Putovní veletrh world music WOMEX (28. 10. – 1. 11.) se na tři roky přestěhoval do dánské Kodaně, města cyklistů, svobodného státu Christianie a Malé mořské víly. Andaluské teplo vystřídal severský vítr, nádherné sevillské divadlo Lope de Vega a grandiózní Španělské náměstí pak futuristické paláce Bella Centrum a Koncerthuset ze skla a železa. A kritizované španělské zvukaře experti z Roskilde festivalu. Jako v minulosti WOMEX samozřejmě neodpověděl na otázku ohledně trendů ve world music: natolik bezmála šedesátka koncertů připomínala obrovskou řeku s nespočtem přítoků. Náznaku předpovědi, co nás čeká na letních festivalech, se ale návštěvníci v Kodani dočkali. Početná česká výprava promotérů a organizátorů se během čtyř dnů evidentně snažila. Podobně jediné domácí vydavatelství Indies Scope, v anketě labelů zařazené mezi dvacítku nejvýznamnějších na světě.
Rekordní účast delegátů potvrdila, že world music nadále představuje fenomén současného globálního světa – odtud letošní heslo: world music, soundtrack globalizace . Přesto naráží na předsudky. Umělecké i xenofobní. Veletrh prezentující hudbu z celého světa stojící na principech rasového a kulturního smíření proběhl paradoxně ve stínu rozsáhlého výzkumu, z něhož vyplynulo, že až polovina Evropanů má negativní postoje vůči přistěhovalcům, určitým náboženským skupinám nebo menšinám. Bezmála tři tisíce „womexians“, jak se mezi sebou nazývají, mělo evidentně jiný názor, podpořený skutečností, že značnou část obyvatel Kodaně tvoří bezproblémoví arabští a afričtí emigranti.
Odstrašující evropské náladě se věnovala také témata několika konferencí a v témže duchu se nesla i závěrečná řeč odstupujícího dlouholetého ředitele Geralda Selingmana :
„Byla to čest, být ku prospěchu věci uprostřed této nevšední, mezinárodní skupiny umělců a profesionálů. Tahle komunita stojí na velmi výjimečném spojení mezinárodní soudržnosti, prosté, ne naivní, upřímné, ne sobecké. Mnohdy se v médiích a v politice užívá rasových, náboženských, nebo národnostních rozdílů k vyvolání napětí a konfliktů. A mnozí další žádají tváří v tvář xenofobii o toleranci k odlišnosti. Ale to není to, co děláme my! My zde netolerujeme odlišnost; my ji oslavujeme! Je to vzduch, který dýcháme, jsou to země, kterými cestujeme, partnerství, která vytváříme, hudba a umění, které děláme denně s maximálním nasazením.“
Ohrožené hudební druhy
Neustále omílaný skeptický předpoklad, že scéna world music přežívá ze samé podstaty, že trumfy z rukávu došly a není už co objevovat, na WOMEXU opět nevyšel. I kdyby se totiž jednoho dne prozkoumala snad ta nejposlednější vesnice na samém konci světa, nesmíme zapomínat na fúze. Tvůrčí proces související odnepaměti s migrací lidí a kultur. A potřeb hudebníků zkoušet neustále něco nového.
Na otázku fascinujících objevů odpověděla prestižní cena WOMEXU, udělená letos skupině paraplegiků z konžské metropole Kinshasy. Bezdomovci Staff Benda Bilili se na jejích ulicích živí hraním přes třicet let a nebýt náhodného setkání s francouzskými filmovými dokumentaristy, nikdo by se o nich s největší pravděpodobností nedozvěděl. Syrovou směs konžské rumby, kubánského mamba, medových vokálů, reggae, funky a rhythm‘n‘blues na skvělém albu Trés Trés Fort (2009) zachytil producent Vincet Kenis. Koncert Staff Benda Bilili navíc v Kodani překvapil i nejotrlejší profesionály. „Kompletně změnil můj pohled na lidské schopnosti a handicapy,“ napsal Petr Dorůžka. Životní příběh kapely, v jejímž středu hraje devatenáctiletý sirotek Roger na vlastnoručně vyrobený jednostrunný nástroj satonge, přirovnal manažer slavných Tinariwen Andy Morgan k eposu velikosti Buena Visty Social Club. Novinář James Barrie pouze vyhrkl: „Jsou nakažlivější než prasečí chřipka.“
Také písničkář Victor Démé čtyřicet let hrával v Burkina Faso po barech a nikdo netušil, že může existovat tak jedinečně nádherná, melodicky vypjatá směs baladiérství, blues, mandingo, latiny, salsy a flamenca. Démé má hlas, který se neptá na to, jestli si vás může zabalit a odnést domů. Prostě to se čtyřčlennou kapelou, jejímuž zvuku dominovala souhra kytary s korou, udělá.
