Wolfert Brederode – klavír, Claudio Puntin – klarinety, Mats Eilertsen – kontrabas, Samuel Rohrer – bicí. Nahráno: 5/2010. Vydáno 2011. TT: 67:10. 1 CD ECM 2184 276 4500.
Rodák z holandského Wassenaaru, pianista a skladatel Wolfert Brederode (1974), který v roce 1996 zazářil jako nová hvězda nizozemské jazzové scény, natočil už druhé album se svým mezinárodním evropským kvartetem. Tím prvním bylo CD Currents (2006). Současně je to už čtvrté u ECM, protože na dalších dvou albech s jiným kvartetem doprovází vokalistku Susanne Abbuehlovou (April , 2000, Compas , 2003). Tyto nahrávky mají společné to, že prozrazují Brederodovu oblibu zvuku klarinetů. Na albech s Abbuehlovou je to vždy Christof May , na Compas hrají dokonce dva klarinetisté – May a Michel Portal . Spolupráce s Claudiem Puntinem byla skvělou volbou, protože ten s romantizujícími a impresionistickými tématy Brederoda dokonale souzní. Puntin k tomu má předpoklady vycházející ze zkušeností získaných na hranici mezi jazzovou avantgardou a projekty soudobé hudby. Slyšíme ho s orchestry Klause Königa, Vince Mendozy, Ensemble Modern nebo v The Science Group, v níž hraje po boku rodem avantgardních rockerů, u nás dobře známých už z dob Pražských jazzových dnů Jazzové sekce, Freda Frithe a Chrise Cutlera. Na letošním turné s KOJ Puntin vystřídal Louise Sclavise.
Na rozdíl od mnoha jiných nahrávek současného evropského jazzu, který se leckdy záměrně, nebo také nevědomky vzdaluje podstatě jazzové interpretace, Brederodovo kvarteto a kapelníkova hudební koncepce setrvává na jazzové půdě zcela bezpečně. Oba protagonisté, Wolfert Brederode a Claudio Puntin, působí sice v mnoha pasážích nebo celých skladbách docela cool jazzově, hned v úvodním Meandre ale předvádějí, že živější ráz je jim blízký také: skladba tančí ve tříčtvrtečním tempu. Protože přítomnost klavíru nutí také trochu srovnávat je se spoluprací Jimmyho Giuffreho s Paulem Bleyem coby věrozvěsty jazzové avantgardy, v níž zvuk klarinetu hrál výraznou úlohu, hra Brederodeho kvarteta působí méně drsně, možná kultivovaněji díky přímému vlivu evropské tradice vážné hudby. Je to patrné právě u Brederoda a jeho ukotvení v pozdním klasicismu a romantismu. Dobře je to slyšet v jeho skladbě Angelico , otevřené pasážemi kontrabasu hranými smyčcem: kontrastně k nesynkopické hře zní rytmické předivo bicích a přefuky klarinetu. Basista Mats Eilertsen se na deskách ECM už objevil po boku Trygve Seima, Jacoba Younga, Boba Stensona či Torda Gustavsena.
Album má jednotnou atmosféru, výjimkou je Post Scriptum , zaznívající jako „enovský“ ambient se zvuky či nahozenými melodickými úryvky hledajícími se kdesi v prostoru. V Inner Dance Brederode na pár taktů rozezní k Puntinově sólu také struny klavíru. Eilertsenův Aceh má téměř náladu žalmu, což podpoří nejhlubší tóny klavíru a táhlý zpěv klarinetu s opakovaným vzýváním. V této skladbě je něco „coltraneovsky“ spirituálního. Zvláštní impresi bez přítomnosti rytmického pohybu vytvářejí obě variace pomale tekoucí Silver Cloud , zvláště v té druhé atmosféru tvoří temný, zneklidňující témbr.
V souhrnu tato nahrávka souzní s tendencemi skandinávského jazzu, leč bez zahleděnosti k severskému folklóru, od čehož ji udržuje v odstupu také přítomnost pod švýcarskými Alpami narozeného klarinetisty Puntina.
Body: 4 z 6
