Wayne Shorter v Praze

Již pohled do bookletu nasvědčoval, že půjde o mnohem sofistikovanější obraz Shorterova skladatelského umění – základní rytmiku tu doplňují například Chris Potter na tenor saxofon a basklarinet, Brad Mehldau na piano či Terri Lyne Carrington na bicí. Ale především jde o některé nástrojové a formální prvky spojované spíše se sférou artificiální hudby – je tu cello, lesní roh, hoboj, tuba, Wayne Shorter si zde pohrává s Bachovským tématem (Bachianas Brasileiras), keltským tradicionálem (She Moves Through the Fair) i s anonymní koledou z 12. století (12th Century Carol). Doplnění ansámblu klasickými dechovými nástroji Shorter komentuje potřebou obohacení jazzu o nový rozměr. „Jazzu stále chybí barvy, to je moment, který se snažily napravit syntezátory. Bez tohoto druhu obohacení nejsme schopni žít. I Joe Zawinul se nechal slyšet, jak strašně miluje akustické piáno, ale jeho zvuk samotný se mu zdá tak nudný.“ Spoluhráč John Patitucci ke skladatelskému umění kolegy říká: „Shorter disponuje schopnostmi hned několika klasických skladatelů. Má výrazný cit pro melodii, tak jako Puccini, zároveň jsou jeho skladby harmonicky sofistikované jako třeba Ravelovy.“ „Shorterova hudba nenásilně boří hranice žánrů, přestože své jazzové kořeny a nejsilnější vlivy přiznává. Leaderova improvizační svobodomyslnost a interpretační originalita jsou však pojítkem celého spektra hudebních nápadů a inspirací, kterými Shorter jen srší,“ napsal v recenzi Alegríe pro Harmonii publicista Vilém Spilka (nahrávka dostala maximální počet bodů). A byla to Alegría, na které (mimo jiné) popisoval Lubomír Dorůžka současné tendence obohacování víceméně improvizovaného jazzu o prvky klasické evropské hudby. V eseji Quo Vadis Jazz? (HARMONIE, 7/2003) tehdy také konstatoval proměnu soudobých jazzových sólistů v erudované skladatele. Tím Shorter beze sporu je. Jedním z posledních saxofonistových ocenění je ostatně vítězství ve skladatelské kategorii čtenářské ankety měsíčníku DownBeat (prosinec, 2004). Kromě sólových akustických desek ani na počátku nového tisíciletí Shorter nezapomíná na fusion – v roce 2001 se objevil na albu Herbie Hancocka Future 2 Future a hostoval i na M2 basisty Marcuse Millera. Zatím posledními zprávami z planety Shorter jsou pozoruhodné retrospekce. Koncem loňského roku se na trhu objevila obsáhlá hudebníkova biografie s názvem Footprints: The Life and Music of Wayne Shorter z pera Michelle Mercer (Tarcher, 2004). Reprezentativní zvukové ohlednutí pod stejným názvem pak v téže době vydal label Columbia na 2 CD. Ale dost už příprav. Svůj příběh nám Mr. Shorter jistě nejlépe poví sám.