Mezi objevy, navíc ve smrtelném ohrožení, se zařadil Malam Mamane Barka z Nigeru, doslova a do písmene jediný hráč na světě zasvěcený do hry na posvátnou harfu biram. Nástroj připomíná bárku z jezera Čad, kde Mamaneho rybářský národ Boudouma žije. Epické písně blízké pouštnímu blues zazpíval za doprovodu perkusisty a odolal jim málokdo.
Patnáctičlenný sbor Deba z ostrova Mayotte (leží mezi Madagaskarem a pobřežím Mozambiku) představil ženskou variantu súfistického obřadu. Zpívající ženy/qawwali dlouhé transovní skladby protančily a doložily, co nastalo poté, co se v malé vesnici Hamjaro střetla islámská víra s africkým animismem.
Když se pro změnu na Jamajce v 50. letech minulého století promísila Evropa s Afrikou, vzniklo z toho mento – předchůdce ska a reggae. Písničkář Lanford Gilzene nabízí jeho dřevní, bary otřískanou, občas rozladěnou a civilizací nedotčenou ranou formu. Vodopád melodií a rytmů způsobí neobeznámenému posluchači zpočátku šok: jde o country, blues, gospel nebo nějaké bizarní calypso z Trinidadu? Osmdesátiletý banjista Wesley Balds hrál způsobem, který by v Nashvillu nikdy nepochopili a spíš by mu jeho banjo okamžitě vzali. Courtney Clarke , speaker doprovodné Gilzenovy kapely The Blue Light Mento Band sedí na basovém rhumba boxu s velkými kovovými jazýčky po stranách (původ africké mbiry je evidentní) a už tak oplzle humorným skladbám dodává šťávu různými průpovídkami, až se z toho zpěvačka Donnette Leslie málem červená. Gilzene se svým bandem vystupuje přes čtvrt století, aniž by dosud opustil Jamajku. Dav výborně se bavících „womexians“ nasvědčoval tomu, že se Gilzene brzy vydá na cesty. Svět o taková tajemství rozhodně nehodlá přijít.
Humor, pieta i bezhlavý tanec
Denní program WOMEXU se odehrával v Bella Centru. Stovky stánků osvědčených i docela neznámých vydavatelství a organizací vybízejí publicisty a promotéry k objevitelským výpravám. Na festivalu si můžete doplnit sbírku o předem nastudované jistoty, ale i o naprosté unikáty. Večer – na koncertních „showcases“ – si naopak utříbíte názor, do jaké míry fungují doma naposlouchaná alba naživo.
Napůl čínská, napůl mongolská skupina hrdelních zpěváků Hanggai připomíná u nás dobře známé Huun-Huur-Tu, nicméně s daleko tvrdším rockovým zvukem, posíleným nově bicími a baskytarou. Jejich zdařilý koncert na základě vynikajícího alba Introducing (2008) patřil mezi nejostřeji sledované; podobně jako vynalézavá produkce Oreka TX . Baskičané Igor Otxoa a Harkaitz Martínez de San Vincente se v roce 2007 vydali na podivuhodnou pouť. Procestovali Saharu, Mongolsko, Indii a Sámiland a místní zpěváky a hudebníky vyzvali ke konfrontaci s jejich národním nástrojem txalapartou. Vznikl z toho nejprve ohromující, cenami ověnčený film a také deska Nömadak TX . Projekce neskutečné, fascinující fúze dřeva, ledu, písku, elektroniky, hlasů, akustických nástrojů a kočovnictví se stala regulérní, efektně začleněnou součástí vystoupení obou vynikajících txalapartistů, doprovázených perkusistou, hráčem na alboku a bouzouki, basistou a programátorem. Hlasy patřily Azize Ibrahim ze Západní Sahary a mongolskému hrdelnímu zpěvákovi z Mongolska.
