Ve víru oslav 100 let existence naší republiky by se mohla ztratit jiná světová jubilea – kdybychom si je aspoň lehce nepřipomněli. Jméno polského houslisty Henryka Szerynga (22. 9. 1918 Želazová Wola – 3. 3. 1988 Kassel), jehož stoleté výročí narození nedávno uplynulo, by nemělo vymizet z paměti naší kultury. Jak pro uměleckou velikost, tak pro dramatický příběh jeho života a vřelé vztahy k Praze. Syn bohatého židovského obchodníka projevoval tak výrazný hudební talent (od 5 let klavír, od 6 let housle), že tehdejšímu králi polských houslistů, Bronislawu Hubermanovi, nedalo mnoho práce přesvědčit rodiče o nutnosti, poslat desetiletého Henryka do Berlína, k nejproslulejšímu houslovému pedagogovi, Carlu Fleschovi. Tam získal kompletní technické vzdělání, takže v 15 letech přišel do Paříže k Jacquesovi Thibaudovi jako řemeslně dokonale vybavený houslista, hledající u něj francouzskou eleganci, barevnost zvuku a znalost francouzské houslové literatury.
Zdárně se rozvíjející koncertní činnost přerušila válka. Devatenáctiletý mladík ale nezůstal v závětří, nýbrž jezdil hrát spojeneckým vojskům a do vojenských lazaretů. Odehrát přes 300 koncertů v polních podmínkách převážně pro sólové housle, byla jistě vynikající koncertní praxe. Občas musel být na cestách hodně opatrný…
V roce 1942 si jej vybral exilový generál Szikorski jako tlumočníka (Szeryng ovládal sedm jazyků) pro svou misi do Mexika, kam jel požádat vládu o poskytnutí azylu pro 4000 polských uprchlíků. Vstřícnost mexické vlády nadchla Szerynga natolik, že požádal o udělení mexického státního občanství. Vláda vyhověla a po válce pověřila Szerynga, aby se stal jejím oficiálním kulturním vyslancem a ambasadorem Dobré vůle při UNESCO.
Szeryng si na této poctě velice zakládal a svůj „titul“ uplatňoval všude, kde to bylo možné. Jeho hlavním poválečným zaměstnáním ale byla výuka na Mexické státní univerzitě. V roce 1954 šel po koncertě v mexickém hlavním městě pozdravit svého krajana, proslulého klavíristu Arthura Rubinsteina. Ten jej pozval do hotelu a byl tak ohromen Szeryngovou hrou, že jej uvedl k největšímu světovému agentovi v New Yorku, Sol Hurokovi. V jeho „stáji“ byly zastoupeny největší americké i evropské umělecké hvězdy. Hurok Szeryngovi uspořádal koncert v Carnegie Hall, jehož závratný úspěch jej okamžitě katapultoval na světovou oběžnou dráhu stálic koncertního nebe. Od té doby hrál s nejlepšími světovými dirigenty a orchestry po celém světě. Na své polské kořeny nikdy nezapomněl a jak do Polska, tak do Prahy jezdil velmi často. Jen v Praze vystoupil osmadvacetkrát. Pamatuji se, že na svém prvním koncertě měl poloprázdné Rudolfinum a na všech dalších koncertech už bylo narváno po střechu.
Velké osobnosti mají své slabůstky. Szeryng byl spíše menší postavy, snad i proto na sebe upozorňoval vším možným. Aranžoval velmi přesně osvětlení pódia, bylo potřeba roztleskat sál před jeho vstupem na pódium atd. Tyto úsměvné detaily ale vynahrazoval zážitky ze své hry a počtem přídavků. Byl pověstný dokonalou intonací, samozřejmě bezchybnou hrou za všech okolností a opojnou sladkostí vibrata. Na jednom Pražském jaru hráli těsně vedle sebe Oistrach a Szeryng. Oba interpretovali Prokofjevovu 2. sonátu D dur. Až do čtvrté věty byla úroveň obou hvězd zcela vyrovnaná. Ve finále měl ale Szeryng o dvě procenta víc ohně. Oistrachův výkon to ovšem nijak nesnižuje, svědčí to jen o míře Szeryngova temperamentu.
Jeho repertoár byl obrovský: všechny klasické koncerty, mnoho skladeb z pera mexických skladatelů – Ponce, Halfter a další, méně známí – mnoho premiér soudobých koncertů, často Szeryngovi přímo věnovaných a samozřejmě Bachovy sonáty a partity pro sólové housle, jejichž interpretace Szeryngem je dodnes považována za kultovní.
Zemřel před 30 lety na mozkovou příhodu v německém Kasselu a je pohřben v Monaku, kde žil posledních pět let. Přispěl do pokladnice světové kultury výrazným způsobem. Nebudiž na něj zapomenuto!
