Orgie na Plaza de Espana
Třináctý ročník veletrhu WOMEX (24. – 28. 10. 2007) proběhl na pozadí skromných oslav kulatých narozenin fenoménu world music. Od chvíle, kdy se v hospodě na okraji Londýna sešla hrstka novinářů, vydavatelů, promotérů, aby vymyslela strategii pro uvedení exotické hudby na světovou hudební scénu, totiž uplynulo dvacet let. A jakkoliv je třináctka považována za nešťastné číslo, pro českou world music šlo o historicky nejúspěšnější WOMEX. Jedním ze Sedmi samurajů se stal náš mezinárodní odborník Petr Dorůžka a mezi účinkujícími se poprvé objevil i český zástupce – skupina Tara Fuki.
Pod označením WOMEX si představte veletrh, na němž se prezentují vydavatelé s promotéry, hudební festival, kde výběr účinkujících prochází přísným sítem poroty Sedmi samurajů, filmovou přehlídku a profesní konferenci. Tento svátek world music je přitom nomádskou akcí: každým rokem se koná někde jinde, přičemž se nejedná o pravidlo. Ve španělské Seville proběhl již před několika lety, a protože se kolébka flamenca delegátům a organizátorům zalíbila, již vloni uzavřeli se sevillskými radními dohodu, že tu festival zakotví na tři roky. Zatímco dopolední prezentační a filmovou část hostí veletržní palác Fibes nedaleko letiště, na večerní koncerty se musíte přesunout do historického centra Sevilly, konkrétně do nádherného divadla Lope De Vegy a na slavné náměstí Plaza de Espana, jehož monumentální velebnost narušily dva obří koncertní stany, z nichž se linul hlasitý zvuk, pod jehož náporem doslova odskakovaly barevné kachličky na budovách.
Mobilní vyzvánění k tanci
Úvodní koncert Qawwali-Flamenco předčil snad všechna očekávání. Síla tohoto multikulturního projektu, emocionální nepopsatelnost, kdy se setkávají dvě jedinečné hlasové tradice, tkví v předpokladu, že obě koření v Indii, vždyť Cikáni dorazili do Andalusie z Rajasthanu, své prapůvodní vlasti, a jejich vklad do flamenca je neoddiskutovatelný. Faiz Ali Faiz, dnes považovaný za nástupce fenomenálního qawwali Nusrata Fateh Ali Khana, a španělský zpěvák Duquende se nejprve se svými doprovodnými skupinami představili sami za sebe, což už samo o sobě vydalo na nezapomenutelný zážitek. Ve chvíli, kdy své hlasy a nástroje propojili a flamencový kytarista Chiquele se trumfoval s harmoniem, bořili jsme se do divadelních sedaček hlouběji a hlouběji nevěříce vlastním uším.
Na druhý den oznámili organizátoři změnu: zpěváka Mastaki Bafa z Konga nahradil Vieux Farka Toure, syn legendárního malijského bluesmana Ali Farky.
„Jak následovat obra“ nebo „Pokud sbíráte debuty, tenhle je takřka dokonalý“ či „Dynastie žije dál“. Zkrátka, novinářské nadšení z jeho nového alba Vieuxe nebere konců. Ale co když tu sehrává roli památka světoznámého kytaristy, jemuž svět klečel u nohou? No, není to tak. Vieux sice jde v otcových šlépějích, hledá si ale vlastní cestu – v reggae s dechy, dynamičtější kytaře a rockovějším pojetí zpěvu. Ve skromném posezu to dokázal také v Seville. Pouze s dalším kytaristou, bílým bubeníkem a basistou spustili hlasitý bluesrock, tišící se pouze v momentech, kdy druhý kytarista vzal do rukou ngoni a basista rozbušil calabash. Pak bylo možno zaslechnout nefalšované blues od řeky Niger, jehož budoucnost zdá se být v dobrých rukou.
