Na české jazzové scéně se pohybuje řada vynikajících mladých talentů, o nichž se lze nejčastěji dočíst pouze z množství odosobněných dat definujících místo a čas jejich účinkování, nebo složení souboru, v němž hrají. Ohromený posluchač je pak vděčný za krátký životopis na jeden nebo dva odstavce. V klubové komunitě samotných jazzových umělců jde naopak o osobnosti těšící se uznání. Jejich hudební projevy jsou totiž překvapující a inspirativní pro ostatní. Jedním z nich je i čtyřiadvacetiletý trumpetista Miroslav Hloucal, který přijal mé pozvání na kávu a krátké interview.
Na svých stránkách píšeš, že ses narodil v Chrudimi. Sem zřejmě spadají i tvoje hudební začátky. V Chrudimi jsem se vlastně jenom narodil. Moje hudební začátky spadají spíš do Lysé nad Labem, kde jsem vyrůstal. V Lysé jsem také začal navštěvovat ZUŠku. Na trumpetu hraji od deseti let.
Kdy jsi přičichl k jazzu? Vlastně už v Lysé, protože tam jsem začal hrát ve školním big bandu, který vedl jeden učitel saxofonu. Tam jsem se také poprvé setkal se standardy, i když víc mě tehdy zaměstnávala ještě klasika.
A co improvizace? Improvizace přišla až na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl mým učitelem trubky Radek Pobořil. Začal jsem vlastně dělat obojí, ale časem šla klasika stranou ve prospěch jazzu.
Takže jsi se teprve tam rozhodoval, kudy se vydáš? Vlastně jsem tam zjišťoval, co mi jde líp, a jazz vyhrál. Mám dojem, že klasika je o dost těžší. Člověk se musí víc snažit, aby byl virtuózní, aby zahrál všechny styly, i když na druhé straně toto v jazzu není o moc jiné (smích). V jazzu je stylů taky hodně a člověk se musí naučit každý dobře.
Hodiny jazzu s Radkem Pobořilem probíhaly tak, že on hrál na piáno akordy, já jsem k nim přidával tercie nebo septimy na trumpetu a přibaloval různé melodie. Zbytek už byl jako klasická konzervatoř. Lidi sem samozřejmě chodí studovat především jazz, i když se tu vyučuje i klasika.
Teď navštěvuješ Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka. Kolik času ti zabírá studium? VOŠka je už čistě specializovaná na jazz, nebo jazz a pop music, a tyto záležitosti se zde probírají víc do hloubky. Teď je mým učitelem trubky František Tomšíček. Franta mi předává spoustu důležitých věcí ohledně řemesla. Chodím se s ním radit hlavně o nástroji, jinak v improvizaci mě nechává jít spíš svou vlastní cestou. Vyučují se tady předměty jako improvizace nebo jazzová harmonie.
A kompozice? Skládám asi nejvíc pro Infinite Quintet, tam se hraje většina mých skladeb a když mám nápad, tak složím i pro jinou kapelu. Co se týče aranžování, dělám vlastně cokoliv.
Stahuješ sóla z nahrávek jiných jazzmanů? Snažím se z improvizací „stáhnout“ místa, která mě zajímají. Tím se vlastně i učím, takže bych měl „stahovat“ ještě víc, protože je to dost důležité pro vlastní hudební rozvoj.
Jsou jazzmani, kteří vůbec „nestahují“… Samozřejmě sóla si „stáhnu“, ale pak si z nich vezmu jenom feeling nebo harmonickou náladu, která je vytvořena nějakým zvláštním seskupením tónů. Nejde o to, hrát přesně všechny tóny předlohy.
Píšeš o sobě, že na jazzovou scénu ses dostal prostřednictvím kvarteta Romana Pokorného. Jak ses k němu dostal? Už ani nevím, kde mě viděl, asi si mě vyhlédl a pak se mě zeptal, jestli bych 
s ním nechtěl hrát. Vlastně moje první hraní s Romanem bylo při hostování v jeho kvartetu s Radkem Zapadlem a „Bady“ Zbořilem. Tato kapela potom přestala fungovat a Roman dal dohromady kvartet s Honzou Tenglerem na basu a Tomášem Hobzekem na bicí, kde už jsem byl stálým členem. Ty dva roky s Romanem mi daly určitě hodně. Také jsem se začal trochu víc sžívat s jazzem. Čím častěji jsem hrál před lidmi jazzové skladby, tím víc jsem musel řešit jazz i mimo koncerty. Takže mě to určitě posunulo.
