Známé moudro ředitelů malých festivalů praví, že „druhý ročník je nejhorší“. Tato poučka v sobě lapidárně shrnuje veškeré problémy pramenící z toho, že co bylo loni originální novinkou, je letos vyčpělým odvarem; kde před rokem stála pyšná hradba jmen zaštiťujících rodící se festival zalitá zlatými paprsky sponzorského slunce, tam se dnes na mrazu krčí osamocený ředitel, který divže každého návštěvníka nezavede k jeho místu osobně, aby snad ještě neutekl. Ovšem, pokud se dva festivalové ročníky ve zdraví překulí, náhle naopak jako bychom získali morální právo na publicistické floskule „Již tradičně se setkáváme…“, „K těmto dnům neodmyslitelně patří…“ a mnohé další. Bez falešné pompy, nicméně s vědomím velkého úspěchu, tedy gratulujme festivalu Archaion Kallos, že letošním, v pořadí již třetím ročníkem, urazil velmi podstatný kus cesty k oprávněnosti následující věty.
V katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici je začátek října neodmyslitelně spjat se zpěvem sborů pocházejících z různých pravoslavných kultur, které se sem již tradičně sjíždějí v rámci festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos. Prvním zahraničním hostem byl kyperský sbor vedený Nikolaem Lymbouridisem nesoucí jméno svatého Romana Meloda, který posluchačům představil nápěvy z byzantské a řecké pravoslavné hymnografie. Různá zpracování liturgie sv. Jana Zlatoústého, která je jedním ze základních kamenů ortodoxního ritu, zazněla v podání domácího Sboru chrámu sv. Cyrila a Metoděje za řízení Maria Christou a Valentiny Shukliny, sólové pasáže zpíval athénský žalmista Achilleas Chaldaiakis. Hosté z Polska, mužský sbor Bogdan Osinimowicz vedený Marcinem Abijskim, přivezli ukázky z Irmologia ze Supraślu, pozoruhodného hudebního pramene zapsaného na křižovatce cest západního a východního křesťanství, které dnes leží na polsko-běloruském pomezí. Na závěrečném koncertě řídil svůj sbor Piccollo Coro Marek Valášek a středobodem programu byly skladby současných autorů, včetně dvou světových premiér z pera Jana Vičara (Kratema To-ro-ron ) a Slavomíra Hořínky (Cherubínská píseň ). Kromě nich se během festivalu v drobnějších číslech představily sbory Cancioneta Praga, Ensemble Hilaris, Subito a Sbor Univerzity Karlovy.
Výkony byly vesměs velmi působivé, což je asi jediné kritické stanovisko, které jsem schopen zaujmout s plnou odpovědností. Nepředstavitelná odlišnost hudebních světů mi klasický recenzní pohled znemožňuje. I premiérované skladby byly svým zaměřením velmi nesourodé. Slavomír Hořínka, jehož kvality se u nás stávají stále známějšími, si zvolil často zpracovávaný žánr cherubínské písně, který naplnil prostou a upřímnou hudbou. Jan Vičar sáhl po specifičtějším ortodoxním hudebním útvaru, beztextovém zpěvu kratema, který je úzce svázán s byzantským chápáním melodiky, která je pro středoevropana ne zcela jednoduše přístupná. Zde je asi na místě hledat pramen určitých pocitů nenaplněné snahy, které mohly Vičarův zajímavý skladatelský experiment provázet.
Ačkoli si festival získává svou pověst a tím i své stabilní obecenstvo, stále má smysl psát o obrovském kulturním šoku, jakému je předem nepoučený návštěvník většinou vystaven. Posluchač se střetne se zcela odlišným hudebním světem, jehož říše nám – dnešní globalizovanou optikou viděno – leží ovšem doslova za humny. Různí zástupci pestrého komplexu ortodoxních hudebních kultur často kráčeli po podobných cestách, jako jejich západní protějškové; často pouze kladli důraz na jiný aspekt hudební řeči, který ovšem na Západě nebyl neznámý, ale hlavně: nebyli na stejném místě cesty ve stejný čas, nepostupovali stejnou rychlostí. Síla tradice je v hudbě východního křesťanství nepoměrně větší a s ní souvisí i odlišný způsob odpovědi na otázku: „Co je to vlastně hudba?“ Ředitel festivalu Marios Christou se například snaží objednávat pro festival skladby současných českých autorů, které by byly pravoslavím inspirované. Jako stimul pro tvorbu, obohacení naší soudobé hudební scény a získání pozornosti pro festival je tato snaha samozřejmě zcela na místě. Setkal jsem se ovšem i s názorem – vysloveným velmi skromně a společensky, přesto kategoricky –, že tímto způsobem pravoslavnou hudbu nelze získat. Ta totiž nemůže být komponována a podepsána. Je darem Božím a jako taková je zjevena, stejně tak jako například ikona není obrazem ve smyslu uměleckého díla. Tento přístup znala západní církev také, pouze si s ním už o něco méně než jedno milénium nedělá hlavu a duchovní skladby pyšnící se jménem svého autora za urážlivé nemá.
Rozvíjí se i festivalový program odehrávající se mimo koncerty. Mezi zúčastněnými interprety se najdou také významní odborníci na svůj žánr po vědecké stránce bráno. Už podruhé tak v Praze Achilleas Chaldaiakis vystupoval nejen jako protopsaltis („první žalmista“) během koncertu, ale také jako profesor Athénské univerzity na veřejně přístupné přednášce konané na půdě katedry teorie a dějin hudby HAMU. Výstup byl pozoruhodný i tím, že profesor Chaldaiakis nepotřeboval žádné přehrávací zařízení. To, co chtěl ukázat, jednoduše provedl sám a bezprostřední přechod od dlouhých mluvených úseků k neméně dlouhým zpívaným mu nijak nevadil. Po skončení přednášky jsem si upřímně nebyl jistý, jestli teď čekat otázky a diskuzi nebo potlesk a květiny. Podobně v Polském institutu přednášel sbormistr a muzikolog Marcin Abijski o Irmologiu ze Supraślu.
Pokud mám mluvit za sebe, pak mě festival především těšil svou pestrostí vymykající se tomu, co z dnešní, do značné míry univerzální světové kultury běžně známe, a byl bych velmi potěšen, kdyby Starobylá Krása, jak zní překlad názvu festivalu, žila v našich zemích dál.
