Na loňském festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou vystoupila a na druhý den vedla hudební workshop Zuzana Novak, hráčka českého původu na drnkací nástroj mbira ze Zimbabwe, která se jako dosud jediná běloška na světě aktivně zúčastnila celonočního rituálu pungwe národa Shona.
Na předloňském veletrhu world music WOMEX ve španělské Seville si šéfredaktor magazínu fRoots Ian Anderson přichystal pro návštěvníky překvapení. Kolemjdoucím totiž do sluchátek pouštěl zpívající hráčku na mbiru a jako malý kluk se usmíval, když jeho hudební hádanku nikdo nerozluštil. Ba co víc, když se dozvěděli, odkud ona žena pochází, zůstávali doslova v šoku. Například muzikant ze Zimbabwe, spolupracující v minulosti s předními hráči na mbiru. „Spadla mu čelist,“ popsal situaci Anderson, protože ani onen Afričan nechtěl uvěřit tomu, že slyší Zuzanu Novak, jejíž rodiče do Anglie emigrovali z bývalého Československa.
Zuzana žije v hrabství Yorskhire a předtím, než se náhodou dostala k mbiře, o hudbě ze Zimbabwe neměla ani zdání. Zabrnkala si na ni poprvé u svých přátel a v ten okamžik prý jejímu zvuku propadla. Při studiích geografie na londýnské SOAS pak slyšela významného hráče na mbiru Chartwella Dutiro, přednášejícího na škole kulturu zimbabwského národa Shona a bylo jí okamžitě jasné, jakým směrem se bude dále její život ubírat.
Zuzana odešla ze školy, vydělávala si zahradničením a šetřila na cestu do Zimbabwe. Odjela tam v roce 2001, seznámila se se spoustou hudebníků a zpěváků a dostalo se jí cti zúčastnit se obřadu pungwe, což je pro Evropana značně neobvyklé. Během několika měsíců se naučila základní repertoár shona music a tamní hudebníci ji přijali mezi sebe. Dnes vedle koncertování pořádá workshopy, studuje zvukový design a zajímá se o práci anglického skladatele elektro-akustické hudby Jonathana Harveyho.
V současné době probíhá diskuze, do jaké míry se hudebníci z Evropy dokáží ztotožnit s africkou hudbou a tamními nástroji. Spousta odborníků tvrdí, že to není možné, evropský hudebník je prý schopen naučit se zhruba tak šedesát procent toho, co takový nástroj vyžaduje. Co si o tom myslíte?
Všechno vychází z toho, jak se vám podaří vstoupit do duše té hudby. To předem nikdo neodhadne. Nikdo nemůže tvrdit, že hudebník, dělající muziku každou částí svého ducha, není schopen pochopit a uchopit určitý odlišný hudební styl. Pokud v sobě máte hudebního ducha, pak je dost možné stát se stejně dobrým hráčem jako lidé patřící k té či oné kultuře.
Stella Chiweshe tvrdí, že pomocí mbira music je možné komunikovat se zesnulými. Musí se to ovšem umět. Jakou radu jste v tomhle směru obdržela od svého učitele?
Nutil mě pochopit, že když hraji a zpívám, neobracím se na jeho africké předky, nýbrž na své vlastní.
Byly vaše začátky v Zimbabwe těžké?
Když jsem v roce 2001 přijela do Zimbabwe, okamžitě jsem zašla do Bare, proslulého tržiště, abych si koupila mbiru. Zpočátku mě brali za obyčejného západního turistu shánějícího nějakou dekoraci na zeď. Začala jsem tedy hrát a brzy zjistila, že mbira není pořádně naladěná. Požádala jsem tedy o výměnu za správně naladěný nástroj a spustila známou skladbu Karigamombe. Oni se ke mně v tu ránu připojili zpěvem a navíc kolem mě brzy tančil dav lidí. Vůbec mě nebrali jako něco nepřirozeného. Došlo jim, že hraji celým svým srdcem a duší a že mám k mbiře hlubší vztah. A za tři čtvrtě hodiny, když jsem řekla, že už potřebuji jít, nechtěli, abych přestala a chválili mě. Vůbec jsem si nepřipadala jako outsider.