Ve world music je těžké být prorokem. Ten, kdo první vyřkl názor, že na poli balkánských dechovek už není co objevovat, a další se k němu přidali, se teď asi někde v koutu fackuje, i když na jeho omluvu lze uvést, že Albánie svůj drahokam Fanfare Tirana vydala až před nedávnem. Třináct bizarních venkovských balíků hrajících 7/8, 9/8 nebo 2/4 takty s přesností na setinu milimetru a stylem „co je na tom divného?“, působilo dojmem, jako by si do Sevilly odskočili z běžné tancovačky, na nichž dráždivou nesouzvučností rozpumpovávají publikum starodávnými albánskými tanci kaba a gazela v dýmu cigaret balených do novinového papíru. Zpěvák Hysni Zela vám tanečními pohyby může připomenout estrádního dryáčníka, ovšem brzy přijdete na to, že se od jeho hlasu nemůžete odtrhnout, natož,
když se k němu ve sborech přidají muzikanti. Asi nejvýstižněji popsal fascinující Fanfare Tirana ve své recenzi Simon Broughton: „Tihle chlapíci jsou schopni naučit tančit i mrtvého.“
Podobně vzácné, tudíž čerstvé a neoposlouchané Kasai Allstars z Konga svět objevil na albu Congotronics 2 po boku jiné tamní akvizice, skupiny Konono N.1. A protože vedle hudby nabízelo rovněž video ukázky, našel se jen málokdo, kdo by Kasai Allstars nezatoužil slyšet naživo. Navíc na Plaza de Espana divoši z Konga asi ještě nikdy nedorazili a rozhodně tu nespustili své kmenové taneční rituály respektive transovní orgie. Jedná se vlastně o rafinované kohoutí zápasy hudebníků a zpěváků kdo s koho. Jsou přitom schopni zahrát i na rozebraný autobus; co nedala vesnice, to dodaly městské skládky Kinshasy. Tanečnice předváděly s břichy věci, o kterých si mohou břišní akrobatky nechat leda tak zdát, zatímco elektrické kytary, dřevěné balafony, drnkací skříňky likembé a nejrůznější bubny se soustředily na výrobu extaticky intenzivního pekelného zvuku, na jehož vrcholu se přetahovali dva zpěváci. Na vše dohlížel sedící stařešina v kmenovém kroji, vstávající pouze v okamžiku, kdy se vám už rozskakovala hlava a bylo potřeba s tím něco udělat. Kasai pocházejí ze stejnojmenného konžského regionu s bohatými a značně různorodými hudebními tradicemi. Allstars pak znamená, že zcela poprvé se v jedné skupině setkali jejich významní reprezentanti, což dosud nikdo nepředpokládal ani ve snu. Rozhodnutí stmelit tradičně neslučitelné nakoplo jednoduché přání: založit slavnou rock'n'rollovou kapelu. A ještě jedna důležitá poznámka: místo baskytary používají Kasai obrovskému cestovnímu vaku podobné lokole, vlastně basový buben, neúprosně strhávající okolí do tance. Hráč ho má zavěšený přes rameno a není od věci vědět, že doma je často považován za „mobilní telefon“, protože skrze jeho zvuk kdysi mezi sebou udržovaly vzdálené vesnice kontakt.
Lidožrouti a tanec do zemdlení
Womexovská koncertní nabídka připomíná kterýkoliv festival – nevlastníte-li křídla, nestíháte; případně slyšíte od každého kousek. Takže na závěr pouze telegraficky. S příslibem, že se k níže uvedeným v Harmonii postupně vrátíme v rozsáhlejších profilech.
Mayra Andrade je vynikající krásná mladá zpěvačka z Kapverdských ostrovů, odkud už léta každý, kdo má rozum, utíká. I ona proto dnes žije v Paříži. Ke spolupráci ji přizvala slavná Cesaria Evora, francouzský šansoniér Charles Aznavour a zcela nedávno byla v cenách world music nominována na nováčka roku. Její vystoupení na WOMEXU vyzařovalo zvláštní, vtahující atmosféru a opouštět ji dalo opravdu hodně přemlouvání.
