29. září 1920, Praha – 2. září 1995, Vídeň
Bylo to v roce 1964 ve svatovítské katedrále před začátkem jednoho z koncertů Pražského jara. Na programu bylo Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici, tedy festivalová událost číslo jedna. Na pódium před oltářem zasedli rozhlasoví symfonikové a tehdy ještě existující vynikající Pěvecký sbor Čs. rozhlasu. A právě nastupovali hlavní protagonisté – celá plejáda tehdejších slavných českých herců a pěvců v čele se Slávkou Budínovou. Celou suitu pak uzavíral sympatický prošedivělý muž středních let, který svými nádhernými gesty vystavěl v následujících devadesáti minutách působivou hudební klenbu, nabitou celou škálou dramatických okamžiků, v závěru pak završenou strhující katarzí – oslavou života a pravdy. Kdo byl tento muž, na kterého se tak krásně hledělo? Jeho jméno již tehdy bylo sice dostatečně známé, nicméně mladík přijíždějící odkudsi z východních Čech, který ho viděl dirigovat poprvé, zůstal jako omráčený. Jméno Václav Neumann už před lety způsobilo hotovou senzaci, když jeho nahrávka Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky (na komerčních nosičích vůbec první) získala pro Supraphon první velké mezinárodní ocenění (Grand Prix du Disque de l´Académie Charles Cros v roce 1959). Vědělo se, že ač byla pořízena soubory Národního divadla, jednalo se vlastně o přenesení Neumannova nastudování v rámci dodnes vzpomínané Felsensteinovy inscenace berlínské Komické opery, kde byl Neumann šéfdirigentem a kde slavil velké úspěchy. Přestože v době vzpomínané Jany z Arku, byl už statutárním dirigentem České filharmonie (šéfem byl Karel Ančerl), jeho jméno na koncertních programech bylo stále spíše vzácné, neboť jeho zahraniční aktivity byly velké.
Avšak první Neumannovo dirigentské vystoupení za pultem České filharmonie se uskutečnilo už o mnoho let dříve! Bylo to v březnu v roce 1948, čtyři roky po jeho absolutoriu Pražské konzervatoře v oborech housle a dirigování). A jednalo se o záskok za onemocnělého šéfa Rafaela Kubelíka. Filharmonikům mladý Neumann nebyl neznámý – naopak, už tři roky zde působil jako violista a budil pozornost i svými dalšími aktivitami. Například ještě v dobách studií stál jako primárius u zrodu kvarteta, z něhož se v roce 1945 stalo legendární Smetanovo kvarteto; v něm působil po dobu jednoho roku jako jeho violista. Po odchodu Rafaela Kubelíka do emigrace na podzim téhož roku nastaly pro náš první orchestr velmi složité chvíle. Náhlou absenci šéfa řešil právě Václav Neumann. Převzal většinu plánovaných Kubelíkových programů a měl tak možnost ověřit si své síly na základním filharmonickém repertoáru. Leč ambice a jejich realizace se mohou snadnou dostat do vzájemných rozporů. Byl jmenován šéfem České filharmonie, avšak vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem to byl úkol nad jeho síly. Ani Karel Šejna, který Neumanna po roce v tomto náročném postu nahradil, se nemohl stát ideálním šéfem. Toho filharmonie získala až v roce 1950 v Karlu Ančerlovi. Ale i on potřeboval řadu let k svému vlastnímu růstu a k získání důvěry náročných filharmoniků. V té době získával Václav Neumann své první velké šéfovské dirigentské zkušenosti v Karlovarském symfonickém orchestru a od roku 1954 v Symfonickém orchestru kraje Brněnského, z něhož spojením s tělesem rozhlasovým vznikla v roce 1956 dnešní Filharmonie Brno. V té době už byl Václav Neumann zároveň dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (tamějším šéfem byla dnes rovněž velká dirigentská legenda Václav Smetáček). A velké své pole působnosti otevřel v zahraničí, zvláště pak v tehdejší Německé demokratické republice. O Felseinsteinově Komické opeře již byla řeč, ještě závažnější éra ho však čekala v Lipsku.