Početný ansámbl Kenge Kenge z Keni reprezentuje styl benga, úsvit keňské popmusic z 70. let stojící na tradicích národa Luo, zvuku devítistrunné lyry nyatiti, jednostrunných houslích orutu, zvonech, bubnech, sborovém zpěvu a bezhlavém tanci. Z alba Introducing (2007) to možná není až tak patrné, nicméně na WOMEXU Kenge Kenge skladby proměnili v nadšeně přijatou regulérní bouři.
Kanadský rapující klezmorín Socalled (vlastním jménem Josh Dolgin ) hraje na akordeon, elektrické piano a pouští samply. S kapelou, v níž mu hravě konkuruje zpěvačka Katie Moore , klarinetista, basista a kytarista, společně aspirovali na nejbláznivější okamžiky veletrhu. Skladby z alba Ghettoblaster (2007) třaskající humorem, nápaditostí a muzikantstvím, přitom ale nejsou pouhou hříčkou na jedno použití, nýbrž výrazně nadčasovým vkladem do současné scény moderního klezmeru.
Naopak o snad nejhlubší zážitek se postaral íránský hráč na housle kamanche Kayhan Kalhor s newyorským smyčcovým kvartetem Brooklyn Rider . Přátelství navázané původně v rámci projektu Silk Road přešlo v úchvatné bezhraniční souznění perské starobylosti s moderní klasikou a vyústilo ve fascinující album Silen City (2008) – emocionální připomínku masakru v kurdském městě Halabja. V roce 1988 v něm po plynovém útoku nařízeném Saddámem Husajnem zemřelo přes pět tisíc obyvatel.
Z kontinentu na kontinent
S novým působištěm byla pochopitelně spojena rozsáhlá prezentace severské hudby. Ani strhující, ani chladný: tak by se dal charakterizovat úvodní galavečer Great Nordic Night vygradovaný režií dánského houslisty Haralda Haugaarda do pompéznosti, k níž patřil i akrobatický tanečník. Irský bozoukista a producent Donal Lunny to kdysi s Kelty v Paříži ale neprovedl jinak. A závěrečné standing ovation ve velkém sále potvrdilo, že Haugaard vsadil na správnou, i když pro někoho možná líbivější kartu. Efektně nasvícený, bez hluchých míst probíhající koncert zdobila vynikající kapela a po skladbách se střídající hvězdní zpěváci a instrumentalisté. Z těch prvních nepřeslechnutelně vyčnívali tři: blonďatá divoženka Eivør Pálsdóttir z Faerských ostrovů, sámijský jojkař Wimme Sari a grónský zpěvák Rasmus Lyberth . Z muzikantů vedle Haugaarda a tria Frifot ještě akordeonistka Johanna Juhola .
Veletrh WOMEX není uzavřenou akcí. Zúčastnit se ho může každý, stačí zaplatit akreditační poplatek okolo 250 EUR a jedna z nejdůležitějších bran do světa world music se vám doširoka otevře. Připravte se ale na to, že během jednoho večera překročíte pomyslně třeba i několik časových pásem a vystřídáte naprosto rozdílné žánry a přístupy. Pro nedostatek místa příklady z posledního ročníku: jazz z Etiopie (Addis Acoustic Project) se volně prolnul s funkující salsou ze Spojených Států (Grupo Fantasma), rumunské tango (Brigada Retro Mishto) se severokorejským bubenickým show (Dulsori) nebo čínské virtuosky na citeru zheng (San Chuan) s brazilským karnevalem z přístavu Recife (SpokFrevo Orquestra)…
