Hentoff, pro kterého je Monheit asi jen šikovná vycvičená diva muzikálového typu a jehož Krall nejspíš otrávila smyčcově naleštěnými alby When I Look In Your Eyes a především už skutečně nudícím The Look Of Love, zkrátka míní, že vedle starých pirátek Holiday, McRae, O'Day nebo Vaughan, jsou ty dnešní povrchní dívenky úplná másla. V listárně Jazz Timesů se pak podobně vyjadřovali i někteří čtenáři.
Nebudeme se s Hentoffem přít. Bylo by to také z Prahy dost směšné. On s Billie, Carmen, Anitou i Sarah dýchal tentýž vzduch v manhattanských klubech. A ponecháme také stranou Jane Monheit, která je teprve na počátku kariéry.
Hentoffova poznámka je nicméně impulsem k přemítání o tom, jak to vlastně bylo a je s vokalisty, do značné míry řazených do škatulky jazzu, z níž však neustále ční. Což byl také případ Sinatry, jehož sice ctil Miles Davis, ale když Frankie Boy před pár lety navždy zavřel nezapomenutelné modré oči, proti jeho jazzové kanonizaci se leckdo vzpíral.
Konkrétně se budeme zabývat třemi osobnostmi a nejmladší z nich můžeme začít nejen z galantnosti, ale protože je k tomu docela vhodným objektem.
DIANA
O Dianě Krall toho bylo v posledních letech napsáno vcelku dost (viz např. v HARMONII 7/99). Stručně připomeňme, že Kanaďance z hudbymilovné rodiny se podařilo prosadit skoro zázračně, když první alba ukazují nevšední typ zanícené jazzové pianistky, bez zábran interpretující svižnější standardy se značným smyslem pro swingující fráze a balady bez patosu nebo sentimentu po svém – s věrohodnou niterností.
A Diana alby Only Trust In Your Heart , poctou triu Nat King Colea All For You i romanticko-erotickou kolekcí Love Scenes okouzlovala skoro zázračným darem vdechnout znovu život starším jazzovým písničkám coby půvabná dívka hrající výtečně na piáno a zpívající živočišně i zadumaně zároveň, jako rozený muzikant, ale přitom mnohem opravdověji a vzrušivěji, než mnohé zavedené vokální specialistky. Nadšených ohlasů přibývalo.
Půda byla připravena pro to, aby její producent Tommy LiPumma, obdařen lišáckým čenichem, mohl vsadit na sexy, jakoby lehounce nachlazený hlas, stále ovšem velmi vláčný, na schopnost udržet minuty napjatou atmosféru ve smrtelně pomalých tempech a hlavně na staré mistry v oboru smyčcových orchestrací Johnnyho Mandela a Clause Ogermana a vypustit do světa téměř hollywoodsky pojatá alba When I Look In Your Eyes a Look Of Your Love , čímž celý tým kolem Krall dosáhl na Grammy a především katapultoval zpěvačku do jiných souvislostí, reprezentovaných portrétem na obálce tradičního ženského magazinu Vanity Fair.
Ze strany jazzmanů nastalo ovšem příslovečné lámání hole. Nejen nad muzikou. Sebeokouzlení zpěvačky dostoupilo vrcholu na obrázcích k albu Look Of Your Love , kde Krall vypadá jako majitelka nekrásnějších nohou na světě. Což ovšem není zase tak úplně pravda. I když špatné nejsou. A sexappeal jí vůbec nelze upřít. Jenže co je moc, je moc.
Diana se ovšem stala nesporným a pozoruhodným fenoménem doby. Slečnou se skvělými základy, předpoklady a uměním, která vystoupila z jazzového polosvěta do toho úplného a to v oslnivé záři reflektorů. Jazzovou zpěvačkou a muzikantkou tuto hudbu bezpochyby hluboce milující, jíž přesto dávají na obálky obecné časopisy, opravdovou celebritou, se kterou se jiné celebrity nechávají fotografovat a jejíž koncert (i s komorním ansámblem) stojí pořadatele pořádnou sumu.
Z těchto pozic zřejmě zatím nesestoupila, i když hudební byznys má dnes ovšem jinou modlu jakoby od jazzu, osmigramofónkovou Norah Jones, která ovšem hraje a zpívá daleko jednodušší písničky, víceméně nedopatřením vydané u jazzové společnosti Blue Note.
