hrajeme ji rádi, nebo se hodí spíše pro jiný projekt. Pokud se mi začnou hromadit experimentální kompozice, které s Treetop nefungují, začnu uvažovat o vzniku nového tělesa, které by pokrylo tento můj zájem. Což se pravděpodobně v budoucnu stane. Mám rád, když zvuk kapely vzniká přirozeně, bez nějakého dramaturgického kalkulu.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2021.
