Podle anglického magazínu fRoots africký umělec století a podle jiného, newyorských Times, jeden z nejvlivnějších lidí planety. Kariéra senegalského zpěváka Youssou N‘Doura, velikána moderní africké hudby, kterou pomáhal vytvářet, je totiž v posledních letech provázána také s politikou a byznysem, což s sebou nutně nese kompromisy. Ten poslední představuje nové album Dakar Kingston. Co vám ale zbývá, když máte zálusk na budoucího prezidenta Senegalu. Podle N‘Dourova přesvědčení je třeba ze všeho nejdřív začít používat nejuniversálnější africký hudební jazyk: reggae.
RESTARTOVAT NEŽ BUDE POZDĚ
Afrika slaví 50. výročí nezávislosti a hledá nové vůdce. Protože politici bez výjimky zklamali, obrací pozornost k hudebníkům. Není na tom nic nepochopitelného: černý kontinent jejich názorům a vizím naslouchá po staletí. Za prvního a zároveň posledního vůdce Afriky byl až donedávna obecně považován rastafarián Bob Marley ; nikým nejmenovaný, o post si řekl svým mírovým panafrikanismem a hudbou.
Dnes se vkládá naděje do Youssou N‘Doura , už dávno nejen hudebníka, ale také významného hráče na politické a ekonomické scéně s vlivem sahajícím za hranice západní Afriky. Zatímco doma v Senegalu hodlá provozovat i vlastní banku, v zahraničí pracuje pro OSN a UNICEFF, v nejrůznějších mezinárodních charitativních organizacích zaštiťuje projekty bojující proti nemocem a když se v Německu konalo zasedání G8, zúčastnil se ho s Bonem a Bobem Geldofem jako rovnocenný partner vládců. „Nikdy jsem si nemyslel, že žít v Senegalu vás automaticky zbavuje možnosti ovlivnit svět,“ poznamenal tehdy.
Bob Marley o vůdcovství možná snil ve skrytu duše, N‘Dour ho ale deklaruje veřejně: v roce 2007 na zasedání Africké unie v ghanském hlavním města Accra se nabídl jako kandidát na ministerského předsedu plánovaných Spojených států Afriky.
Teď se o něm spekuluje jako o budoucím prezidentovi Senegalu. Co ho k tomu vede? Ambice, přesvědčení o změnách poměrů, logické 
zúročení popularity? „Senegal je nutné restartovat. Hned, než bude pozdě,“ tvrdil N‘Dour, nicméně vysvětlení bylo daleko prostší: stávající prezident Abdoulaye Wade mu v obavě (zastíranou nejasným zdrojem financí), že zhatí jeho plány s nástupnictvím syna Karima dlouho zadržoval projekt celoplošné televize TFM (Television Future Media), což Youssou N‘Doura, jinak vlastníka nejčtenějších novin L’Observateur a rozhlasové stanice Future Media, štvalo a rozhodl se usilovněji než dosud věnovat domácí politice; výtahu k té mezinárodní.
Přitom až donedávna s Wadem vycházeli, a prezident ho dokonce označil za svého syna. Zpěvák se také za masivní podpory senegalských hiphoperů traumatizovaných devatenáctiletým panováním Abdou Dioufa v roce 2000 významně přičinil o Wadeho uvedení do úřadu.
Nakonec prezident pod tlakem vlastní vlády v září ustoupil: ministr financí ho totiž ujistil, že televize není financována ze zahraničních zdrojů, čímž padla nejsilnější Wadeho zdržovací páka a Youssou N‘Dour tak může začít spřádat plány na nejsilnější mediální organizaci v západní Africe.
Ohledně zálusku na prezidentování sice mlží dobře známými řečmi o „velké podpoře obyčejných lidí“, přesto konkrétně u něho jeden nikdy neví. Zatím dokázal vždy dokonale překvapit. Album Dakar Kingston nevyzpytatelnost pragmaticky uvažujícího muzikanty zatím uzavírá.