Vy jste prý navíc měla štěstí na učitele.
Ano, to když jsem potkala Wellingtona Chidzawo a Kennetha Nyandoro, kteří byli překvapeni a zaujati mou hrou. Stala jsem se členem jejich skupiny, dávali mně lekce a po celou dobu se o mě starali. V Guruve na severu Zimbabwe mě pak nakonec pozvali na obřad bira, což byla nesmírná čest. Řekli mi, ať se jich pořád držím, ať nemám strach, že jsem součástí jejich skupiny. Hráli jsme na obřadu konejšení nepokojného ducha, který posedl čerstvě vdanou mladou ženu a způsobil problémy v jejím manželství. Její otec svolal léčivý obřad a komunikace s duchem probíhala skrze médium, jímž se stala ta mladá žena. Obřad pokračoval do noci a po transovním tanci a konzultaci s duchovními médii jsem přestala mít naprostý pojem o čase. Všechno trvalo několik hodin a já cítila, že všichni zúčastnění jsou se svou prací spokojeni. Pak nastala krátká přestávka a jeden ze starších hudebníků se mě zeptal, jestli jsem opravdu hrála, nebo pouze předstírala, že rukama schovanýma v korpusu tykve drnkám na lamely. Wellington a Kenneth mě předtím naučili hrát skladbu Bangisa, s níž se vítá rozbřesk. Jedná se o velmi náročnou a posvátnou píseň a já ji najednou měla před celým shromážděním zahrát. Prsty jsem měla po celonočním hraní do krve rozedřené, ale to jsem v tu chvíli nevnímala. Všichni mě poslouchali a ti nejstarší nakonec vyřkli verdikt: uznáváme tě, odteď jsi jednou z nás. K ránu za mnou přišla jedna ze zpěvaček a optala se mě, zda bych si nechtěla vzít jejího syna a zůstat ve vesnici!
Ze svých zkušeností vím, že se vám tím dostalo nesmírné cti, zajímalo by mě ovšem, jak se vám podařilo přetáhnout na svou stranu dost nevyzpytatelné duchy mbiry. Víte přece, že takový duch dokáže hráče uhranout a v Zimbabwe se navíc odjakživa těžko smiřovali s tím, že na mbiru hrají ženy, i když paradoxně nejlepší africkou hráčkou na mbiru je žena – Stella Chiweshe. Teď před ně předstoupila nejen žena, ale navíc běloška z Evropy. Jak jste se dokázali sblížit?
Nejdůležitějším a nejvyšším duchem národa Shona je kupodivu žena, Mbuya Nehanda. Duch mbiry ale není sexistický. V Zimbabwe je patriarchální kultura a pro ženy bylo vždycky velmi složité stát se hráčkami na mbiru. Stella Chiweshe, krom jiného, ovšem vydláždila ženám cestu. Ženy byly vždy součástí obřadů, ale jen jako zpěvačky a spiritistická média, takže pro ně mbira zas takové tabu nebyla, jako v jiných afrických zemích některé nástroje – například kora v Západní Africe.
Pokud jde o mě, bílou Evropanku hrající na mbiru, nejen že jsem byla velmi uznávaná, ale myslím, že jsem paradoxně žila v přepychu chráněného outsidera. Oni respektovali, že hraji i pro své předky. A tak je kultura ze Zimbabwe nesena přes rovník a začíná ovlivňovat tu naši evropskou. Vidíme překračování tabu ve všech kulturách hudby. Ženské hráčky na sitar v Indii, sólistky na tabla, ženské hráčky noh divadla v Japonsku, seznam pokračuje. Myslím, že ve všech částech světa se začlenění žen do hudebních tradic vyrovnává, a to je dobrá věc.
Jak jste se vlastně k tomuto nástroji dostala?
Od svých sedmi let, po celá školní léta, jsem hrála na flétnu. Mezi maturitou a vysokou školou o něco méně, kvůli tomu, jak jsem žila a pracovala. Ale s příchodem na školu orientálních a afrických studií, kde jsem začala studovat geografii, jsem byla schopná brát zvláštní lekce z čehokoliv zajímavého, co mě zaujalo v kurzech Londýnské univerzity.