Diana Krall, zdá se, má o čem přemýšlet. Také ona získala za loňský rok znovu Grammy, když její album Live In Paris ocenili akademici v jazzové kategorii. Odráží to samozřejmě výmluvně rozhled členů této slovutné instituce, ale za to Diana nemůže. Naopak, CD potvrzuje její nejryzejší kvality, spočívající ve vyvolávání nevšední atmosféry, ve které zvolna a po svém vylupuje krásu napůl zapomenutých, napůl obehraných šlágrů minulosti a přitom zní současně. Hraje bravurně i oduševněle a stejně tak zpívá. A oboje je ještě přesvědčivější, barvitější a osobitější, než kdykoli předtím. Jakoby se už světoznámá umělkyně najednou uvolnila a vykvetla. Talent, cit a zkušenosti z víc než desetiletí mezi jazzovou smetánkou se asi sčítají, ne-li násobí. Je slyšet každá nuance a zároveň jednota, posluchače strhuje tah kapely a rytmus zpěvaččiných frází, obklopují nálady, jež Krallová tak lehce tvoří i proměňuje, když v puse převaluje a přebarvuje slova i jen slabiky. Odvazuje se při fofrujícím i „pouze“ šlapajícím, radostném swingu, víc než přesvědčivě sní i teskní v baladách, zjevně ji těší perfektní spoluhráči, kteří s ní vysloveně žijí, a užívá si, že ji publikum miluje.
Ironií je, že tohle CD se natáčelo právě ve dnech, kdy Nat Hentoff kanadskou blondýnu coby jazzovou vokalistku odpravil.
Je to zajímavá a svým způsobem vzrušující situace. Přáli bychom jí totiž patrně nemožné – aby byla dál úspěšná a slavná a zároveň se navždy nepokazila. Anebo to lze?
TONY
Těžko říci, zda před podobným dilema stál někdy Tony Bennett. Mohl by být Dianě dědečkem, ale když spolu zpívají na loňském CD Playin' With My Friends: Tony Bennett Sings The Blues shuffle Alright , Okay , You Win , více než pětasedmdesátník má páru jako swingující kůň. A vedle rockerky Sheryll Crow působí v duetu na témže disku (Good Morning , Heartache ), coby životem otřískaný, ale stále elegantní starší partner.
Do světa velké zábavy ho roku 1949 vtáhl enormně populární komik Bop Hope, po Tonyho výstupu v jednom greenwichském klubu. Angažmá ale mělo podmínku – nadaný zpěvák se musí vzdát svého uměleckého jména, ostatně dosti stupidního: Joe Bari. Hochu, jak se doopravdy jmenuješ?, zeptal se davy milovaný bavič. Anthony Dominick Bennedetto, zněla odpověď. Hope jen luskl prsty: Budeme ti říkat Tony Bennett.
Na rozdíl od Diany Krall neměl Bennett ani školní jazzovou průpravu, neboť nic podobného neeexistovalo ještě další desítky let. Ani netoužil po dráze jazzového zpěváka. Neboť nic podobného tehdy rovněž nebylo. Vokalisté prostě jen dělali populární písně. I když působili s orchestrem dostatečně jazzujícím, pořád šlo o interprety bez podobné nálepky a v očích veřejnosti byl hvězdou stejně orchestr, zpěváci se brali jako bonus. Ovšem někde nad vším se vznášeli Louis Armstrong a Billie Holidayová, samozřejmě jazzoví andělé první třídy, vyjímeční tehdy i dnes.
Mladý Bennett samozřejmě obdivoval Binga Crosbyho, projevem určitě ne jazzmana, ale i naopak v jazzu zakotveného, pružného Nat King Colea a už několik let strmě stoupajícího Sinatru. Obecně lze asi říci, že Bennett byl Frankovým následníkem.Vyslovený hlasista italského typu s přitažlivou vizáží si sice s repertoárem nedělal v prvních letech na výsluní hlavu, zato úspěchy měl obrovské. Muzikanstký vkus jej však vedle „povinných“ šlágrů táhl k práci největších autorů písňového žánru, Portera, Rodgerse, Gershwina, Berlina, Arlena, Kerna nebo Mercera. Mimořádná kvalita tohoto materiálu pak na talentovaném a citlivém Bennettovi vlastně pracovala sama. Když si uvědomil, že právě z těchto skladeb vychází i be bop a cool, cítil, že je s moderními jazzmany tak trochu na jedné palubě.
Jeho výlety tímto směrem (řekněme od šedesátých let dále) byly sice v duchu „velký Tony Bennett zpívá s Basiem“, ale nahrávky z těchto mítinků jsou ohromné. Zpěvák swinguje suverénně a jeho pevný hlas hezky šustí jako smirkový papír po dřevě.
Čtyřiadvacet songů se mu podařilo v dávných letech protlačit mezi Top 40, tradiční ukazatel úspěchu v hudební oblasti. Asi nejjazzovější z nich je oslnivá verze I Wanna Be Around Johnnyho Mercera z roku 1962. Největším Bennettovým hitem se ovšem stal spíše sentimentální song I Left My Heart In San Francisco , za který dostal hned dvě Grammy. Mimochodem – pro tuzemské publikum jej objevila Jewell Brownová, temperamentní zpěvačka Armstrongových All Stars, z níž se tehdy semaforská elita mohla zbláznit. Matuška briskně píseň nahrál s českým textem.
