Když dnes uvažujeme o Benátkách, vybaví se nám okouzlující nádhera města s pozdně gotickou a renesanční architekturou, s bazilikou sv. Marka, mostem Rialto a takzvanými vaporetti, na nichž se po laguně přeplavíme z jednoho ostrova na druhý. Zamyslíme-li se nad historií a kulturní minulostí města, přidá se také obraz několikaměsíčního karnevalového veselí a představení komedie dell’arte na benátských prostranstvích a náměstích (italsky campi a piazze), ale také fakta dokládající nekonečné války s osmanskými Turky, první židovské ghetto v Itálii, pustošivá morová rána z roku 1630 anebo skvostné umění malířů, jako byli Jacopo Bellini, Tizian, Tintoretto a Tiepolo, či hudebních velikánů v čele s Claudiem Monteverdim, ředitelem kůru u sv. Marka a Antoniem Vivaldim, jehož hudební dráha je spjata s institucí zvanou Ospedale della Pietà. Konečně, připomeneme-li si autory jako Carlo Goldoni a zejména Giacomo Casanova, vytane představa prostopášného benátského života v 18. století, jež tolik přitahovala mladé cestovatele především z Anglie a Německa, kteří se vydávali na takzvanou grand tour.
Pokud bychom však měli život a dění v renesančních a barokních Benátkách popsat podrobněji, zjistíme, že není snadné rozhodnout, jak nejlépe uchopit složité a proměnlivé dobové poměry v oblasti politiky, náboženství, kultury a hudebního života. Benátky byly hlavním městem politického celku s názvem La Serenissima Repubblica di Venezia, jemuž vládla oligarchie zástupců bohatých rodů v čele s dóžetem (italsky duce, benátsky doge). Republice patřila půda až po Bergamo na západě, ale také po obou stranách Jaderského moře až na jih k Dalmácii (to znamená od oblasti dnešní Istrie až po Chorvatsko a Černou horu). Benátčané také kdysi spravovali Kypr, než jej v roce 1570 dobyli zpět Osmani. Benátky pak Kypr už nikdy znovu nezískaly, a to dokonce ani po úspěchu ve slavné námořní bitvě u Lepanta o rok později.
V 16. století se populace města rozrostla na 175 tisíc obyvatel, z nichž ovšem třetina zahynula při morové epidemii roku 1575 a mnozí další pak při morové ráně v roce 1630. Celé století bylo navíc poznamenáno nepřetržitými válkami s Osmanskou říší, postupnou ztrátou území v jihovýchodní Evropě a s válkou souvisejícím odlivem financí, což způsobilo pomalý úpadek republiky v 18. století. Ztráty na lidských životech byly obrovské a valná část mužů, kteří se přímo nepodíleli na obchodním, uměleckém nebo státnickém životě republiky, trávila většinu času na válečných taženích. To nepřímo přispělo k výraznému nárůstu počtu sirotků a především nemanželských dětí, které byly (v případě dívek) vychovávány ve slavných ospedali nebo byly (pokud se jednalo o chlapce) připravovány na vojenskou dráhu. Dlouhá karnevalová sezona, která se táhla od 26. prosince až do Popeleční středy (nebo následující neděle), sloužila v tomto smyslu jako pravidelná příležitost, při níž mohli Benátčané nadlouho zapomenout na nekonečné válčení.
Uprostřed této nepokoji zmítané doby se na pozadí četných svátků, slavnostních bohoslužeb a cyklů nešpor provozovaných v benátských kostelích a bratrstvech (zejména ve slavných Scuole Grandi) rozvíjel silný smysl obyvatel pro zbožnost a teatrálnost, který po roce 1637 našel vyjádření také v operních představeních na hned čtyřech konkurenčních divadelních scénách. Byly to totiž Benátky, město obchodníků, jež světu objevily koncept veřejných operních domů, tedy kamenných, pro tento účel vystavěných budov, kde probíhala hudební představení s dekoracemi pod vedením profesionálních impresáriů. Na rozdíl od dřívějších dvorských divadel, jež sídlila nejčastěji v narychlo budovaných dřevěných konstrukcích na nádvořích šlechtických sídel, byla benátská opera přístupná každému, kdo si mohl dovolit koupit vstupenku.
