Zpěvačka Vendula Šmoldasová alias Zeurítia (1982) vás na koncertě dojme svým skromným projevem a příjemným hlasem. A při denním světle tomu není jinak. Během svého šestadvacetiletého života zatím stihla vystudovat konzervatoř, VOŠ Jaroslava Ježka, stát se manželkou, matkou dvouletého syna Kryštofa a nalézt svou lásku k brazilské portugalštině.
Sešly jsme se v jedné pizzerii, čas setkání splnila skoro na vteřinu přesně. A mezi špenátovým krémem a bílým vínem spokojeně mluvila o novém albu, plném brazilských životabudičů, a o své kapele, kterou založila před rokem se svým manželem Liborem Šmoldasem, jazzovým kytaristou. Její formace, nově nazvaná Zeurítia, vydává po ročním koncertování svůj stejnojmenný debut. Podíleli se na něm nejen členové kapely, Tomáš Vokurka na bicí či Libor Šmoldas na kytaru, ke spolupráci také přizvala Michała Tokaje na piano, Michała Barańského na kontrabas, Miloše Dvořáčka na perkuse a Petr Ostrouchov si v jedné písni zahrál na ukulele.
Tvůj pražský koncert z 15. srpna se konal v rámci programu s názvem Mladé ženy v jazzu. Byl zde zařazený jak standardní a moderní jazz Beaty Hlavenkové, brazilská hudba v tvém podání a podání Vesny Cáceres, dále pak folkjazz Pavly Milcové a elektronický jazz kapely S.O.I.L. Co podle tebe do jazzové hudby vlastně patří? Atributy jazzové hudby jsou pro mě improvizace, rytmus, groove, souhra, spontánnost, hloubka, krása, nadhled, emoce. Pokud hudba všechno tohle obsahuje, je to jazz.
Necháváš si říkat Zeurítia, tak jsi také pojmenovala svou současnou formaci. Původně se ale jmenovala Bossa Nova Sensation. Proč taková změna a jak vůbec jméno Zeurítia vzniklo? Původní název kapely nás příliš zaškatulkovával. Nezpívám pouze bossa novu, ale i sambu, jazz a blues, a to nemám ponětí, jakou hudbu budu zpívat v budoucnu. Tak jsem se rozhodla pojmenovat kapelu pod svým pseudonymem. Zeurítia je zvláštní jméno, které pochází takzvaně z jiného světa. Znamená kromě jiného rovnováhu mezi mužem a ženou.
Dobře, rovnováha mezi mužem a ženou. U tebe v kapele ale rovnováha moc není, jako žena jsi v kapele mezi muži jediná… To je pravda, jsou na mě tři (smích ). Hudbě je jedno, jestli ji hrají muži nebo ženy, důležité je, aby dokázal každý z hudebníků nalézt rovnováhu sám v sobě a pokusil se být v souladu s ostatními členy kapely. To jde jen tehdy, když se všichni respektují a maximálně se poslouchají. Jsem sice jediná žena v kapele, ale rovnováha mezi námi je. Hraní nás všechny baví, každý přináší něco nového a něco ze sebe. Také se mnou hraje na kytaru můj manžel, se kterým jsme dost napojeni. Když není rovnováha, nenastane upřímnost a koncert se může stát velmi vyčerpávajícím.
Brazilské samby či bossa novy byly většinou doménou žen-zpěvaček. Vnímáš nějaký rozdíl v tom, zda je interpretují ženy nebo muži? Tahle hudba by nikdy nevznikla, nebýt tří géniů brazilské hudby, kterými jsou Joao Gilberto, Antonio Carlos Jobim a Vinicius de Moraes. Když písně jako Aguas de Marco a Por toda a minha vida zpívá Tom Jobim nebo Elis Regina, je to pro mě stejně velký zážitek, a ani necítím potřebu je srovnávat. Co se týče samby, mou oblíbenou zpěvačkou ze současnosti je Maria Rita, dcera Elis Reginy. Má úžasný hlas, je vynikající na jevišti. Při sambách vytváří vyloženě show a umí tu hudbu krásným způsobem prodat. Její poslední album s názvem Samba Meu slaví obrovský úspěch. Tady v Evropě není příliš známá, ale Brazílie a Portugalsko ji milují. A já také!
