Kolem šesti set dětí z Prahy a okolí se zúčastnilo 29. března 2015 v pořadí druhého „Karnevalu v Rudolfinu“. Stejně jako v roce 2014 to byly odpolední „dílny“ a dva koncerty. V rámci „pohádkového cestopisu“ (motto „Napínavá objevitelská výprava do tajemného pohádkového hvozdu, ve kterém se seznámíte s nejrůznějšími hudebními nástroji, naučíte se Pohádkové zaklínadlo a odnesete si vlastní kouzelnou hůlku“) nabídla Česká filharmonie šest dílen, písničkový, taneční a divadelní program se soutěžemi s čarodějem Honzou ve Dvoraně Rudolfina a výtvarnou dílničku v Sukově síni s kouzelnicemi Olgou, Ivetou a Terezou, kde si kterékoliv dítě mohlo vyrobit karnevalovou masku. Na dílně bylo vždy kromě lektora také několik mladých hudebníků (flétna, housle, violoncello, fagot, kontrabas), takže lektor společně s hudebníky představoval jednotlivé nástroje a co všechno se na ně dá zahrát. Hlavním tématem bylo Pohádkové zaklínadlo, jehož tvůrci jsou Marko Ivanović (hudba) a Klára Boudalová (text), které se děti učili zpívat, vytleskávat atd. Děti také dostávaly své kouzelné hůlky – stejné jako měl „Bělokněžník“ – a zkoušely s nimi čarovat – dirigovat… a hudebníci hráli podle nich.
Tím se dostávám ke koncertu, jehož dominantní postavou v bílé říze byl Bělokněžník alias Jiří Bělohlávek, jenž měl jako vloni v ruce čarodějnou hůlu/taktovku, kterou děti očaroval a vtáhl do kouzelného světa hudby, v němž je možné téměř vše. Společně s vypravěčem/cestovatelem a dobrodruhem Pavlem Tesařem provedl děti bezpečně až do Pohádky, kde nechyběl zámek, princ a princezna, nejdřív natěšená, pak unesená, nakonec však zachráněná a provdaná, i princeznožravý drak. Nakonec samozřejmě s pomocí dětí dobro zvítězilo a vyprodaná Dvořákova síň, plná pohádkových kostýmů a zářících dětských očí, bouřlivě aplaudovala. Spokojené bylo nejen publikum, ale i Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek, který si dokonce hitový popěvek „Tam a zase zpátky, spolu do pohádky, čáry máry fuk“ zazpíval, a na varhanní empoře Sbor skřítků ze ZUŠ Klapkova.
Bělokněžník dal dětem nahlédnout nejen do světa hudebních nástrojů, ale i do hudby Smetany, Dvořáka, Rimského-Korsakova, Mendelssohna-Bartholdyho, Nedbala, Šostakoviče a Čajkovského. Možná mohla být „edukace“ ještě zábavnější a režie a světelné efekty vynalézavější, ale musím uznat, že dělat v urbanisticky konzervativním Rudolfinu něco hodně překvapivého je těžké a asi by to chtělo zcela jiný rozpočet. Přesto není sporu, že Česká filharmonie připravila skvělý projekt, vložila do něj hodně práce, času a nadšení a potěšila několik set dětí a rodičů. S jakými kouzly přijde Bělokněžník v roce 2016, kdy bude Česká filharmonie slavit 120. výročí založení?