Nyní hraješ v celé řadě dalších projektů. Můžeš zmínit pro tebe nejzajímavější nebo nejdůležitější? Dá se říct, že moje domovská kapela je Infinite Quintet. Založil jsem ji asi před dvěma lety spolu se saxofonistou Petrem Kalfusem. Potkali jsme se na VOŠce a zjistili jsme, že nás ta spolupráce baví, že nám to dohromady prostě zní dobře. Pozvali jsme vynikajícího kontrabasistu Petra Dvorského, jednoho z nejlepších u nás, a Viliama Béreše, který je zase úžasný pianista.Na bicí s námi hraje Martin Novák, který je nejen výborný bubeník, ale i citlivý muzikant. Prostě jsme si vybrali rytmiku, ke které máme blízko.
Jaký hrajete repertoár? Většina skladeb je ode mě. Vilda napsal jednu skladbu, Petr Kalfus napsal jednu a teď píše další. Vlastně jsme si to s Petrem rozdělili. Já píšu skladby, on se stará o manažerskou stránku věci.
Má Infinite nějaké nahrávky? Zatím jsme nahrávali pár skladeb jenom tak na chalupě v jižních Čechách, kde jsme měli soustředění. Výsledek nahrávání je dostupný na MySpace. Navíc to, co visí na internetu, je už půl roku staré, kapela se pořád vyvíjí dál, takže nyní máme úplně jiný zvuk. Všechno víc funguje dohromady, mnohem lépe v kapele komunikujeme. V dubnu se chystáme nahrávat promo, které bude mít jistě lepší zvuk než dosavadní nahrávka, kterou jsme pořídili vlastně amatérsky na počítači.
Pokud se všechno podaří a seženeme peníze, rádi bychom v září natočili desku, která by pak vyšla koncem roku. Také přemýšlíme, kde natáčet. Buď tady v Čechách, nebo v lepším případě v Polsku. Tam teď natáčeli svoji poslední desku Vertigo Quintet, a výsledek je myslím skvělý.
Jak moc bude hudba odlišná od toho, co nyní hrajete a publikujete na MySpace? Nic nepřepisuji, ale v kapele se například bavíme o určitých úsecích skladby, vylepšujeme ji, něco zjednodušíme, nebo naopak zesložitíme podle nálady, kterou máme v rámci té které skladby. Snažíme se třeba v improvizacích vracet k tématům, pokračovat dál a nerozdělovat skladbu na „téma chorus téma“. Chceme, aby skladby zněly jako celek, a to i při živém hraní, kde se muzika různě natahuje. Navíc po klubech teď hrajeme s akustickým piánem, ale osobně bych rád víc zapojil Fender Rhodes. Ostatně zní i na MySpace. Je to bohužel dost velký nástroj a všude se nevejde (jako třeba k Malému Glenovi). Snažím se občas Vildu donutit, aby si ho vzal na koncert (smích).
Na podzim jsem tě slyšel hrát s kvintetem Matěje Benka, a je to opravdu výjimečná spolupráce… Matěj Benko Quintet je teď moje nová kapela. Hrají naprosto úžasné kompozice a hodně mě baví, jak to Matěj pojímá. Když mě tedy požádal, jestli bych s ním chtěl hrát v novém kvintetu, rád jsem nabídku přijal. Zrovna nedávno jsme dotočili promo nahrávku.
Zajímavá je rytmická koncepce tohoto kvinteta. Na jedné straně všechny hudební elementy do sebe jakoby tradičně zapadají, ale není příliš snadné se například dopočítat první doby. Ony Matějovy věci jsou dost těžké a hlavně tu hrají zkušení muzikanti, kteří dokážou hrát velmi uvolněně. První doba proto občas ani není potřeba – Tomáš Liška kontrabasista, Ráďa Zapadlo, Pavel „Bady“ Zbořil; je skvělé s nimi spolupracovat.
Co další hudební projekty, v nichž působíš? Hraji například s Points. Jde o kvartet bez harmonického nástroje ve složení Luboš Soukup na saxofon (další spolužák z VOŠky), Tomáš Liška – kontrabas a Tomáš Hobzek – bicí. V něm se inspirujeme zvukem nahrávek kvartetů Dona Cherryho a Ornetta Colemana.
Dále stojí za zmínku pro mě hodně zajímavá pop-jazzová kapela Lanugo, kde hraje Vilda Béreš na piáno a frontmankou je zpěvačka Markéta Tošovská Foukalová. Hrají se v podstatě písničky, ale jazzovou formou, která má ve finále třeba deset minut. Popový nádech vychází ze zpěvu Markéty, a také z trošku jiné harmonie, než jakou používám třeba v Infinite. Obecně fúze jazzu a popu mě hodně baví.
