Festspielhaus v Baden-Badenu zasáhlo vlnobití Wagnerových vášnivých tónů. Nebojte se, neutopíte se v nich. Drží je pod taktovkou Sir Simon Rattle. S vřelým srdcem a chladnou hlavou je přelévá do hlediště. Čtvrtý Velikonoční festival s Berlínskými filharmoniky dozněl úspěšně na Velikonoční pondělí ke svému konci. Šest operních večerů, pět velkých orchestrálních koncertů, včetně účasti Pražského filharmonického sboru, a přes dvacet komorních koncertů na různých místech bylo mnohokrát vyprodáno. 25 000 milovníků hudby z celého světa přijelo v průběhu deseti dnů do německého města u francouzských hranic.
Berlínská filharmonie přinesla světlo do tmy
Festspielhaus se při představení Tristana a Isoldy zahalil do tmy. Jasnými a sugestivními tóny ji prozářili Berlínští filharmonikové. Jedinou skutečnou barvou večera je zelený kompas promítaný na plátně před začátkem každého jednání a ostře červené šaty Isoldy na konci představení. V hlavách vyprodaného Festspielhausu se honí otázka: Proč?
Po přestávce se očekává rozjasnění. Nepřišlo. Jen bílé holubice promítané na plátno prosvětlují temnotu. Filmová projekce v operních představení je otázkou vkusu. Objevuje se průběžně v celém hudebním dramatu. Reflektory z pódia oslní ve druhém jednání hlediště. Vidíme ještě méně. A tehdy mě napadlo: „Nebyl to záměr předvést Wagnerovo vrcholné dílo v šeru?“Čím méně vidím, tím více poslouchám. Žádné převratné kousky se stejně na pódiu neodehrávají. Plná soustředěnost je tak na brilantní výkon orchestru a zpěváků.
3. dějství pokračuje v temnotě. Stále více lidí zavírá oči a skládá hlavu do dlaní. Dalo by se namítnout, že pětihodinový hudební maraton je přivádí v temném sále ke spánku. Ne, tryskající láva tónů z orchestřiště to nedovolí. Byl-li to záměr polského režiséra Mariusze Trelińskeho, podařil se do poslední minuty. Wagnerovo hudební drama zasadil na válečnou loď. Tristan je námořní důstojník. Plujeme spolu s účinkujícími na lodi barevných tónů orchestru. Kormidluje až s telepatickou adresností Sir Simon Rattle, jak se vyjádřila sólistka Eva-Maria Westbroek. Její famózní výkon v roli Isoldy vyžaduje hluboký obdiv. Stejně brilantně vystoupil Stuart Skelton z Austrálie v roli Tristana.
V tichých pasážích zní Rattlův orchestr křehce a jemně, hluboké tóny basklarinetů a violoncell okouzlují. V hlučících pasážích se vrývá zvuk orchestru hluboko pod kůži. Sir Simon Rattle řídí téměř pět hodin svůj koráb na vlnách lásky a smrti od bouře do sklidnění, ale vždy v napětí a pohybu. Před jeho výkonem se nedá než smeknout.
„Díky Bohu, že Simon existuje,“ obdivuje dirigenta v rozhovoru pro SWR2Musik Eva-Maria Westbroek. Sir Simon Rattle se svým pověstným vřelým úsměvem, který nezmizí ani po několikahodinovém představení, si nemůže na nedostatatek práce v Baden-Badenu stěžovat. Kromě čtyř představení Tristana se objevil na pódiu osm večerů z deseti.
Ještě jedno Tango, milá Dulcineo
Obrovský Bundesjungenorchester byl založen v roce 1969. Talentovaní muzikanti mezi 14 až 19 lety nebojovali s větrnými mlýny jako Don Quixote. Brilantním výkonem potěšili vyprodané hlediště Festspielhausu. Tak jako Richard Strauss v díle Don Quixote šokoval 19. století neobvyklými tóny a disonancí, šokovali mladí suverénním výkonem. Bez potíží zvládli i delikátní obtížnosti partitury.
Po přestávce 12 sólistů – rytířů violoncellistů Berlínské filharmonie vystřihlo díla 20. století (Astor Piazzolla, José Carli, Horacio Salgán). Že tango může mít několik podob a vyjádření, předvedli hostující španělští tanečníci. Vrcholné taneční umění ozdobené 12 violoncellisty bylo hudebním zážitkem na Zelený čtvrtek.
K Velikonočnímu festivalu patří i koncerty pro děti. „To bylo ale krátké,“ pronese asi desetiletý chlapec po hodinovém představení baletu Claude Debussy La Boite a joujoux. Může být lepší ocenění od spontánních dětských kritiků? A velký ohlas má i Beethovenova Devátá v provedení Berlínské filharmonie a Pražského filharmonického sboru.
Nemusíte všemu rozumět, stačí, máte-li představu
Židle jsou do posledního místa obsazené. V přednáškovém sále Festspielhausu začíná v 17:00 Dariusz Szymansky druhou přednášku k následujícímu koncertu. Redaktor Szymanski patří neodmyslitelně k Velikonočnímu festivalu a Festspielhausu. Festivalový lounge LA8 zaplňuje i denně v 11:00 do posledního místečka. Se zaujetím jako fotbalový reportér rozebírá symfonie a koncerty. Bez poznámek. Přehledný jako sonátová forma je jeho výklad. Jednoduchými slovy vysvětluje komplikované partitury. Zná je tak dobře, že dřív než zazní ukázka, už si ji zaujatě pobrukuje. Přidá humor, posluchače má na své straně.
„Jak si myslíte, že to trvá dlouho, než Wagner uvolní napětí v Tristanovi? Pět hodin musíte čekat. Poprvé v posledních taktech, když už jsou všichni mrtví, se disonance vyřeší, napětí ukončí. “
„Troufáte si? “ povzbuzuje Szymanski po výkladu symfonie socialistického realismu k poslechu komplikované monumentální Šostakovičovy Symfonie c moll. Rattle nediriguje tuto symfonii často. Sóla pikoly, fagotu a dalších znovu přesvěčují, že Sir Simon Rattle nediriguje orchestr, ale sto sólistů. Symfonie č. 4 zazněla na Velký pátek po houslovém konceru Maxe Brucha s excelující Janine Jansen.
Zase za rok v dubnu zaplní ulice a sály v Baden – Badenu špičkoví muzikanti. Sir Simon Rattle uvede Pucciniho Toscu. Taktovky se ujme i Kirill Petrenko, nastupující šéf Berlínské filharmonie.
