Ústřední dvojici v Praze působícího crossoverového kvinteta Noční optika je radost zpovídat. Jasně formulované odpovědi klavíristy Jakuba Dvořáčka střídají často humorné i když stejně obsažné poznámky kytaristy Miroslava Noska. Skladby každého z nich tvoří přibližně polovinu kapelového repertoáru a stejně tak je tomu i na jejich novém albu Strojek z půdy.
Noční optika je skupina s výraznou poetikou a stylem, které můžeme u mnohých formací z jazzové i klasické oblasti postrádat. Nepochybně nakazí každého, kdo na české scéně postrádá hudbu artificiální a zároveň hravou.
Kam se posunula vaše tvorba od roku 2007, kdy vyšel debut Herbarium? Měli jste tehdy vytyčený směr, jakým byste se hudebně rádi ubírali? Dvořáček: Nahrání Herbaria bylo důležité pro přežití kapely. Abychom se nerozpadli, potřebovali jsme novou motivaci, nový impuls. Měli jsme v tu dobu repertoár více než padesáti skladeb. Zvolili jsme název Herbarium – herbář – je to sběr z prvních šesti let našeho spoluhraní. Dnes existujeme již devět a půl roku a spíš se pomalu vyvíjíme bez zásadních změn směru. Když jsme byli mladší, měli jsme možná lepší nápady, teď zas, myslím, umíme i s těmi horšími lépe pracovat – něco z nich vykřesat. Posun oproti Herbariu cítím hlavně v samotném nahrávání nové desky, byli jsme mnohem uvolněnější i díky úžasně vstřícnému prostředí ve Faust Records a skvělé práci zvukaře Dereka Saxenmeyera.
Skladby na nové album vznikaly s vidinou natáčení nebo opět reprezentují spíše to, co se událo za poslední čtyři roky? Nosek: Většina je z období posledních čtyř let. Repertoár se rozrůstá pouze v létě na soustředění. Přes rok není moc času nazkoušet nové věci, a tak to nacvičené spíše jen udržujeme.
D: Strojek z půdy je míněný jako jazzová nahrávka, a tudíž se na něj nedostaly některé alternativnější skladby. Nebyli jsme si jistí, zda jsou v dostatečně přesvědčivém stavu. U experimentálnějších věcí je v takovém případě vždycky větší riziko, že vyzní jako blábol.
Názvy vašich skladeb skvěle korespondují s jejich hudebním obsahem a naopak. Pojmenování pro vás asi není jen pouhou nutností. N: Na názvy je expert Jakub. Má dokonce několik názvů jedné skladby, občas i tři nebo čtyři. Například Hlasy tygrů jsou zároveň Pstruží líheň. (Toto sousloví jsem mimochodem prosazoval jako název desky, ale byl jsem přehlasován.) Za sebe mohu říci, že když mě inspiruje nějaká hudba, rád na to přímo v názvu poukážu. Tvorba Joe Zawinula ovlivnila Předpověď počasí, něco ze Sonnyho Rollinse je zase slyšet v Sonnytoriu.
D: Pravda je, že máme písničky, kde se název hledá až posléze. A právě v těch případech pak vznikají různé verze. Častěji je ale na počátku mimohudební inspirace – hlavně literatura – a tedy i název. Někdy také rozpracovávám nápady, které jsem použil ve své scénické hudbě. Třeba Hlasy tygrů jsou inspirovány knihou Richarda Brautigana V melounovém cukru. Na první desce je to případ Vraždy v Orient-Expressu nebo Ženy v černém. Mirek má zase celou sérii skladeb ze světa živočichů: Ptakopyskův zpěv, Zrod vakovlka avšak i jeho postupné vymizení, Tanec sumýše, Fialový tapír atd. Obecně asi platí, že Mirkova hudba je lyričtější a spontánnější, já dělám epičtější a spekulativnější skladby.
Strojek z půdy mi ale celkově přijde o něco veselejší a hravější než Herbarium. D: Vždyť dnes mají také všichni členové kapely dohromady deset dětí. To jsme v době Herbaria neměli a ta změna se musí někde projevit.
Jaký je váš názor na určitou programovost nebo koncepčnost tvorby? Jinými slovy usilujete o to, aby spolu skladby nějak souvisely a tvořily větší smysluplný celek? N: V tom se trochu přetahujeme. Jakub by celou tvorbu viděl raději cykličtěji, pojímal ji po větších souvisejících celcích. To je důvod, proč skládá suity. Já naopak tíhnu více k popu nebo pop-jazzu a velkou vnitřní spojitost tolik neřeším. Zjednodušeně řečeno, jsem spíše písničkář, zatímco Jakub by skládal symfonie.
D: Vím, že moje touha dělat za každou cenu větší a závažnější skladby je vlastně dětinská. Jsem tudíž rád, že mě v tom moji zralejší spoluhráči občas přibrzdí. Muzika musí být hravá. Na velké vážnosti v hudbě dnes nikdo ani není zvědavý.