Kapel máš celkem dost, uvažuješ o něčem dalším? Uvažuji o koupi přenosného počítače MacBook, který bych rád využil jako syntezátor pro trubku. Už také vím, které muzikanty bych chtěl přizvat. Moc se mi líbí zvuk Hammondových varhan a jak na ně hraje Ondřej Pivec, rád bych tam měl bubeníka Romana Víchu. Je to ale zatím jenom představa.
Vnímáš nějaký obecný trend, který v současnosti, řekněme, zachvacuje jazzový svět? Myslím si, že jazz se čím dál víc spojuje s vážnou hudbou. Jazz využívá více disonantních souzvuků, i když ve vážné hudbě dvacátého století se už dá najít takřka všechno. Každý jazzman si může brát z klasické hudby od baroka až po dnešek. Také se inspiruji spojením jazzu s elektronikou, třeba v pojetí Bugge Wesseltofta.
Kteří skladatelé inspirují tebe? Já mám hodně rád Šostakoviče, Stravinského, Mahlera – spíš symfonickou tvorbu. Třeba u Šostakoviče jsou akordy skoro identické s těmi, které se dnes používají v jazzové harmonii. Mám radši hudbu dvacátého století, než barokní nebo klasicistní, i když i ta má svoje kouzlo a znamená základ pro všechno nové.
Ještě když se vrátím k trendům, jaká je podle tebe současná jazzová Praha? Zdá se mi, že mladí muzikanti jsou v současné době dost ovlivněni polským jazzem, který je hodně zajímavý a má specifický zvuk. Je v něm dost prostoru a improvizace, která je jiná, než třeba v mainstreamovém jazzu. Je otevřená, nebo jinak řečeno, čím víc jsou muzikanti otevření, tím častěji vznikají nové situace.
I jazzmani se ale musí živit. Kolik času věnuješ jazzu a kolik jiným stylům a žánrům? Já se vlastně živím hraním po klubech a příležitostně hraji s tím, kdo mi zrovna zavolá. Takže pop ani tolik nedělám. Pár desek jsem natáčel s Navigators a Toxique, ale jinak nic. Ničemu se ale nebráním a nerozlišuji, jestli jde o pop nebo o jazz. Hlavně pop mě baví a poslouchám ho – zejména R'n'B. Rauty jsou také součástí obživy díky výborným honorářům, ale víc se věnuji jazzu.
A děláš i muziku, která tě nebaví? Ne. (smích) Mě baví veškerá muzika. Když jsem začínal, tak jsem hrál na plesech, což mě moc nebavilo, ale bylo potřeba vydělat peníze. Když pak přišla možnost hrát v klubech, začal jsem získávat kontakty a lidi se o mě trochu víc dozvěděli. Situace se tak nějak vyrovnala a už nemusím dělat, co nechci.
Takže z tvého pohledu se dá jazzem uživit? Ano, je to ale těžké. Mohly by být lepší podmínky. Možná by pomohly nějaké dotace, které fungují ve vážné hudbě. Lidé by se mohli víc dozvídat o jazzu prostřednictvím médií. Na druhé straně nevím, do jaké míry se lidé o jazz vůbec zajímají. Větší propagace by byla určitě potřeba – je tady spousta nových mladých kapel, i ti starší muzikanti hrají zajímavé věci, jenom lidi o nich tolik neví. Je třeba víc jazzových festivalů, víc klubů a?tak dále.
Není v době stahování hudby z internetu vydávání desek zbytečný přepych? Nemyslím si. Deska má svoje kouzlo. Člověk si ji koupí a třeba ji poslouchá víc než jinou muziku, kterou si někde stáhne. Je to věc, která něčím zaujme – třeba obalem. Je sice lepší mít originální cédéčko než stahovat muziku, ale roli hraje i cena nosičů. Ta se pohybuje okolo pětistovky a každý si snadno spočítá, co je levnější. Existují pak další možnosti jako iTunes, kde se platí za tracky, které si stáhneš. To je další možnost, jak se můžou dostat k autorům hudby a muzikantům peníze, které jim patří.
Jakou hudbu máš ve svém přehrávači ty? Bylo období, kdy jsem vůbec neposlouchal trumpetisty, ale teď se k nim zase vracím. Poslouchám třeba desku Flow skvělého amerického trumpetisty Terence Blancharda. Rád poslouchám desky Kennyho Wheelera, hlavně What Now? a Angel Song. Výborné je trio pianisty Johna Taylora a moc se mi taky líbí poslední album Michaela Breckera – je škoda, že už další nenatočí.
