Podrobnou kritiku Fibichova Pádu Arkuna, kterého v premiéře uvedlo před několika dny pražské Národní divadlo, přineseme v listopadové HARMONII. Dovolím si ale několik málo postřehů z premiéry, která bohužel nebyla tak hojně navštívená, jak by si taková inscenace zasloužila. To, že zařadila naše první operní scéna na repertoár neznámou operu nehraného autora, je potěšující a záslužné, zvlášť když jde o Zdeňka Fibicha, velikána, jehož hudba bohužel zestárla a „zraritněla“ tak rychle, jak jí to 20. století dovolilo. Přesto se dnešního posluchače (především toho s hoffmannovsky rozháraným já, duší dotčenou romantismem a úctou k přiměřenému patosu) Fibichův hudební dramatismus dotýká, je-li chytře interpretován.
Arkunův příběh je komplikovaný, jazyk libretistky Anežky Schulzové archaický a hlavní pozornost se tedy přirozeně přesunuje k hudbě, která při premiéře 9. října překvapovala, elektrizovala i dojímala. Dirigent John Fiore (jenž říká o Pádu Arkuna, že je nejwagnerovštější ze všech Fibichových oper) dovedl hráče k jednomu z nejlepších výkonů za poslední roky. Ačkoli orchestr nebyl vždy intonačně bezchybný a zvukově vyrovnaný, vydoloval z Fibicha spoustu živoucí hudby a v některých místech (například v předehře ke druhé části opery) byl jednoduše strhující. Decentní a symbolistická režie Jiřího Heřmana Pádu Arkuna dle mého pomohla a ulevila, pěvecky i herecky si mě získala Helga Dany Burešové, která svým plným, vroucným sopránem rozzářila pastelově zabarvené pozadí (scéna Pavel Svoboda, světelný design Daniel Tesař). Davidu Szendiuchovi chybělo do role pohanského „mača“ Darguna více barvy, jeho výkon byl sice technicky jistý a srozumitelný, ale zvukově poněkud sterilnější, a Roman Janál doplnil milostný trojúhleník prvního dějství Dargun – Helga – Absalon svým skály lámajícím barytonem a skvělou deklamací. V dalších dějstvích zvukově rozzářili střet pohanského a křesťanského světa femme fragile Alžběty Poláčkové a lyrický „princ Jasoň“ Aleše Brisceina, naproti tomu Eva Urbanová vládla démonickým dramatismem a kamenně tvrdou a ostrou dikcí.
Do konce roku je bohužel naplánována už pouze jediná repríza, a to na 20. října. Sama za sebe můžu říct, že si ji rozhodně nenechám ujít, protože příležitost užít si pořádnou dávku česko-„německého“ (mistři Fibich i Wagner odpustí) patosu a hlavně geniální hudby by se mi už v budoucnu nemusela naskytnout.