Koketérie s jazzem u Bennetta vyústila ve dvě alba jen v duu, zato s pianistou Billem Evansem, natočená v sedmdesátých letech. Vysloveně muzikantský projekt, realizovaný také u malé společnosti, zaznamenala jen úzká vrstva publika, ale jazzmani na něj dodnes hledí téměř posvátně. Aby ne. Zhruba dvě desítky vybraných standardů pojímají oba muzikanti v symbióze, s úctou k materiálu a s výrazným tvůrčím potenciálem.
K stáru se Bennett obrací k jazzu stále častěji. Jedno CD například věnoval své lásce Billie Holiday, a to zcela poslední A Wonderfull World , spolu s k.d.lang, je zase echem éry, ve které Satchmo pozpěvoval s různými slečnami.
LOU
Závěr patří malému představení muže, jež z celé trojice dostal od Pánaboha nejvíc naděleno a nad kterým si člověk občas může lámat hlavu, zda ten dar tak trochu nepromarnil. Odpověď by ale měla znít jednoznačně – nikoliv. Že po skvělém začátku kývl na nabídky k práci komerčnější povahy, bylo v podstatě nevyhnutelné a těžko si také představit, že by při tak zářivém talentu dělal nějakých čtyřicet let jedno a to samé. Upřímně řečeno – nikdy jsem nikoho neslyšel tak neuvěřitelně samozřejmě zpívat.
Lou Rawls je ročník 1935. Jako malý zpíval v kostele a po střední škole v gospelovém sboru Pilgrim Travelers. Před koncem páté dekády se z rodného Chicaga přesunul do Los Angeles, kde začal pracovat jako backgroundový vokalista třeba se Samem Cookem (prý zpívá i v nahrávce Cookova velehitu Bring It On Home To Me), a později po kavárnách už jako frontman. Brzy upoutal pozornost jako neobyčejný moderní bluesový zpěvák zástupce společnosti Capitol, který mu nabídl nahrávací smlouvu. Roku 1962 vydává debutové LP Stormy Monday s triem Ltd. Les McCanna. To, společně se za rok na to následujícím Live , tvoří Rawlsův „zlatý poklad“. Alba zároveň představují jeden z vrcholů poválečného nevážnohudebního zpívání. Překrásně probarvený, sytý Rawlsův baryton zní neuvěřitelně – tak lehce, uvolněně, doslova jakoby zpívat v takové kvalitě bylo tou nejsnazší věcí na světě. Rawls je rytmus sám a ze svých silných černošských hudebních kořenů vypěstoval jakýsi zázrak, kterému se člověku nechce uvěřit ani po x-tém poslechu. Když si dáte pár dní pauzu a pak si staré Rawlsovy nahrávky znovu pustíte, přijde na vás závrať.
Rawls rozjíždí nezadržitelné shufflové dvanáctky, v rukou drží dráty nejvyššího napětí při pomalých blues a baladách a všechno to prokládá rytmizovanými monology, při kterých publikum doslova omámí jako had Ká ty pitomé opice, co unesly Mauglího. Je v tom obrovské muzikanské nadání, jiskřivá energie, vynalézavost a dar komunikace s publikem, kterého se nemůže nabažit jeho mluvenými vstupy, legitimním předky dnešního rapu.
Takové hřivny se přirozeně snažili všelijak zmocnit gramofonoví obchodníci a první Grammy za píseň Dead End Street získal Rawls roku 1967. Ani coby hvězda TV, divadel a hotelových sálů se vlastně moc nevzdaloval tomu, s čím začínal, jen to všechno v té blýskavé atmosféře postupně vyblédalo. Vokalista takového formátu se ovšem zcela ztratit nemohl a tu více rhythm and bluesová a tu více popová alba vždy obsahovala zářivé momenty, které Rawlse udržovaly permanentně mezi první ligou. V níž je dodnes, posílen úspěchem z počátku devadesátých let, kdy výborně prodávané CD At Last dostalo navíc ještě Grammy. Album je dílem výborného řemesla, které se v USA tradičně cení. A kdo ví, co je Rawls zač, velmi rád se dostaví na jeho koncert, protože Lou nikdy neopomene na své zářné včerejšky. Stabilně má v repertoáru například Loudermilkovu Tobacco Road , ve zpěvákově verzi doslova mistrovské dílo, při kterém sály tleskají do rytmu, aniž by je k tomu někdo musel snaživě pobízet. Anebo Girl From Ipanema či Shadows Of Your Smile , kterýžm dá Rawls rytmus tak, jak by to nikdo jiný nedovedl, a přitom se strukturou písní prohání tím nejelastičtějším hlasem sem a tam, jako nějaký černý zázrak přirozenosti.
Samozřejmě je ještě třeba dodat, že z Rawlsova ranného období se velice poučil Al Jarreau, a že ho důvěrně zná také Bobby McFerrin i Kurt Elling. Podívejte se někdy do přihrádek v CD prodejnách po oněch starých albech. Jsou v nich ukryté diamanty.