Je fakt, že kdo vás jen trochu zná, dokázal by při poslechu odhadnout, kdo z vás napsal kterou skladbu. N: To je přeci jednoduché! Jakub používá více mollových a disonantnějších akordů. Durovými velmi šetří. Já si zato myslím, že obraty kvintakordů ještě nejsou vyčerpány.
D: Máme hlavně výhodu, že nejsme jen kapela dvou skladatelů. Na výsledku se opravdu zásadně podílí všichni členové s tím, že každý má zcela odlišné zázemí. Honza Keller je filharmonik s bigbeatovou duší, Honza Linhart zase citlivý a korektní jazzman. Štěpán Zbytovský je hudebně nejsvobodnější, jako vystudovaný germanista a teolog si může dovolit hudbu opravdu jen jako ušlechtilého koníčka.
Nicméně skladby píšete pouze vy dva. Muselo dojít k určité asimilaci vašich stylů, abyste mohli vaši tvorbu hrát v jedné kapele? Stane se někdy, že nová skladba se vůbec nehodí k dosavadnímu repertoáru? D: Já na Mirka někdy tlačím, aby psal méně laskavě-popově, svět přece takový není! On mi za to pak věnuje různé „alternativní“ skladby, třeba Sonnytorium, jehož úmyslná popovost se nakonec ukázala být tak bizarní, že se dokonce dostala na novou desku. Jinak naše styly, myslím, bezpečně sjednotí svébytnost, s jakou naše nápady přehodnotí kluci z rytmiky a flétnista Štěpán. Ale jsou samozřejmě také skladby, které přes kluky neprojdou.
N: Na prvním soustředění se nám stalo, že Jakub přinesl asi padesátistránkovou, strašlivě naškrábanou partituru. Námětem byla Píseň o Belegově luku z Tolkienova Silmarillionu, ale dali jsme tomu pracovní název Nudle. Bylo to v době, kdy ještě nevěřil, že existují počítače ulehčující čitelnost not a my jsme nebyli schopni dát to dohromady.
Nezkoušeli jste někdy psát společně? V historii hudby přece existovala řada úspěšných autorských dvojic. N: Takový výtvor by právě cenzurou ostatních muzikantů pravděpodobně neprošel. Ale můžeme to zkusit. Jediná spolupráce Optiky s někým z venku byla při práci na Jakubově melodramatu Kat na text Friedricha Dürrenmatta. Nacvičili jsme ho a provedli asi šestkrát, přičemž s námi spolupracoval herec a muzikant Petr Stach – přednesl melodram, zazpíval a zahrál i na saxofon.
D: Pro mě je výzvou do budoucna právě zapojení textové roviny. Pro jazz to nebývalo typické, ale dnes už to moc neplatí. Podívejte se, co u nás dělá Vertigo s Dorotou Bárovou, David Dorůžka s Josefine Lindstrand, či Beata Hlavenková s Lenkou Dusilovou.
Spoluhráči nemají tendence autorsky přispívat? N: Flétnista Štěpán má údajně vymyšlen avantgardní projekt Na planetě Pluto je veliké ticho a prý pro něj píše obrovsky slibnou skladbu. Ale říká nám to už sedm let a dokončení bude asi ještě nějakou dobu trvat. Zpracování a nacvičení se dočkalo jedno téma Honzy Kellera. Jenže jsme si ho udělali tak těžké, že nešlo kloudně zahrát. Střídá se tam jedenáctiosminový takt s třináctiosminovým, takže se to poměrně špatně počítá a ještě hůře hraje. Jsme zvyklí hrát na hranici našich technických možností, ale tohle nešlo.
Hudba Noční optiky není pro každého. Musíte uplatňovat autocenzuru, aby skladby nebyly až příliš avantgardní? N: To se týká hlavně Jakubových věcí, které jsou často vážnější, jak jsme již zmiňovali. Hráváme v klubu Agharta a tam při sestavování playlistu pokaždé přemýšlíme, co jsou návštěvníci ještě schopni vstřebat a co už ne. Někdy se ale stane, že i alternativnější kompozice sklízí úspěch. Opakem bylo naše legendární vyhnání publika z promenády v Lázních Libverda. Přišlo deset lidí a do konce vydrželi tři, ačkoli Jakub vždycky tvrdí, že to zas takový průšvih nebyl. Jindy jsme v Humpolci hráli typicky hokejovou „přesilovku“ pět na čtyři. Ale je jasné, že nejsme jediní, kdo tohle zažívá.
D: Já myslím, že jsme právě málo avantgardní! Člověk musí být schopen ustát to, že na některé věci dostane negativní ohlas. Při poslechu jedné z částí suity V melounovém cukru se jeden z Mirkových kamarádů svěřil, že se mu chtělo zvracet. Měl jsem ji rád, ale už ji nehrajeme.