Abdeljalil Kodssi – hudebník, zpěvák, hráč na loutnu guimbri, bývalý holič, ekonom, pomocný dělník a okultista je prý naším starším bratrem. Gnawa z Marakeše míchá do své hudby rock i flamenco a na podiu působí nepřemožitelně a mýticky. Má za sebou kapelu, která s vámi doslova třískne o zem. Jeho letošní album Oulad Fulani Ganga patří mezi nejlepší nahrávky world music. I z názvu je patrné, že se na něm podíleli také západoafričtí muzikanti. Ti sice v Seville chyběli, i tak to stálo za to.
Dlouhovlase bělohlavý, už postavou majestátní Ross Daly je původem Ir z Londýna, ale jeho nástrojem je krétská lyra, protože žije už desítky let na řecké Krétě. Dnes patří k uznávaným veličinám řecké tradiční hudby a jeho koncert patřil nepochybně k tomu nejuhrančivějšímu, co jsme mohli v Seville slyšet. Očekávaný zážitek přineslo také vystoupení projektu Aman Aman, „sefardské“ odnože multiinstrumentalisty Efrena Lopeze a zpěvačky Mary Aranda z katalánské skupiny L'ham De Foc. Ve spolupráci s řeckými a tureckými hudebníky bez sebemenší přítomnosti elektroniky poskytují věrný, přestože nově vyložený a zrekonstruovaný, obraz hudby sefardských Židů žijících do 15. století na území Andalusie.
Seun Kuti & Egypt 80 z Nigérie přináší afrobeat v podání syna jeho krále Fela Kutiho. Vystupoval s ním od devíti let a po jeho smrti v roce 1997 převzal vedení kapely i s veškerou bojovou ideologií svého otce. Slyšet saxofonistu Seuna, svlečeného pochopitelně do půl těla, marťani, nepochybně by brnkli někomu, komu se říká Bůh, aby se pokusil zreinkarnovat Felu, kterého v černošském nebi musejí nad tím nářezem šestnáctičlenné úderky svrbět asi všechny prsty. Jiný jeho syn, Femi, se snaží podobně, a ne že by mu to nešlo, nicméně takhle syrově a totálně nekompromisně to neumí nebo se o to ani nesnaží, jde si vlastní cestou. Seun se s afrobeatem nepáře a kolem padají zemdlení tanečníci.
Každoroční prestižní cenu WOMEXU si ze Sevilly tentokrát odvezl Andy Palacio s bělošským producentem Ivanem Duranem, a to nejen za vynikající album Wátina, ale především za záchranu ojedinělé hudební tradice etnika Garifuna neboli černých Karibů, žijících dnes v Belize, Nikaragui, Hondurasu a Guatemale. Přestože OSN v roce 2001 prohlásilo garifunskou kulturu a jazyk za „mistrovské a nedotknutelné lidské dědictví“, ta postupně vymírá a nenávratně mizí v propadlišti dějin. Zpěvák a kytarista Andy Palacio natočil Wátina s veteránskými garifunskými hudebníky a zpěváky, a zviditelnil tak hudbu zahrnující v sobě západoafrické rytmy, bluesovou melancholii a gospelovou vášnivost. Rodokmen Garifunů se totiž skládá z Afričanů a lidožroutských Karibů. Ti si v 17. století v poklidu žili na ostrově Sv. Vincent do té doby, než tu ztroskotala otrokářská loď a zachránění černoši převážně z Nigerie doplavali na břeh a v následujících sto letech se promísili s Kariby. Bojovné etnikum Garifunů pak angličtí kolonizátoři převezli na honduraský ostrov Roatan, odkud se postupně dostávali na středoamerickou pevninu. I se svou rytmickou hudbou a nádherným zpěvem. „WOMEX Awards slouží jako příklad nezměrného úsilí ve world music a kdo víc by si ji letos měl zasloužit než Andy s Ivanem. V kultuře svého národa zanechali nesmazatelnou stopu,“ prohlásil při udílení ředitel veletrhu Gerald Seligman.