Během prvního týdne semestru jsem shlédla všechny ukázky hudebních oborů. Přestože byly všechny krásné a podnětné, mbira mě okouzlila takřka okamžitě. A to jsem ji poprvé slyšela týden předtím v Yorkshiru, kde jsem žila. Obvykle mám sklon zůstávat dost při zemi, být skoro cynická ke znamením, ale tohle podle mě nepochybně znamení bylo. To odpoledne jsem si dala schůzku s respektovaným, slavným hráčem Charwellem Dutirou ze Zimbabwe a zapsala se do jeho hodin. Skoro každý den prvního ročníku jsem trávila hraním na mbiru. Celé hodiny. Bylo to úžasné.
Poslouchala jste před cestou do Zimbabwe tamní hudbu? Znala jste už Stellu, její dceru Virginii nebo písničkáře Olivera Mtukudziho? Ten umí krásně mluvit o kultuře národa Shona.
Stellu jsem slyšela, ale kupodivu ne o její dceři, dokud jsem nepřijela do Zimbabwe. To jsou impozantní ženy. Oliver Mtukudzi je výjimečný a skvělý člověk. Jeho vliv na obyvatele Zimbabwe je obrovský, dodává lidem obrovskou duchovní sílu. Viděla jsem ho hrát jak v Harare, tak v Londýně s Thomasem Mapfumo. Pro současné Zimbabwe a tamní lid představuje Oliver důležitý maják.
Když do Zimbabwe přišli katoličtí misionáři, postarali se společně s bělošskou vládou o okamžitý zákaz obřadu bira. Není to paradoxní, že po těch letech vás, reprezentantku bělochů, pozvou hrát na pungwe?
Národ Shona je velmi pokojný a vstřícný. Ani jednou mně během pobytu v Zimbabwe nedali najevo, že jsem běloška a tudíž cizí, nepatřičný živel. Respektovali mou hlubokou zaujatost jejich hudbou a kulturou. Doslova se z toho radovali a vyzařovala z nich upřímná přívětivost. Cítila jsem se bezpečně a všude o mě bylo postaráno. Poznávali jsme se navzájem. Politiku a jejich nelehkou životní situaci do toho nepletli. Považovali to za svůj problém.
Provádějí se tyto obřady v Zimbabwe stále v takovém množství?
Může jejich smysl Evropan vůbec pochopit? Duchovní obřad slouží k hledání rady u starověkých duchů v době nesnází. Vlastně u lidí, kteří byli kdysi naživu. Mně to dává smysl. Předpokládám, že my Evropané máme tendenci být vychováni zbytečně hodně vědeckým a analytickým způsobem, naprosto vzdáleným duchovním věcem. Pro národ Shona má mbira také důležitý léčivý aspekt. Jeden muž v Zimbabwe mi řekl, že duše předků jsou lidskou cestou spojení s bohy – podobně, jako to my křesťané děláme skrze Ježíše Krista. Lidé kdekoliv po Evropě chápou duchovno, ale slovy ho nedokáží definovat. V Africe pomocí hudby ano.
Kde všude nyní na mbiru hrajete a chystáte nějaké další nahrávky?
Právě jsem nahrála doprovod na mbiru k jedné anglické folkové písničce a často při nejrůznějších příležitostech hraji na koncertech. Je to nádherné. Moje poslední živé vystoupení bylo s hráčem na sarangi. Publikum bylo velmi tiché! A zdá se, že se jim to hodně líbilo. Před tím se mi naskytla příležitost zahrát si na mbiru s cellistou a hráčem na loutnu oud, perským perkusistou, arménským hráčem na duduk a Andym Cronshawem. Ten dokonce používá slovenskou fujaru! Hráli jsme s ocelovými pánvemi, na cajon, duduk a tamburínu daf! Každé vystoupení je jiné. Nyní dělám na nějakých skladbách s velmi zkušeným basistou. S nahráváním bychom měli být brzo hotovi. V současné době dokončuji kurs zvukového designu. Nacházím se ve velmi experimentálním stadiu, tak budeme muset počkat a uvidíme, jak se to všechno vyvine!