Nějaká selekce tedy probíhá až při výběru skladeb na koncert či album spíše než ve stádiu vzniku? D: V obou případech. Pro mě je primární přesvědčit spoluhráče. Můžu nějaké skladbě hodně věřit, ovšem když vidím, že se opravdu špatně hraje nebo že se s ní kluci nedokážou identifikovat, někdy se zaleknu a couvnu. Pokud ale překleneme to počáteční stádium, všichni se naučí noty a začne se klubat ten původní záměr, důvěra se vrátí a takovou věc pak hrajeme. Když se to ale opravdu nedaří, skončí skladba v šuplíku.
N: Například Minotaurus, přibližně dvacetiminutová suita o třech částech, není ani na jednom albu. Jen jsme ji hráli na koncertech. Je to rozsáhlejší a závažnější dílo, takže by se asi nepojilo se zbytkem nahrávky nebo by ji žánrově posunulo někam úplně jinam. Sledujeme zkrátka to celkové vyznění.
Jaký význam má v hudbě Noční optiky improvizace? Oproti jiným jazzovým kapelám u vás převažují prokomponované části nad improvizovanými. N: Je to tak. Necítíme se jako bytostní improvizátoři. Navíc v Praze je obrovské množství muzikantů, kteří to dokážou lépe než my. Víme, kde je naše místo, a rozvíjíme tudíž zejména tu kompoziční stránku hudby.
D: Prostor věnovaný improvizaci na desce mi přijde dostačující. V jazzklubu však někdy cítíme, že by sólista mohl dostat více času. Všemožně jsme se sólovými plochami zkoušeli experimentovat a stále máme v této oblasti co řešit. Vymýšleli jsme například chorusy s neustále se měnícím metrem a harmonií, jenže pak mi došlo, že se z celého koncertu stejně nejvíc těším na sólo, kde se střídají dva akordy ve čtyřčtvrťovém taktu. V improvizaci na sobě potřebujeme ještě hodně pracovat a taky správně vybalancovat poměr mezi složitostmi nezbytnými a samoúčelnými.
Nakolik jsou tedy prostory pro sólo „nafukovací“? D: Přiměřeně. Forma je obvykle pevně daná. Naším záměrem je, aby sólo bylo součástí celku a ne jejím středobodem. Na druhé straně se snažíme nechat si prostor pro určitou momentální inspiraci. Pokud by hudba byla svázaná příliš, lidé to poznají. Musí tam být možnost trochu se odvázat.
N: Také to má jeden významný následek: musíme zkoušet více než ostatní kapely. Abychom utáhli tři sety v jazzklubu, je potřeba přípravě věnovat opravdu hodně času i energie. Čím více improvizace, tím méně je potřeba zkoušet, ale to není náš případ.
Můžete zmínit někoho, kdo vás podobným přístupem zaujal? D: Já jsem ovlivněný hlavně klasickou hudbou. Z klasicko-jazzových fúzí mám hodně rád Peter Erskine trio s pianistou Johnem Taylorem. Hlavně mě baví první dvě hodně prokomponované desky You Never Know a As It Is. Vyrůstal jsem na Jarrettovi a českém jazzu – Pražský big band, Svoboda, Viklický a pak hlavně Naima. Poslední dobou jsem ale hodně ponořený do klasiky a jazzové vlivy už tolik nenasávám.
N: Mě hodně baví Ralph Towner a jeho kapela Oregon. Tenhle vliv je v mých skladbách slyšet. Já vystudoval jazzovou a klasickou kytaru, ale baví mě hlavně projekty na pomezí žánrů.
Čím to je, že kapela se dvěma alby a originální tvorbou hraje tak málo? N: Hráváme v podstatě jen v Aghartě a na evangelických farách. Jsme trochu líní, ale také o nějakou masovou popularitu ani neusilujeme. Uvědomuji si, že okruh našich posluchačů bude vždycky poměrně úzký. Navíc kdybychom chtěli Optiku někam protlačit, bylo by asi nutné dělat větší ústupky, lépe hrát a naše aktivity manažersky podchytit. Vše si zařizujeme sami, a proto asi koncertujeme méně. Vidím to ale jako velký problém řady jazzmanů. Hodně toho natočili a hráli s kdekým, ale pro své vlastní projekty stěží hledají uplatnění. Musejí se živit hraním popu nebo učením.
D: Já cítím, že naše fungování je trochu na hraně. Musíme natáčet a hrát, abychom sami sebe motivovali. Jinak by Optika mohla celkem snadno usnout. Počítáme s tím, že hrajeme pro málo lidí, na druhé straně člověk aspoň nějaký ohlas potřebuje. Také mám někdy pochybnost, jestli naše hudba není příliš kompromisní tím, že vzniká soubojem pěti hodně různých pohledů, což jinak vnímám jako pozitivum.
N: Necítil bych z toho ale nějakou depresi. Hrajeme, máme novou desku a manželky nám Optiku tolerují jako zájmový kroužek. Co chtít víc?
Recenzi alba Strojek z půdy najdete v tomto čísle.