V roce 1964 stanul v čele proslulého Gewandhausorchestru, a protože toto těleso působí i v Lipské opeře, stal se jejím uměleckým ředitelem. Z té doby pocházejí první závažné Neumannovy nahrávky pro tamější i u nás velmi populární firmu Eterna(Smetanova Má vlast, Mahlerovy symfonie). Avšak výborné nahrávky s ním už tenkrát pořídil i Supraphon. Jako dirigent FOKu vůbec poprvé u nás natočil některé Dvořákovy rané symfonie. Jeho jméno se postupně zařadilo do plejády tehdejších špičkových českých dirigentů – vedle Ančerla, Smetáčka, Klímy, nastupujícího Košlera. Začal dostávat nejzávažnější úkoly – vedle zmíněné Jany z Arku uskutečnil například s FOKem dlouho očekávanou, oficiálními kruhy ostře sledovanou premiéru vynikající Vokální symfonie Vladimíra Sommera. Jeho dirigentský vstup do České filharmonie po bok Karla Ančerla v roce 1963 byl v této době již zcela logický a odbornými i posluchačskými kruhy velmi vítaný.
V roce 1968 nastala pro Českou filharmonii podobná situace jako před dvaceti lety – hledání nového šéfa. Karel Ančerl požádal o penzionování a zároveň dostal nabídku šéfovského místa v Torontském symfonickém orchestru. Neblahá a fatální změna tehdejší politické situace mu neumožňovala návraty do vlasti. Kanada se Ančerlovi stala v posledních pěti letech jeho života novým domovem. Osmašedesátý rok však otevřel novou, vrcholnou životní kapitolu i Václavu Neumannovi! Na protest proti vstupu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy (mezi nimi i NDR) opustil prestižní místo v Lipsku. Po několika týdnech úvah byl jmenován – vlastně podruhé v životě, ale tentokráte už jako dirigentská hvězda evropského formátu – šéfdirigentem České filharmonie. A na tomto postu působil dvaadvacet let! Stal se ikonou našeho prvního orchestru, garantem jeho nejvyšších uměleckých kvalit. Po poněkud pragmatičtějším Karlu Ančerlovi, který dovedl filharmonii k technické dokonalosti a mistrovské interpretaci zvláště novodobější hudební literatury, vnesl Václav Neumann do důvěrně známých partitur větší citový náboj, barevnější zvukovou podmanivost, velkorysost rozsáhlých celků. Hovořilo se dokonce o jakémsi „talichovském“ návratu. Jeho dvořákovské nahrávky ze sedmdesátých let zůstávají dodnes v lecčems nepřekonány. Jeho komplet všech šesti symfonií Bohuslava Martinů získal doposud nejvyšší počet prestižních ocenění, jakého se kdy dočkala česká nahrávka. Pod taktovkou Neumannovou se rozezněly novým dokonalým a nekonvenčním způsobem i operní celky, jež byly do té doby záležitostí pouze operních souborů. Zcela zvláštním rysem jeho uměleckého profilu bylo kouzlo jeho osobnosti. V Neumannovi bylo cosi aristokratického, avšak na druhé straně velmi laskavého a přístupného, čímž získával sympatie široké veřejnosti a zdaleka ne jen koncertní. To potvrzují zvláště starší filharmonikové (vzájemná láska šéfa a členů orchestrů byla cosi nevídaného), ale i velké množství nás, kteří jsme měli to štěstí se s ním setkat. I po letech působí televizní cyklus Česká filharmonie hraje a hovoří stejně přitažlivě a zajímavě jako kdysi před lety podobný hudebně-výchovný seriál Bernsteinův. Neumann dokázal oslovit – slovy i tóny – nejen náročné posluchače, ale i laiky. Stačí vzpomenout na jeho mistrovské nahrávky z oblasti vyššího, ale dokonce i nižšího populáru!
Při vzpomínkách na Václava Neumanna si nejeden pisatel či vypravěč neodpustí uštědřit poznámku o Neumannově pasivitě či blahosklonnosti v závěrečném období jeho života. Pravda, starší Neumannovy nahrávky jsou možná v globále přesvědčivější, než ony novější snímky, jež mnohdy nepřekonávají standard. Nicméně Václav Neumann byl posledním filharmonickým šéfem, který navázal umělecky a zvláště zvukově na dílo svých předchůdců, díky nimž byl tento náš orchestr považován za těleso se zcela specifickým a osobitým zvukem a tím tedy za orchestr ve světovém měřítku jedinečný. Věřme, že současný potěšující vzestupný trend našeho prvního orchestru bude perspektivním cílem!
(Převzato z Magazínu Vltava 3/2015.)
