Jak ví celý svět, během několika posledních měsíců došlo v Británii ke čtyřem dramatickým událostem: v pátek 24. května podala premiérka Theresa May demisi – bylo zřejmě lepší odejít samovolně, než být k odstupu donucena – a v neděli 26. května pak výsledky voleb do Evropské unie potvrdily, že tradiční britský systém dvou hlavních politických stran je patrně v posledním tažení.
Jak konzervativci, tak labouristé utrpěli ve volbách těžké porážky: labouristé byli vytlačeni na třetí místo a Konzervativní strana, která vykázala nejhorší výsledky od 30. let 20. století, skončila na pátém. Tradičně malé strany však uspěly. Liberální demokraté, Zelení a Scottish National Party (plus nová strana Independent Group for Change) získali dohromady téměř 40 % hlasů, zatímco Brexit Party a UKIP (obě podporují „bezdohodový“ brexit) jen 35 %. Ovšem na prvním místě byla Brexit Party, která byla založena pouze šest týdnů před volbami. Jak Brexit Party, tak protibrexitovské strany si proto dělaly nároky na vítězství. Situace po volbách nicméně znamenala přinejmenším naději pro ty občany, kteří si nepřejí, aby Británie z Unie odešla.
O pouhé dva měsíce později pak došlo ke třetí dramatické změně: Boris Johnson, zapřisáhlý stoupenec brexitu bez dohody, se stal 14. července novým, pravicovým britským premiérem. Byl zvolen pouze částí Konzervativní strany (která má celkem 160 000 členů), a proto nemá všeobecný mandát. Během jednoho dne pak odstoupilo nebo bylo z vlády vyloučeno 17 konzervativních ministrů. A bývalý proslulý místopředseda vlády, konzervativec Lord Heseltine (který v květnových evropských volbách hlasoval pro liberální demokraty, a byl za to z Konzervativní strany vyloučen), poslal Johnsonovi zprávu: „Borisi, jsi v kaši a nevím, jak se z té kaše dostaneš“.
Čtvrtá neuvěřitelná událost se pak stala 28. srpna, když Boris Johnson oznámil plán zastavit parlament od začátku září do 14. října – jen asi dva týdny před tím, než má dojít k brexitu. Tento krok, schválený královnou, vyvolal v zemi obrovský rozruch, a to jak u jednotlivých občanů, tak u všech opozičních stran a i u mnoha konzervativních poslanců. Vzhledem k tomu, že poslanci jsou demokraticky voleni a jsou proto hlasy svých voličů, je Johnsonův krok – právně sice možný, ale obvykle pouze ceremoniální – považován za vypočítavý politický manévr, jehož cílem je vyhnout se všem dalším otázkám ohledně povahy „bezdohodového“ brexitu, který je nyní na obzoru.
Británie zažívá od referenda v roce 2016 bezesporu největší politickou a ústavní krizi od konce druhé světové války. Z brexitu se stala trapná, národní „mýdlová opera“, jejíž konec se nezdá být v dohledu. Političtí komentátoři a novináři, tak jako ekonomové a odborníci v mnoha oblastech, se shodují, že pokud k brexitu skutečně dojde, bude to mít pro Británii katastrofální následky. Již dnes lze vyjmenovat následující nešťastné vyhlídky: další ztráta vlivu ve světě, další devalvace měny, stoupající národní dluh, splátka 60 miliard eur za „rozvod“ s EU (který se nemůže uskutečnit bez finančního vyrovnání), ohrožení míru v Irsku, další odcizení popř. odtržení Skotska, velké zvýšení cen, zhoršení obchodních vztahů, silné oslabení britské vědecké základny, ztráta mnoha lékařů a zdravotních sester ze zahraničí v britské Národní zdravotnické službě (NHS), a velké problémy v zemědělství (jak vzhledem k novým tarifům, tak k vážnému nedostatku pracovních sil z EU). Přidejme navíc rozpory v mnoha rodinách, jejichž členové se neshodli na stejné volbě, a děsivý vzrůst xenofobie.