Letošní ročník Letních slavností staré hudby s podtitulem „Venezia“ nabízí osm nápaditých programů, které uvádějí hudbu komponovanou pro řadu z těchto míst a příležitostí v dobách největšího (kulturního) rozmachu města na laguně. Dramaturgie však dokládá také šíři vlivu benátské hudby za hranicemi republiky, a to zejména ve Francii. Hned na úvod tak v programu nazvaném Portrét benátský zazní italské árie od celé řady skladatelů působících ve Versailles, v podání skvělého francouzského souboru Les Folies françoises. V druhém festivalovém večeru s příznačným názvem Gondoly na Seině se představí cembalová virtuoska Béatrice Martin s hudbou francouzských autorů a cembalistů, kteří byli také velmi silně ovlivněni Benátkami. Koncerty benátských rodáků Albinoniho, Vivaldiho a Galuppiho jsou v programu Teatro del mondo proloženy áriemi jejich současníků, Scarlattiho a Händela, jež zazní v podání španělské sopranistky Maríi Espady a jejích krajanů ze souboru Vespres d’Arnadí. Jeden z nedostižných benátských hudebních symbolů, Antonio Vivaldi, je ústřední postavou programu, který pod názvem La favorita zahrnuje sedm méně známých instrumentálních a především houslových koncertů v podání Cecilie Bernardini a jejích „amici“. Duchovní hudba Benátek je zastoupena hned ve dvou programech, z nichž první uvede vokální sexteto Singer Pur z Německa. Večer s názvem La Serenissima je věnován dílům slavných benátských regenschori (maestri di cappella) z 16. a 17. století. Druhý z těchto programů nese název San Marco a uvede hudbu Claudia Monteverdiho, Giovanni Gabrieliho, ale také dvou skvělých skladatelek-řeholnic, totiž Chiary Margarity Cozzolani a Biancy Marii Medy – to vše v podání pražského souboru Cappella Mariana ve spojení s instrumentální Capellou Ornamentatou. Součástí dramaturgie je také vystoupení Sławomira Zubrzyckého z Polska, který v České republice poprvé představí raritní nástroj Viola organista, sestrojený podle nákresů Leonarda da Vinciho. Nástroj lze co do konstrukčních vlastností přirovnat k velké niněře nebo nástroji s názvem viola organizzata, rozšířenému v 16. a 17. století. Zazní na něj výběr ze známých benátských melodií. Závěrečný koncert v podání rezidenčního souboru Collegium Marianum a vokálních sólistů nás přenese zpět k tématu benátských vlivů ve francouzské hudbě, a to prostřednictvím koncertního provedení komické opery André Campry Karneval v Benátkách (1699).
V osmi hudebních večerech tak bude posluchačům předložen přehled skvostné hudby od benátských autorů, ale také výběr skladeb cizích autorů, kteří byli hudební tradicí města na laguně ovlivněni, ať už se s ní seznámili osobně během studií či při návštěvě města, nebo ji znali z doslechu. Závěrem připomeňme, že pro každou z těchto hudebních událostí byl vybrán takový prostor, který svou akustikou i estetickým dojmem nejlépe odpovídá danému programu. Celkové prostředí i historie každého z těchto míst dokonale souzní s hudbou, která je zde uváděna, což je bohužel často přehlížené, nicméně zcela zásadní hledisko přispívající ke kvalitám každého hudebního festivalu. Vedle vynikající úrovně interpretů a originality nabízených programů je tato péče při volbě historicky i akusticky vyhovujících sálů jednou z hlavních výsad Letních slavností staré hudby.
Autor je profesorem muzikologie na University of Oregon v USA