PRVNÍ ČESKÝ SAMURAJ
Sedm japonských samurajů i amerických „statečných“ bojovalo se ctí proti přesile nájezdníků až do vítězného konce. Obměnná sestava předních světových odborníků nemá rozhodně také lehký úkol, i když jim nejde o život. Dvěma a půl tisíce delegátů WOMEXU a nespočetně dalších lidí sledujícím prestižní programovou náplň jinde ve světě musí ze stovek přihlášených vybrat ty nejzajímavější, nejoriginálnější a po hudební stránce neotřelé projekty a respektovat přitom jak žánrovou, tak regionální vyváženost. Snaha je přivézt na WOMEX hudbu i z těch nejvzdálenějších, dosud neobjevených končin a vydat tím signál jak promotérům, tak vydavatelům. V minulosti se na postu Samuraje vystřídala celá řada kapacit a vzhledem k tomu, že publicista Petr Dorůžka k nim bezpochyby patří – nehledě na fakt, že se zúčastnil všech ročníků a byl dokonce i na tom zcela prvním, kdy počet delegátů nepřesáhl dvě stovky – bylo už na čase ho vyslat do boje. Jedná se přitom o bezplatnou a čestnou funkci – paralela k samurajům nasazujícím život za jídlo a nocleh je na místě – se značnou zodpovědností. Sedmička statečných samurajů se ovšem svého úkolu zhostila se ctí, soudě podle zákulisních řečí, kdy byl letošní WOMEX zařazen co do výběru hudby mezi nejsilnější ročníky.
Jaká byla odezva na vaši práci? Přicházeli za vámi lidé a ptali se, proč jste pozvali toho či onoho hudebníka? Chodili hlavně tady v Česku. Jinak v Seville byla, myslím, řada lidí docela spokojená. Dle mého názoru to byl šťastný rok na dobré nabídky.
V předcházejících ročnících jsi byl pouhým delegátem, letos jedním ze zodpovědných za koncertní nabídku. Změnil se v tomhle směru pro tebe nějak průběh veletrhu? Už jsi přece nebyl pouze „obyčejným“ účastníkem. Protože těch samurajů se v historii Womexu vystřídaly desítky, dovolil bych si tvrdit, že jsem byl i nadále obyčejným účastníkem. Ale tentokrát jsem všechny kapely už znal ze zasedání poroty, takže jsem měl snadnější rozhodování kam jít.
Překvapil tebe osobně někdo z vystupujících? Turecké Taksim Trio, stejně jako všechny ostatní v publiku. Hudba, která chytí daleko víc na koncertě než na albu. A Qawwali Flamenco. Hodně pomohlo slyšet je ve španělském prostředí.
Mě osobně před odjezdem překvapilo, že místo například Tomáše Kočka, romských Terne Čhave nebo Cimbálové hudby Petra Mičky porota upřednostnila Tara Fuki. Do jaké míry mohou jednotliví Samurajové lobovat za svou zemi? Samurajové nehodnotí nějaké národní poslání, ale autentičnost, komunikativnost, výpověď, odvahu. Co zní v české kotlině jako zpestření, může být ve světovém měřítku nuda. Představ si tu nejlepší moravskou cimbálovku vedle Taraf de Haidouks. Nebo že v nabídce je zcela unikátní romská kapela z Albánie s dechy a polyfonickým zpěvem, a jako protikandidát stojí kterákoli ze skupin zmíněných v otázce. Obhájit ji v takové konkurenci je docela těžké.
Španělský tisk hudbu Doroty a Andrey označil za snovou a podivně konejšivou. Jak bys zhodnotil účast Tara Fuki ty? Těší mě, že jim to vyšlo. Slyšel jsem samé dobré reference, často v paradoxním kontextu – například: Tara Fuki dělají krásnou hudbu, kterou je strašně těžké prodat.