„Mnozí zahraniční novináři, profesionálové a odborníci, kteří se v Londýně usadili
před mnoha lety, dnes někdy jednoduše nepoznávají zemi, do které se přistěhovali.“
Mnozí voliči nyní požadují druhé referendum. Petici za zrušení článku 50 a setrvání v EU podepsalo letos na jaře více než 6 milionů Britů. Jiní však stále odmítají uvěřit i oficiálním statistikám, a neustále opakují svou mantru „Brexit je vůle britského lidu.“ Tomu tak však rozhodně není: v roce 2016 hlasovalo pro brexit 17,4 milionů Britů, čili jen asi 38 procent voličů.
I když některé změny ve struktuře EU by této instituci nepochybně dost prospěly, pravicová média v Británii bohužel vedla kampaň proti EU po desetiletí. Lži, podvody a zveličování, kterých se strany podporující brexit dopustily, jsou často neuvěřitelné, a některá lživá tvrzení nakonec vešla do všeobecného povědomí, jako kdyby byla pravdivá; probrexitovci navíc šmahem zamítli varovné hlasy a jakékoliv rady odborníků jako „Project Fear“ (Projekt Strach). Je těžké pochopit, že někteří voliči mohli uvěřit, že vyjednávání s EU by bylo to „nejjednodušší v dějinách“, a někteří také patrně věřili, že po brexitu začne pro Británii nová „zlatá éra“. Na propagandu kampaně pro odchod z EU byly věnovány ohromující částky: existuje video, v němž „zvláštní poradce“ nynějšího premiéra Dominic Cummings připustil, že strategie této kampaně spočívala na 1,5 miliardách liber spotřebovaných na reklamy na Facebooku během posledních čtyř dnů před referendem. Dnes se ví, že použít takovou částku k tomuto účelu bylo nezákonné.
Jak ukázaly výsledky evropských voleb, mnozí voliči teď litují, že hlasovali pro odchod z EU. Na druhé straně vzestup strany Brexit znamená, že jiní se zřejmě zatvrdili. Řada Britů je nyní toho názoru, že všechny argumenty proč a jak odejít z EU měly být podrobně probrány před tím, než Theresa May uvedla v chod článek 50. V roce 2016 však byli dokonce i mnozí poslanci špatně informováni o jednotném trhu, celní unii, pravidlech Word Trade Organisation a dalších důležitých detailech. A policejní vyšetřování týkající se zásahů ze zahraničí (zahraniční dárci údajně vložili do kampaně proti EU, včetně plakátů s vyloženě nepravdivými informacemi, obrovské částky) bylo Theresou May zablokováno jako „politicky příliš citlivé“.
Tento politický úvod se může zdát dlouhý, k pochopení situace je však nezbytný. Pokud k brexitu skutečně dojde, bude to znamenat pro Brity mimo jiné ztrátu svobody pohybu v EU. Tato svoboda má obrovský význam pro každého, kdo chce pracovat v kterékoli z 27 zemí EU; zejména mladí v Británii se proto cítí podvedeni, neboť nebudou moci cestovat a pracovat v rámci EU tak volně a snadno jako dosud. A svoboda pohybu má zásadní význam také pro všechny, kteří pracují v oblasti hudby a umění: její ztráta by totiž přímo ohrozila jejich živobytí, neboť cesty do zahraničí jsou nevyhnutelnou součástí profese.
Jak by brexit ovlivnil právo českých zpěváků a instrumentalistů studovat, koncertovat nebo pracovat na delší dobu v Británii, a právo jejich britských kolegů vystupovat v České republice? A jaké přípravy mezitím dělají jednotlivci i odbory v celé oblasti hudby, aby se mohli vyhnout komplikacím a možným katastrofám po brexitu (pokud k němu 31. října skutečně dojde)?