REGGAE PRO VŠECHNY
Youssou N‘Dour pod „křídla reggae zatím přešel jen konečky prstů“, až na výjimky se mu nikdy nevěnoval a za příklonem k nesmírně populárnímu symbolu panafrikanismu a Bobu Marleymu mnozí tuší kalkul; zdaleka víc, než N‘Dourovu potřebu vyrovnat se mu. V kontextu jeho bezpochyby výjimečné hudební kariéry představuje album podobně líbivý krok, jako dávný hit Seven Seconds nazpívaný s Neneh Cherry za účelem zviditelnění na Západě.
Marley Afriku miloval, nicméně „politicky“ si tu počínal jako slon v porcelánu a své zanícení projevoval způsobem, který lze zpětně považovat za naivní: diktátoři Haile Selassie, Omar Bongo nebo Kwame Nkrumah denně pošlapávající lidská práva jeho popularitu dokázali dokonale zneužít pro své cíle, jakkoliv se zpočátku jednalo o významné hlasatele panafrikanismu. Africká realita nakonec zklamala i samotného Marleyho, z bezmezného obdivu a víry Afričanů v jeho nesmrtelnou hudbu to ale nic neubralo.
Youssou N‘Dour, zdá se, z toho nyní hodlá těžit, ačkoliv už první recenze na desku neskrývají rozčarování; to v těch lepších případech. „Jeden dlouholetý N‘Dourův obdivovatel mně poradil, ať cédéčkem mrštím přes celou místnost. S úvodní skladbou Marley se ukázalo, že nepřeháněl. Album nekope, nerozbíjí žádné formy, nevyleká koně,“ napsal šéfredaktor fRoots Ian Anderson.
Kámen úrazu spočívá v prvoplánovitosti nových skladeb – hitový rádiový duet Africa Dream Again s nigerijsko-německou zpěvačkou Ayo , roubování reggae na senegalský styl mbalax v N‘Dourově klasice (Medina, Joko, Don‘t Walk Away, Pitch Me ) a zpěvu v angličtině (když se vrátí k rodnému jazyku Wolof, hned to zní přirozeněji).
Text ke skladbě Marley mu pomáhal napsat písničkář Yusuf Islam (dříve Cat Stevens) a vlastní verše v ní recituje jamajský dubpoetr Mutabaruka , což z oslavné ódy na Boba ve finále činí lepkavý spletenec nešetřící každému jasnými klíčovými slovy: rastaman, Africa Unite, One Love, No Woman No Cry.
Mírotvorné panafrické poselství N‘Dour zdůrazňuje snad v každé notě s předpokladem reggae coby možného soundtracku sjednoceného černého kontinentu.
Jasné zadání – hudba pro úplně všechny – přesto N‘Dour sympaticky uvádí na pravou míru: „Nikdy nebudu jako Bob, Tiken Jah Fakoly nebo Alpha Blondy a takovou potřebu ani nemám, jenom jsem chtěl, aby se má zpráva dostala ke každému a reggae je dokonalý zprostředkovatel. Všichni přece vědí, že pochází z Afriky.“
Zajímavě přitom zní informace, že Marleyho rodina odmítla dát N‘Dourovi svolení k jakémukoliv uvedení Bobova jména, především v názvu, přestože Senegalec o něm prohlásil: „Stal se první mezinárodní hvězdou z třetího světa a jeho poselství rezonuje s africkou diasporou. Nikdy jsem nebyl na jeho koncertě a osobně jsme se nesetkali, ale jeho fanouškem jsem celý život. Vážím si jeho názorů a stejně jako on tehdy si i já dnes myslím, že svět čeká na to, až z Afriky vzejde jasná vize budoucnosti. Návrh jak dál. A pokud budete hledat souvislost mezi mbalaxem a reggae, nezapomínejte, že prvním žákem Amadou Bamba se stal rastafarián Cheikh Ibra Fall.“
Natáčelo se na Jamajce, v legendárním studiu Tuff Gong a v dakarském zpěvákově Xippi. Produkce a aranží se ujal Marleyho elitní klávesák Tyrone Downie . Do kapely přizval neméně zasloužilé hráče: saxofonista Dean Fraser , kytarista Earl „Chinna“ Smith , bubeník Shaun Mark Samson nebo basista Michael Fletcher . Vyvážili je muzikanti z N‘Dourovy doprovodné skupiny Etoile de Dakar a věrný letitý souputník: slepý francouzský klavírista Jean-Philippe Rykiel .
