Zara McFarlane / zpěv, Giacomo Smith / klarinet, basklarinet, sopránový a altový saxofon, sbor, Joe Webb / piano, Ferg Ireland / kontrabas, Jas Kayser / bicí nástroje, Marlon Hibbert j.h. / steel pan (kovový pánvový buben), Gabriella Swallow j. h. / violoncello. Nahráno: Durham Sound Studios, 2023. Vydáno 2024. TT: 43:57. 1 CD Eternal Source Of Light Records ESOL004CD.
Nic proti, Sarah Vaughan by letos oslavila 100. narozeniny a připomínka je na místě, ale další albová poklona? Nevyšla jich už přemíra? A nedělá snad Zara McFarlane, spojovaná s nevázaně fúzující scénou „londýnského jazzového undergroundu“, zajímavé autorské věci se soudobým soundem? Ale nelekejme se. Londýnský pohled na Great American Songbook a „božskou Sassy“ je logicky trochu jiný než na stejně nasměrovaných amerických poklonách. Byť Zara McFarlane vlastně přistoupila k písním spojovaným se Sarah Vaughan překvapivě konzervativně. Ctí jejich původní formu, nesnaží se o žádnou radikální úpravu, zvukovou či žánrovou „modernizaci“. Byť na drobné milé nečekanosti dojde. Třeba využití steel pan, nástroje spjatého s karibskou hudbou, a tudíž rodinnými kořeny Zary, v Obsession. Repertoár ovšem McFarlane uchopila s vlastním frázováním, feelingem, a hlavně upřímně: „Teprve díky poslechu Sarah Vaughan jsem začala doceňovat jazzový způsob zpěvu. Měla tak úžasnou kontrolu nad celým hlasovým rozsahem i výrazem, který mohl být drzý, hravý, zábavný, ale také sofistikovaný a dokonale artikulovaný. Opravdu jsem jí chtěla vzdát hold, protože mám pocit, že byla trochu přehlížena. I když miluji Ellu a Billie, pro mě je nejzásadnější Sarah,“ vyznala se Zara McFarlane.
Album přesvědčí už pečlivým výběrem skladeb, které zpěvačce nejen sednou, ale tvoří i dramaturgicky soudržný celek. Však výběru repertoáru věnovali Zara s producentem a hlavním aranžérem alba, hráčem na dřevěné nástroje Giacomem Smithem, dlouhé měsíce. S důrazem na skladby, jak říkají, „přece jen méně známé“. Zajímavé je například zařazení If You Could See Me Now původně z roku 1946, první skladby, kterou natočila Vaughan jako kapelnice. Byť tvůrcům do soupisky pronikly i notoricky známé standardy jako Tenderly (Sarah byla hned druhou slavnou interpretkou evergreenu, natočila ho v roce 1947 ani ne měsíc po původním interpretovi Dickovi Farneym) či Stardust (spojovanou ovšem spíš s legendami jako Frank Sinatra, Nat King Cole, Ella Fitzgerald či Pat Boone). Perličkou pak je titulní song-vyznání, pro který si McFarlane upravila a sama otextovala Sibeliovu melodii.
Zábavná posluchačská hra je vybírat, která ze skladeb sedla Zaře nejvíc. Pisateli na první dobrou vyšlo Inner City Blues původně z roku 1971 z repertoáru Marvina Gaye, sociálním obsahem (týkajícím se původně chudoby ghett) obzvláště rezonující se současností. Možná Sweet Whispers zůstane jen osobní libůstkou Zary McFarlane a posluchači se logicky budou vracet k autentickým verzím. Jde ovšem o libůstku příjemnou. A samozřejmě nelze neocenit „osvětovou“ funkci desky, která připomene osobnost Sarah Vaughan i dnešnímu mladému publiku.
Psáno pro časopis HARMONIE 8/2024