Máš nějakou odezvu, jak tví posluchači na koncertech přijímají brazilskou portugalštinu? Přeci jen jsme stále zvyklí na anglicky zpívané písně. Odezvu mám překvapivě dobrou. Brazilská portugalština je zpěvná a uchu příjemná. Téměř po každém koncertě za mnou lidé chodí a ptají se, co je to za nádherný jazyk, že ho ještě nikdy neslyšeli. Osobně si myslím, že je velká škoda, že nám dnešní popmusic diktuje poslouchat písně téměř výhradně v angličtině. Mně se v portugalštině zpívá mnohem lépe. Proti angličtině samozřejmě nic nemám, výborně se ke zpívání hodí, ale není přece zdaleka jediná. Je fakt, že většina posluchačů portugalštině nerozumí, to ale vůbec nevadí. Například Richard Bona často zpívá v afrických jazycích, kterým nerozumí nikdo než členové malého afrického kmene, a stejně se při těch písních derou slzy do očí. K tomu, abyste měli požitek z dobré hudby zkrátka nemusíte rozumět textu. Stačí porozumět hudbě.
Jak jsi se s portugalštinou vlastně poprvé setkala? Někdy asi před šesti lety z nahrávek Joao Gilberta se Stanem Getzem. Tehdy mě ještě nenapadlo, že v budoucnu budu mít svoji „bossanovovou“ kapelu nebo vůbec nějakou. Došlo k tomu na jazzové VOŠ ve školní kapele Davida Dorůžky. Jednou mi David přinesl noty na píseň A Felicidade a prostě řekl, abych se ji naučila do příště portugalsky. Nemohla jsem věřit vlastním uším! Ale řekla jsem si, že to dokážu. No můj výkon asi nebyl nic moc, ale každý začátek bývá těžký. O dva měsíce později jsem měla svůj první koncert a téměř polovinu písní jsem zpívala v portugalštině. V tomhle jazyce jsem se našla. Moje zkušenost potvrzuje jen to, že každý člověk může zpívat jakýmkoliv jazykem, který se mu líbí. Teď řeknu klišé, že hudba je mezinárodní jazyk, ale je tomu opravdu tak.
Zpíváš brazilskou hudbu, proto se neubráním otázce, zda se chystáš Brazílii navštívit? Moc ráda bych se tam jela podívat a doufám, že tu dalekou cestu brzy společně s manželem budeme mít možnost uskutečnit! Je to můj velký cíl a mé přání. Náš syn je zatím malý, tak musíme počkat až nám ještě nejmíň o dva roky zestárne.
V tuhle chvíli je tvůj debut s názvem Zeurítia na světě. Vydání je naplánováno na polovinu října a křest v listopadu. Jaký z něho máš pocit? Z desky mám velkou radost a moc si vážím toho, že vůbec vznikla a že může vyjít u jazzového labelu Animal Music. Během posledního roku jsem hodně koncertovala a nabrala spoustu nových zkušeností a snažila jsem se do téhle desky dát co nejvíc ze sebe, jak bylo jen momentálně možné. Album obsahuje převážně brazilské písničky v originálních aranžmá zpívané v portugalštině a v bookletu desky si budou lidé moci přečíst volné překlady písní. Já jsem spokojená a teď už mohou posuzovat pouze posluchači.
Na nahrávání desky jsi přizvala polského pianistu Michała Tokaje a kontrabasistu Michała Barańského. Jak se ti s nimi spolupracovalo? Byla jsem jimi naprosto okouzlená a myslím si, že i všichni ostatní, kteří jsme na desce ve studiu spolupracovali. I pro oba Michaly to bylo zábavné, protože málokdy mají příležitost si zahrát bossa novy a samby. Byla radost s nimi spolupracovat. Zvuk je krásný, za ten vděčíme Lukáši Martínkovi, v jehož studiu na Svárově jsme desku točili. Z té desky je cítit dobrá atmosféra.
Je deska čistě v brazilském duchu? Nahrávka je zvukově velmi pestrá. Snažili jsme se ji udělat rozmanitou. Michał Tokaj hraje na piano, ale i na fender rhodes. Michał Barański hraje kromě kontrabasu i na baskytaru. V jedné písni hraje Petr Ostrouchov na ukulele a vše Miloš Dvořáček dotváří na perkuse. Album obsahuje celkem čtrnáct písní, většinou bossa novy a samby. Je tam i jedna balada v angličtině, I wish you love . Záměrně jsme nechali v aranžmá jednotlivých skladeb prostor k improvizaci, takže deska má dost jazzový charakter. A jak by řekl Michal Tokaj, deska je fresh !