Vzhledem k tomu, že datum odchodu je neustále odkládáno, a s ohledem na implementaci brexitu (od skutečného data brexitu to může trvat až tři roky), britská velvyslanectví v Evropě zatím informovala, že občané Spojeného království budou po brexitu moci jak navštívit EU, tak tam žít a pracovat „v podstatě tak jako dosud“. Občané EU a jejich rodinní příslušníci žijící ve Velké Británii před odchodem Spojeného království z EU mohou požádat o „EU Settlement Scheme“, aby mohli zůstat ve Spojeném království po 31. prosinci 2020. Nezapomeňme, že Británie je oblíbenou zahraniční destinací mnoha českých turistů, a v roce 2013 zde žilo a pracovalo asi 45 000 Čechů (novější data nejsou k dispozici).
Účelem těchto prohlášení – také vzhledem k tomu, že Británie ještě stále nenašla definitivní politické řešení – je bezpochyby uklidnit veřejnost, není to však záruka. Britové, kteří pracují v oblasti hudby, proto mají o budoucnost velké obavy, a v britském tisku se o devastujícím účinku, který by ztráta svobody pohybu v EU měla pro ně, a v Británii pro hudebníky ze zahraničí, zatím příliš nemluvilo.
Drtivá většina zpěváků a instrumentalistů pracuje na volné noze, a záskoky jsou naprosto běžné – umělci jsou zvyklí sbalit se a odcestovat během pár hodin po nabídce. Pokud však k brexitu skutečně dojde, záskok na poslední chvíli v Evropě by byl pro Brity buď daleko těžší, anebo vůbec nemožný, a totéž by se týkalo angažmá evropských umělců v Británii. Docházelo by bezesporu k problémům s vízy a pracovními povoleními, a proto by Evropané pravděpodobně nebyli na seznamech britských manažerů na prvním místě, i kdyby patřili k nejlepší možné volbě – nutně by musela být dána přednost anglickým, velšským a skotským, popřípadě irským zpěvákům a interpretům, kteří by s cestováním a vízy neměli problémy. Problémy mají již dnes jak orchestry a divadla ohledně plánování turné, tak výrobci nástrojů a další profese.
Konzervatoře a hudební akademie v Londýně (Guildhall School of Music and Drama, Royal College of Music, Royal Academy of Music, Trinity College a další) přitahují zpěváky a instrumentalisty z celého světa, a značný zájem je i o konzervatoře v Manchesteru a ve Skotsku. Londýn je také sídlem slavných místních koncertních agentů a poboček světoznámých agentur; všechny tyto instituce mají zájem angažovat jak již zavedené umělce z celé Evropy, tak nejlepší absolventy z britských hudebních škol. Řada českých umělců je zastoupena těmi nejlepšími agenturami: např. Libor Pešek, Jakub Hrůša a Tomáš Netopil jsou u IMG; Tomáše Hanuse, šéfdirigenta cardiffské opery ve Walesu, zastupuje agentura Keynote Artists; Jiří Rožeň a Lukáš Vondráček jsou zastoupeni agenturou Harrison/Parrott, a Askonas/Holt zastupují Adama Plachetku a Magdalenu Koženou. Naši umělci také v Británii učí: např. Jana Boušková je od září 2019 profesorkou na londýnské Royal College of Music. A Royal Academy of Music ohlásila letos v dubnu nový program spolupráce s Českou filharmonií.
„Moji evropští kolegové nemohou pochopit
monumentální sebepoškozování, které si způsobujeme“
Po brexitu by však britští milovníci klasické hudby mohli pravděpodobně ztratit šanci častěji slyšet české umělce, o nadějných mladých talentech z České republiky ani nemluvě. A mimochodem – už na letošním festivalu v Edinburghu vyžadovali mnozí zahraniční umělci platbu honorářů v dolarech nebo eurech, neboť kurz libry den ode dne klesá. Pro rodilé britské umělce by však byla situace mnohem horší než pro evropské hudebníky – v jejich cestě k práci v Evropě by stála řada překážek, nebo by angažmá bylo prostě nemožné. Vzhledem k očekávaným problémům s vízy a pracovními povoleními by každý prozíravý manažer nebo agent v Evropě dal při výběru k vystoupení na předních evropských operních scénách či koncertních pódiích více než pravděpodobně přednost evropským umělcům. Ztráta by tedy byla na obou stranách – kontinentální Evropa by mohla po brexitu též přijít o možnost slyšet talentované umělce z Británie.
