Dvacátá léta minulého století přinesla české i světové hudbě spoustu nového. Vznikla zásadní díla, ze kterých žije klasická hudba dodnes, měnil se hudební jazyk. Janáček napsal své vrcholné opery a konečně za ně sklidil uznání, Martinů odešel do Francie, aby našel, co hledal, milovník lokomotiv Arthur Honegger napsal svůj Pacific 231, Schönberg dovedl k dokonalosti svou dodekafonní hudbu a Benjamin Britten se poprvé setkal s Frankem Bridgem a ve svých čtrnácti letech u něj začal studovat kompozici.
A v jaké době žijeme teď? Bude pro příští generace stejně inspirativní, jako jsou dvacátá léta minulého století pro nás? Zeptali jsme se několika osobností a požádali je o rekapitulaci i jejich pohled do budoucna:
1) Co zásadního přineslo hudební kultuře prvních dvacet let tohoto tisíciletí?
2) Co byste české / světové hudbě přál/a do 20. let?
Marie Kučerová
ředitelka Filharmonie Brno
1)
Spoustu nové a nově objevené hudby, jejíž výčet by zabral příliš mnoho místa. Velké technologické a obchodní změny v oblasti nahrávacího průmyslu, posléze s dopady sociálními ve smyslu dosažitelnosti hudby. A velký rozvoj hudební infrastruktury zejména v Evropě a v Asii, čili desítky a asi už stovky nejmodernějších koncertních sálů.
2)
Zdržím se skromně u té české – tvůrcům, interpretům i hudebním manažerům přeji otevřenou mysl, publiku přeji radost z osvědčených zážitků i z objevování, profesionálním tělesům přeji vnímavé zřizovatele a mecenáše, a alespoň Brnu, Ostravě a Praze přeji konečně vybudování koncertních sálů 21. století.
Ivan Acher
skladatel, básník
1)
Ze všechněch koutů Království českého ozýval se dusot mlácení prázdné slámy. Všichni dosavadní úspěšní hledači energeticky vydatných, osobitých a i ve světovém měřítku prvotřídních výdobytků hudebních počali se vytráceti. Jednotlivci znamenití v čele svých zmanipulovaných kolektivů progresivních počali kopati spíže skryté, slámou vyložené a ledovali své nejlepší nápady na příhodnější klima.
2)
Odledovat. Není na co čekat!
Eva Kesslová
manažerka Orchestru BERG
1)
Je toho hodně – nové digitální formáty a streamování, přenosy do kina nebo rovnou online ke každému z nás atd. Raději se proto soustředím na specifickou oblast, v níž se pohybuji. Jsem totiž moc ráda, že se současná hudba v České republice vymanila z role obávané a nenáviděné Popelky a má přitažlivost pro spoustu těch, kdo rádi objevují. Devatenáct sezon Orchestru BERG tu změnu hezky ilustruje – v roce 2001 na koncerty chodili hlavně kamarádi a příbuzní, dnes okolo sebe máme početné, báječné a otevřené publikum. Snad jsme k této změně i podstatně přispěli.
2)
Hodně otevřených posluchačských uší a aktivního dialogu mezi tvůrci, interprety a posluchači. A české současné hudbě lepší zázemí – ta totiž stále funguje hlavně díky nadšení a osobnímu nasazení všech zúčastněných. Pokud bychom nebyli tak trochu blázni, tak by u nás současné hudby moc nebylo. Nová hudba je podobná primárnímu výzkumu – sama si na sebe nevydělá, potřebuje čas, spoustu péče, lidské energie a občasné právo na omyl. Teprve po otestování mnoha slepých uliček vznikají převratné věci. Často i náhodou, ale většinou jsou vysezené a vykoupené spoustou dřiny.
Iva Bittová
houslistka, zpěvačka, skladatelka
1)
Návrat ke kořenům, k tradici.
2)
Ryzost a originalitu jak v kompozici, tak v interpretaci.
Roman Dietz
ředitel Severočeské filharmonie Teplice
1)
Vzhledem k mému pracovnímu zaměření se omezím na financování, neboť k tomu, aby hudební kultura byla životaschopná, neobejde se bez dostatečného zdroje finančních prostředků. Stále slyšíme, že je kultura podfinancovaná a z velké části je to pravda. Nicméně mohu srovnat financování za celých dvacet let a je spravedlivé si přiznat, že došlo k významnému posunu vpřed jak v oblasti platové, tak v oblasti podpory umění z veřejných zdrojů. Bohužel u podpory regionální kultury jsou výrazné rozdíly v závislosti na regionu a aktuálním rozložení politického vedení měst a krajů. Regionální kulturní život je často podceňován a podfinancován, přestože více než 90 procent české kultury se nachází v regionech mimo Prahu. Podpora ze strany státu se stále pohybuje v řádech jednotek procent, ale i zde se situace rok od roku zlepšuje. Největším problémem je, že kultura žije a plánuje svou činnost v dlouhodobém časovém horizontu, ale jistota financování se omezuje většinou jen na jeden rok. V důsledku tak často dochází k situacím, kdy o životaschopnosti kulturní instituce třeba i s více než stoletou tradicí rozhodují politici zvolení na období čtyř let. I tak jsem spíše optimistou a věřím, že hudební kultura nalezne vždy své donátory.
2)
Moje přání víceméně souvisí opět s financováním. Přál bych si, aby se platové podmínky uměleckých zaměstnanců alespoň sjednotily s podmínkami učitelů na ZUŠ a konzervatořích. Zamezíme tím současné tendenci odlivu aktivních umělců do školství, v horším případě do zahraničí, a vyhneme se tak možnému scénáři, kdy bude většina absolventů uměleckých škol učit na hudební nástroj žáky, kteří však nenaleznou uplatnění jako aktivní hudebníci. Dalším přáním je vybudování koncertních sálů v České republice. V celém vyspělém kulturním světě se každým rokem otevírají nové koncertní síně, u nás mluvíme o jejich stavbě několik desetiletí. Posledním přáním je, aby se o kultuře nemluvilo jako o zbytné oblasti života, která přežije v jakýchkoliv podmínkách, ale aby převládl názor, že kultura vytváří hodnoty, dle nichž lze odvodit vzdělanost a kulturnost celého národa. Kdo si dnes vzpomene, jaké bylo složení vlády a kolik co stálo před sto lety? Ale celý svět zná Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů či Josefa Suka. To jsou hodnoty, o které by měl stát pečovat, neboť nejsou pomíjivé.
Petr Kofroň
skladatel, dirigent
1)
Nic.
2)
Nic.