Kdo vybírá skladby, které přebíráte a pak aranžujete? Písničky vybírám zpravidla já, občas i Libor. Ještě se nám vlastně nestalo, že bychom vybrali něco, co se líbí jednomu a nelíbí druhému. Manžel aranžuje všechny písně a já do toho vždy jen něčím drobným zasáhnu nebo něco málo pozměním. Dobře se doplňujeme. Často se stává, že když dopíše aranžmá a já ho vyslechnu, chci změnit některá místa. Takže tu svou čtyřstránkovou ručně psanou partituru musí díky mně celou přepisovat. Já mu to nezávidím (smích ).
Oba jste muzikanti, dá se vůbec ve vaší domácnosti nemluvit o hudbě? (smích ) Tak tahle otázka mě trochu zaskočila. My hudbou žijeme, živí nás a nemluvit o ní asi nedokážeme. Pokud se bavíme o hudbě, tak to nebereme jako práci, i když spolu připravujeme desku a plánujeme koncerty. Ale samozřejmě není to naše jediné téma k rozhovoru.
Tvůj hudební projev je pro mne synonymem dívčí hravosti. Když to řeknu jednoduše – existují nějaké šablony přednesu brazilské samby či bossa novy? Nějaká pravidla samozřejmě existují. Nejdůležitějším pravidlem je bossa novu a sambu neswingovat! Obě jsou opakem swingu. U bossa novy musíte dobře vnímat její rovný rytmus, nebo u samby zlomený rytmus na třetí době. Jsou písně založené na textu a melodii. Tu se vždy snažím zachovávat a jen minimálně pozměňovat. Ale především záleží na rytmu, s nímž si naopak vyhraji hodně. Všechno o bossa nově je zakódováno v nahrávkách Joao Gilberta , stačí jen poslouchat.
Na desce máte oproti běžné koncertní sestavě i piano. Dává brazilské bossa nově jazzovější ráz. Neuvažuješ o rozšíření svého kvarteta i o tento nástroj? Uvažuji o tom, ale nemám zatím adepta! Než jsme desku nahrávali, měli jsme představu, že klavír bude hrát jen minimalisticky a jemně. Aranže písní mají moderní jazzovou polohu, jazzové harmonie, a tak to má být. Bossa nova vznikla tak, že se jazz smísil se sambou. A Michał Tokaj přesně vystihl naše představy o tom, jak ty písničky hrát. Naopak je přesáhl. Má dokonalý cit pro hudbu a našel si na desce svůj vlastní prostor. Cokoliv tam zahrál, tak to tam prostě sedělo. Teď se mi na koncertech stává, že slyším přesně, co na desce zahrál, a chybí mi to.
Kapela Zeurítia, tehdy ještě Bossa Nova Sensation, působí už od roku 2007, hrála jsi s ní na festivalech jako Prague Jazz Week, Jazz Goes To Town či Jazz na Ulici. Máš nějaký cíl, ke kterému s kapelou intenzívně směřuješ? O tom, kam kapelu směřovat nebo to někam dotáhnout, nepřemýšlím. Snažím se pracovat na sobě a vstřebávat všechno kolem sebe. Před nějakou dobou jsem měla prostor na úplný hlasový klid. Asi rok dva jsem téměř vůbec nepracovala s hlasem a vykašlala jsem se na veškerou techniku. Snažila jsem se najít svůj hlas a přirozenost a najednou jsem se začala nacházet. Ale na cestě jsem pořád. Teď jsem absolvovala pražský mezinárodní jazzový workshop a učila se od Agy Zaryan. Byla to pro mě obrovská zkušenost a budu se ji snažit dobře využít. Kluci v kapele dělají to samé. Snažíme se navzájem hodně poslouchat, být ve střehu a zároveň úplně uvolnění. Máme radost, když se při hraní takzvaně „něco stane“, samozřejmě v dobrém slova smyslu. Jednou bych ráda zpívala i české texty. Ale zatím asi není správný čas. Obdivuji jak například David Dorůžka na své nové desce Silently Dawning zhudebnil Ortenovy verše. Teď když je venku moje deska, je to pro mě zadostiučinění. Bylo na ní hodně příjemné práce. To, že se nám podařilo ji vydat, je myslím dobrým znamením do budoucna.