Renomovaná anglická mezzosopranistka Sarah Connolly (v roce 2017 jí byl udělen titul Dame, za zásluhy v oblasti hudby), vystupuje pravidelně po celé Evropě. Jak napsala v článku zveřejněném 14. listopadu 2018, Británie „zoufale potřebuje tzv. People’s Vote“, s jasně vymezenými možnostmi na hlasovacím lístku: možnost zůstat v EU, a vyloučení bezdohodového brexitu. Jinak bude další generace ve Velké Británii „vážně ohrožena nemožností práce, pobytu nebo studia v zahraničí. Zatímco mnozí britští hudebníci studují na našich světově proslulých britských konzervatořích, tisíce amerických a zahraničních studentů sem studovat již nepřichází, což bude mít na tyto instituce vážný dopad.“
Oblast hudby přináší Spojenému království každoročně příjmy ve výši 4,4 miliard liber, a získává zemi velké ocenění na světě. Přesto se vzdělávání v této oblasti v Británii neustále horší v důsledku krátkozraké politiky konzervativních vlád a nedostatku investic. Pokud to bude pokračovat, pracovní příležitosti budou pro hudebníky v Británii menší než v současnosti. Britští zpěváci a instrumentalisté proto potřebují práci v Evropě, kde vystupovali bez problémů po desetiletí, a vízová omezení a složitá administrativa by jejich práci tam velmi ohrozily. Existují sice plány, podle nichž by se víza do EU dala zakoupit, ale podle statistik Svazu hudebníků (Musicians’ Union) pouze 13 % hudebníků v Británii, kteří pracují na plný úvazek, může čekat vyšší výdělky než 16 000 liber ročně. Očekává britská vláda, že umělci najednou vydělají snad dvojnásobek této částky, aby měli možnost získat právo na zakoupení takovéhoto víza? A měly by umělecké organizace v Evropě zájem angažovat mladé, dobré, ale nezkušené britské umělce, pokud by to navíc vyžadovalo byrokracii a zbytečné náklady?
„Moji evropští kolegové nemohou pochopit monumentální sebepoškozování, které si způsobujeme,“ napsala Dame Sarah, mezi jejímiž záskoky bylo i vystoupení v Mahlerově Druhé symfonii v Lipsku, u příležitosti zahájení tamějšího mahlerovského festivalu (hrál Gewandhaus Orchester, pod taktovkou Riccarda Chaillyho). Tento koncert pomohl vybudovat její renomé nejen v Německu, ale i jinde v Evropě – byl přenášen živě po celém světě a nahrán i na DVD. „Britské umění a britští umělci jsou v Evropě nesmírně oceňováni,“ dodala Dame Sarah, „a všimla jsem si, že znalosti umění a výchova je ocenit jsou obecně v Evropě ve srovnání s Británií v lepším stavu. … Naše integrace s evropskými jazyky a kulturou je nedílnou součástí toho, čím jako hudebníci a zpěváci, a jako britští Evropané, vlastně jsme.“
Dame Sarah se aktivně zúčastnila demonstrací před britským parlamentem, a s mnoha dalšími hudebníky také velkých pochodů proti brexitu (23. března a 20. července). První protest je považován za jeden z největších, které se v 21. století v Británii vůbec konaly. Hudebníci – zpěváci i instrumentalisté – se setkali pod hlavičkou „Sing for Europe“ a zpívali hlavně Ódu na radost v původní německé, ale také v anglické verzi; některé po domácku vyrobené plakáty, které nesli, ukázaly britský humor v celém jeho rozsahu. A odhaduje se, že druhé referendum požadoval v červenci v centru Londýna asi milion demonstrantů.
