Dovolím si mírně popustit uzdu své fantazii. Původně jsem chtěl psát o svém oblíbeném barokním orchestru Collegium 1704 především v informativním duchu. Chtěl jsem se také zabývat jejích aktuálním pražským projektem Hvězdy barokní opery, na jehož všechny koncerty rozhodně doporučuji zajít všem hudebním labužníkům. Na jednom z koncertů tohoto špičkového barokního orchestru jsem si náhle uvědomil mimo jiné výraznou početní převahu žen, neobvyklou i na dnešní dobu. Samozřejmě, v době baroka se ženy účastnily provozování hudby ještě méně než dnes. Začaly mě napadat myšlenky typu – co je to vlastně autentické provozování hudby a zda je něco takového možné – a pomalu jsem dospěl ke zvláštní otázce, zda je také možné, aby Collegium 1704 v roce 2012 hrálo barokní hudbu lépe než skuteční doboví hudebníci. Přes všechnu snahu o autenticitu je podle mě nasnadě, že dnes skutečně není možné hrát skutečně dobově. Vlastně je nemožné si byť jen představit, jaké myšlenky se odehrávaly v hlavách současníků Vivaldiho. Dá se předpokládat, že nikomu nevidíme do hlavy, není možné zcela obsáhnout a pochopit vědomí jakéhokoliv člověka. A zvláště u lidí, od kterých nás dělí historie, si musíme jejich charakterové vlastnosti domýšlet, vysnívat či odhadovat. Snaha o přesnou rekonstrukci se tudíž nemůže nikdy povést. Na Václavu Luksovi a jeho Collegiu 1704 proto oceňuji opravdu živý hudební přístup, který samozřejmě nezapře velikou vzdělanost, poučenost všech zúčastněných a snahu o vcítění, ale zároveň dodávají hudební produkci zcela současný a zdánlivě paradoxně progresivní a aktuální hudební náboj. Co myslím tím, že Collegium 1704 podle mě hraje starou hudbu lépe než skuteční historičtí hudebníci? Nemám pro to hmatatelný důkaz, pouze dojem, že člověk obecně pochopí a ocení věci v okamžiku, kdy o ně přijde. Pak si teprve uvědomí jejich hodnotu. Uvedu příklad na něčem méně abstraktním, než je zvuk – na vidění. V době, kdy existoval ve fotografii pouze film, nikdo necítil ani si neuvědomoval pojem něčeho, co dnes můžeme nazvat analogová, filmová kvalita. Kvalita nikoliv ve smyslu úrovně, ale ve smyslu nějaké specifické vlastnosti a charakteru. Teprve rozšířením možností díky digitálnímu principu se mohla zjevit nová, do té doby těžko pocítitelná analogová kvalita, a tím její zpětné objevení, pocítění a ocenění. Tedy pokud dnes fotografové fotí na film, mají tedy o jeden rozměr vnímání více, než měli ti samí fotografové před třiceti lety. V roce 1970 neexistoval retrospektivní pocit – podívej jak ta fotka působí, když je udělaná na film. Teprve důsledek ztráty způsobil druh pochopení, který prostě nemohl dříve existovat – můžeme vychutnávat filmovou kvalitu ze zcela nového úhlu. Nemůže to být i u starých hudebních nástrojů a jejich fenomenálního zvuku podobně? A nejen tam? Co když si doboví hudebníci kvalitu barokních nástrojů tímto způsobem nebyli schopni uvědomit? Není vyloučeno, že z tohoto pohledu chápeme barokní zvuk jako druh samostatné kvality – kvality v té době paradoxně nepociťované? Nevidím tedy v návratech ani sentimentalitu, ale ani autenticitu. Máme prostě pocity, které tehdy hudebníci neměli, a navíc jsme o 300 let zkušeností bohatší. A ptám se tedy – je možné, že Collegium 1704 dovede baroko uchopit nejen jinak, ale především lépe než v době, pro kterou byla hudba napsána? Není možné, že až nyní máme podmínky na to ji plněji ocenit? Nevím. Takových a mnohých dalších myšlenek mě napadá na všech jejich koncertech. Vrátím se ještě k zastoupení žen nejen v tomto orchestru. Mám dojem, že starou, klasickou hudbou se v celkovém pohledu zabývá větší podíl žen, než je obvyklé v jiných orchestrech. Subjektivně si toto své pozorování vysvětluji mimo jiné i tím, že rekonstruování starých hudebních principů je jistá labužnická a sofistikovaná činnost. Něco jako četba knih. Druh vášně poznávání. Jde vlastně o určitý druh oduševnělého zájmu. Nejsem psycholog, a tak mi prosím promiňte moji naivitu, ale není možné, že hudební svět, kde převládají muži, obsahuje prvek jisté soutěživosti nebo i soupeřivosti, která se s tímto druhem hudebního požitkářství úplně neslučuje? Ať je to jakkoliv, je jasné, že muži a ženy mají jiné vnitřní světy, a protože Collegium 1704 má výrazné zastoupení obou elementů, mohou se oba světy projevit rovnocenně, a tím má výsledný hudební projev větší specifickou šíři i hloubku, která v době baroka taková být ani nemusela. Chtěl jsem psát o Collegiu 1704 a nakonec mě fantazie odvedla až sem. Domnívám se tedy, že Collegium 1704 patří nejen mezi nejlepší orchestry dneška, ale mezi nejlepší barokní orchestry všech dob. A vlastně, nejen barokní!