Vedle Ayo dal N‘Dour příležitost i zpěvákům podtrhujícím popreggae zaměření alba: Patriceho zbožňují dospívající dívky v Německu a sbor Morgan Heritage zase na Jamajce. Opustil také renomované vydavatelství Nonesuch, kde mu vyšla předcházející výborná alba Nothing’s In Vain , Egypt a Rokku mi Rokka a přešel k Universalu, firmě vyžadující komerční ústupky snad od každého Afričana.
Přestože Dakar Kingston vyšlo v květnu, opulentní premiéry se mu dostane na prosincovém třetím světovém Festivalu černošského umění FESMAN v Dakaru, což je událost nebývale mimořádného významu. Poprvé se konal z popudu prvního senegalského prezidenta, významného básníka a spisovatele Léopolda Senghora a zúčastnili se ho Duke Ellington, Josephine Baker nebo Langston Hughes. Druhý ročník proběhl v nigerijském Lagosu před třiatřiceti lety a kvůli válkám a financím se na osmdesát zemí dohodlo na novém termínu až letos. Mezi pozvanými budou také fotbalista Péle, první černošský nositel Oscara Sidney Poitier, významný malijský astrofyzik Cheick Modibo Diarra a celá řada hudebníků, samozřejmě v čele s Youssou N‘Dourem.
PRACH POPULARITY
Vloni v říjnu oslavil N‘Dour padesátiny. Kingston Dakar proto doprovázejí další dvě díla: dokumentární film I Bring What I Love doplněný stejnojmenným soundtrackem a remasterovaná kompilace skladeb z let 1979 – – 1981 Once Upon A Time In Senegal , tedy připomenutí časů zrodu N‘Dourova mbalaxu, jednoho z nejzásadnějších stylů novodobé africké hudby. V nepřekonatelně rytmické zapeklitosti představuje pro Evropany složitý rébus, zatímco v Senegalu něco tak přirozeného jako dýchání. Zpěvák tuhle situaci jako snad jediný vždycky řešil svérázným způsobem: alba vydával ve dvou verzích – evropské a africké. U posledního Egypt ale zůstal u jediné, pozměnil pouze název: doma se jmenovalo Dolli Sant (Chvála Alláha).
Poprvé v životě s ním u Senegalců velmi tvrdě narazil; komerční zneužití národního světce Cheikh Amadou Bamba nerozdýchali, zvedla se kolem toho masivní vlna nevole a všechny popudila absence obvyklého mbalaxu. Youssou N‘Dour za doprovodu egyptského smyčcového orchestru řízeného aranžérem Fathy Salamou se na snímku vyznal z úcty k svatým a mudrcům senegalské formy mystického islámu – tzv. mouridismu – s dodatkem, že islám představuje náboženství krásy a tolerance. Americká režisérka Elizabeth Chai Vasarhelyi zpěváka provázela dva roky po Evropě, Africe a Spojených státech a zachytila ho také během koncertních turné i v rodinném kruhu, nicméně kontroverzní situace okolo alba se nakonec stala ústředním tématem původně životopisně zamýšleného filmu.
„Nejprve mě všichni nenáviděli, podle nich jsem zneuctil Amadou Bamba. Ale když jsem za album dostal Grammy, všechna zlost se proměnila v nadšení. Senegal cenu oslavoval, jako kdybych vyhrál olympijské hry,“ řekl N‘Dour.
Soundtrack I Bring What I Love poskládal ze starých skladeb a dvou novinek: na Yonnent (The Messenger ) s ním zpívá vážený griot Moustapha Mbay , stvrzující slova anglické novinářky Katheriny Lobeck o neuvěřitelné N‘Dourově popularitě: „Vznáší se nad senegalskou hudební scénou jako nějaký polobůh. Nedotknutelný. Senegalský éter je prosycený jeho hlasem. Visí v atmosféře jako rozlezlá vůně uzené ryby, jako načervenalý prach, vířící se za projíždějícími auty a usedající do vlasů, očí a šatů. Vlastně do všeho.“