Svaz hudebníků (Musicians’ Union) pracuje současně usilovně na zastupování a ochraně práv svých členů, a spolupracuje úzce s poslanci, odbory (kongres TUC) atd. Klíčovými otázkami jsou ochrana práv hudebníků ohledně volného pohybu v EU, ochrana autorských práv, práva občanů EU ve Velké Británii a finanční podpora umění. MU kategoricky prohlásil, že se postaví proti jakémukoli plánu, který by chtěl odstranit svobodu pohybu hudebníků. Jedním z návrhů svazu, jak jsem již zmínila, bylo vytvořit jednoduché, levné a administrativně snadné vízum do EU pro výkonné umělce.
Jsou však hudebníci převážně proti Brexitu? Osobně jsem se v Británii nesetkala ani s jedním zpěvákem nebo instrumentalistou, který by brexit podporoval. Jak mi ale sdělil Atholl Swainston-Harrison, generální ředitel IAMA (International Artists Managers’ Association, se sídlem v Londýně), nebylo by správné se domnívat, „že právě proto, že jde o oblast umění, jsou proti brexitu všichni umělci. Pole je velmi rozdělené, ale víme, že umělci obecně chtějí zůstat v EU.“
Pokud jde o umělce, kteří by navštěvovali Británii jen krátkodobě, a Brity, kteří by navštěvovali Evropu, Asociace předpokládá jen „malou změnu současného stavu (v obou směrech)“, uvedl pan Swainston-Harrison. Připustil však, že existují „obavy“, mimo jiné v souvislosti s celními kontrolami, které budou potřebovat „množství času a výdajů – jistě alespoň krátkodobě“. Stále není vyjasněna budoucnost formuláře A1 (E101) a konečný výsledek bude záviset „na dohodě“. Vzhledem k tomu, že politická situace v Británii zůstává nevyřešena, je ale těžké být si jist čímkoliv. Jak generální ředitel moudře dodal, „na papíře jsou k dispozici všeobecné přístupy a struktury, víme ovšem, že cokoli nového bude potřebovat čas.“
Mnozí umělci však vůbec nemají radost z vyhlídky na omezení volného pohybu, boj se zmatky apod. A někteří proto podnikli aktivní kroky, aby se chaosu a problémům vyhnuli. Jednou z možností – ať již je dotyčný člověk umělec nebo ne – je pořídit si evropský pas. V roce 2017 požádalo např. o německý pas 7 493 Britů, a (podle nového zákona) 1 667 britských občanů židovského původu. Zájem je i o francouzský pas, a znám konkrétně mladé umělce, kteří si pořídili španělský nebo polský pas; někteří Britové se obrátili i na české úřady. Největší množství žádostí o pas však obdrželo irské velvyslanectví – v roce 2018 to bylo 98 500, a v první polovině tohoto roku již 78 744.
Co je vlastně za brexitem, halasnými kampaněmi pro odchod z EU a často slepým přijímáním očividných lží? Mnozí zahraniční novináři, profesionálové a odborníci, kteří se v Londýně usadili před mnoha lety, dnes někdy jednoduše nepoznávají zemi, do které se přistěhovali. A co se vloudilo do povahy jejích obyvatel – s charakteristickými rysy jako skvělý smysl pro humor, zábavná výstřednost, ale také tolerance? Tuto povahu si mnozí z nás zamilovali, ale vzrůst otevřené xenofobie nás děsí. A všichni se obáváme, že ztráta volného pohybu v rámci EU bude pro britskou kulturu velmi pravděpodobně znamenat obrovskou ztrátu.
„Už na letošním festivalu v Edinburghu vyžadovali mnozí zahraniční umělci
platbu honorářů v dolarech nebo eurech, neboť kurz libry den ode dne klesá.“
Někteří z mých britských přátel v oblasti umění se domnívají, že referendum v roce 2016 bylo také „velkým protestem proti odborníkům střední třídy, kteří vládli z dálky; o přistěhovalectví, ochraně pracovních míst atd. se mělo diskutovat mnohem dříve.“ Když byla během vlády Margaret Thatcherové zničena velká část průmyslu v zemi, zejména na severu, Británie vložila všechny své naděje do Londýna, který byl a stále je předním finančním centrem v Evropě; velkého vývoje doznaly také služby a nepochybně i cestovní ruch. V důsledku toho je jih Anglie stále bohatý, ale „žít ve městě jako např. Bradford je něco úplně jiného.“ Ani to však situaci zcela nevysvětluje. To, co bije do očí, je především skutečnost, že – jak mi řekl další britský kolega – „mnoho voličů nyní ví, že se s nimi zacházelo – a stále zachází – jako s idioty. Ale nechápou úplně, jak k tomu došlo.“ Celá situace je, jak uzavřel, „nehorázný podvod.“ Jak je možné, že podvedení ještě stále věří podvodníkům? To je otázka, kterou si – spolu s mnoha dalšími novináři – kladu nejčastěji. Určitě to musí být obrovská ztráta tváře, kterou by dotyční podvedení utrpěli, kdyby přiznali, že se zmýlili.
Johnsonův plán zastavit chod parlamentu je považován za naprosto nedemokratický, ba nebezpečný, neboť Británie nemá písemnou ústavu a funguje na základě precedentů. Mnozí občané považují Johnsona, který lže, jako když tiskne (existuje příliš mnoho příkladů, než abych je zde mohla uvést, a prokazatelně lhalo i několik členů jeho vlády) za diktátora, a jeho krok za nic jiného než puč.
Neuvěřitelný je ale i fakt, že o soudní revizi Johnsonova kroku nyní usiluje bývalý konzervativní premiér John Major, spolu s Jo Swinson, vůdkyní liberálních demokratů, se zástupcem vůdce labouristů Tomem Watsonem a podnikatelkou Ginou Miller. 31. srpna se v celé Británii konaly desítky demonstrací a Johnsonův debut byl označen za nejhorší za několik staletí: během tří dnů od návratu parlamentu předseda vlády a) ztratil většinu v Dolní sněmovně; b) ztratil kontrolu nad procesem brexitu; c) jeho pokus vyzvat k předčasným volbám rovněž selhal a d) jeho mladší bratr Jo Johnson, Ministr pro univerzity a poslanec Konzervativní strany, podal 5. září demisi.
Johnson sice 2. září pohrozil konzervativcům vyhazovem z poslaneckého klubu jejich strany a vyřazením z kandidátky pro příští volby, pokud budou volit proti jeho vládě. Ani jeho hrozba ale poslance neodradila: s labouristy a dalšími opozičními stranami volilo i 21 konzervativních rebelů. Drakonický trest je pak skutečně postihl, a všech jednadvacet (včetně vnuka Winstona Churchilla) bylo z Konzervativní strany vyloučeno. Nyní zasedají jako nezávislí.
Co dál? Johnsonovo rozhodnutí zastavit parlament bylo prohlášeno 11. září skotským odvolacím soudem za nezákonné, a za úmyslný pokus zabránit normálnímu chodu Dolní sněmovny. Volby jsou proto nevyhnutelné, a obě hlavní britské politické strany bezpochyby znovu zaplatí vysokou cenu – až donedávna se jak labouristé, tak konzervativci zabývali spíš rozpory ve vlastních stranách než osudem země. Ta však mezitím zůstává rozdělena, a všichni v oblasti umění čekají na další vývoj se zatajeným dechem.
„Zůstat členem EU,“ uzavřela svůj článek Dame Sarah, „znamená, že budeme i nadále růst jako národ a moci nabízet snadnou a volnou výměnu idejí příští generaci umělců, vědců, manažerů, spisovatelů, učitelů a všech těch, kteří prospívají naší ekonomice a úctě, které se ve světě těšíme.“ V současné době však Británie – jedna z nejbohatších a nejpokročilejších demokracií – stále vypadá v očích světa, jako by stála s pistolí u hlavy, hystericky klábosila sama se sebou a vyhrožovala, že se postřelí. A ať už bude parlament znovu svolán, ať k brexitu 31. října dojde, anebo se budou konat ještě na podzim volby, nebo posléze i další referendum, situace tím zdaleka neskončí: v roce 2016 rozdělilo referendum zemi na desetiletí, ne-li na generace, a jak brexit, tak nové referendum by rozkol nepochybně ještě umocnily.
