Královéhradecký dětský sbor Jitro se po léta vydával na letní koncertní turné po Francii. Pro tento rok však nastala v tradici změna a sbor zamířil do země, která se nachází tisíce kilometrů daleko a kde místo lišek chodí dávat dobrou noc klokani. Jitro bylo pozváno na 29. ročník Australian International Music Festival. Přípravy probíhaly již několik měsíců předem řadou koncertů, kde si tentokrát pouze mladé zpěvačky vyzkoušely australský repertoár před českým publikem. Ten byl pro celý sbor zároveň výzvou, jelikož se v rámci festivalu jednalo i o jedno soutěžní kolo.
Zahraniční cesta započala ještě ve školním roce, 28. června. Celé těleso se vydalo přes katarské Doha do Sydney. Vedle předpokládaných koncertů sboru samozřejmě zbyl i čas na objevování krás Austrálie. Navštívili jsme Featherdale Wildlife Park se všemi zvířaty typickými u protinožců, jako jsou například výše zmínění klokani a v první řadě koaly, se kterými byla možnost se vyfotit. Tento výlet se uskutečnil hned první den cesty a byl zakončen prohlídkou nádherné přírody Scenic World a impresivním výhledem na Tři sestry s rozlehlými Modrými horami v pozadí a s romantickým západem slunce.
Úvodní koncert se uskutečnil v City Recital Hall, která disponovala přenádhernou akustikou. Sbor zde předvedl Kyrie eleison Henka Badingse, Les Sirénes Erika Budaie a také Give Me Your Tired, Your Poor Irvinga Berlina. Dostalo se mu velkého aplausu od ostatních účinkujících. V rámci festivalu byl sbor účastníkem workshopu s členem festivalové poroty Andrewem Eisenmannem, který byl na zahajovacím koncertě a ocenil píli a práci celé koncertní skupiny.
Další den skupina navštívila také zoologickou zahradu Tarongu. Den zakončila s ryze folklórním programem v národních krojích. Až ve chvíli, kdy jsme nastoupili na jeviště, jsem si při prvních tónech uvědomila, že vlastně stojím na prknech, kde stojí největší hvězdy, na prknech Sydney Opera House. Od té chvíle jsem si všechno užívala s vědomím, že je to poprvé a naposledy (nebo ne?). Program tohoto koncertu se skládal z upravených lidových písní včetně Ej, Janku v úpravě Jana Vičara.
Po celou dobu sborům festival poskytl kartu na městskou hromadnou dopravu, která mimo jiné zahrnovala i trajekty, ty se spolu s vlaky staly nedílnou součástí každého dne. Pohled na Sydney Opera House asi nikdy neomrzí, obzvlášť v atmosféře houpajícího se moře. Středu 4. července jsme věnovali nácviku společných skladeb se všemi účastníky festivalu. Zkouška vždy probíhala v malebném kostele St. Stephens Church. Všechny tři skladby pod taktovkou Colina Touchina.
Symbolický 5. červenec – den kdy oslavujeme příchod věrozvěstů, byl pro nás nejdůležitějším dnem celého turné. V podvečer nás čekalo hodnocené vystoupení v Sydney Town Hall. V rámci soutěžního programu jsme do Austrálie vnesli nejpůsobivější skladbu našeho současného repertoáru Te Deum Laudamus Jana Jiráska. To jsme předvedli společně s Ascendit Deus Jacoba Galla, Hoj, hura hoj Otmara Máchy a Gorale v úpravě Jana Vičara.
Další den nás čekala zase zkouška na společné skladby. Poté jsme se vydali trajektem objevovat pláže Sydney. Podívat se, jak vypadá zima na druhé straně zeměkoule. Zatímco u nás lyžujeme a bruslíme, v Austrálii tráví zimu trochu jinak. Na rozlehlých plážích jsme viděli hromady opalujících se lidí, rodiny na pikniku a surfaře. Ač se jedná o zimní období, mohli jsme ten den na teploměru naměřit 24°C. A jak lépe nasát atmosféru než se přidat. Skočili jsme na chvíli do vod Tasmánského moře a okusili pravou australskou zimu se vším všudy. Večer nás čekal ryze církevní program. Byl to sice náš poslední oficiálně ohlášený koncert, ale pro nás to nic neměnilo. Před koncertem za námi přicházeli účastníci festivalu z jiných sborů a nestačili se divit, že máme program sestavený zase z úplně jiných skladeb. „Už zase? Jak to děláte?!“ zaslechli jsme od kolegyň z Nového Zélandu. Většina sborů i orchestrů měla totiž svůj přednes postavený na pár skladbách, které jste mohli slyšet na všech koncertech. Tento koncert byl pro nás asi zatím nejdůležitější. Jednalo se o obhájení předešlého hodnoceného koncertu, ale i o obhajobu všech předešlých. Při cestě na hotel se nám dostala zpráva, že budeme jako jediní vystupovat na závěrečném galakoncertě festivalu.
Předposlední dopoledne jsme strávili společně s ostatními sbory na vyhlídkové plavbě po celém sydneyském přístavu. Mohli jsme si prohlédnout rezidenci, kde tráví čas britská královská rodina nebo prime minister při návštěvě Austrálie. Večerní koncert jsme zahajovali a předvedli program jako na hodnoceném vystoupení. Tentokrát ho neslyšela pouze porota, ale všechny ostatní sbory a orchestry. Pro tento koncert jsme za sbory byli opravdu vybráni pouze my, jaká čest. Publikum se po závěrečné rvačce při Gorale nemohlo udržet s aplausem. Po vystoupení orchestrů jsme se vrátili zpět na pódium a společně se všemi účastníky předvedli vybrané skladby – Zadok the Priest a Halleluja od Georga Fridricha Handela a Fantasia on Australian Folk Tunes Ralpha Hultgrena. Po provedení nám byli sděleny výsledky všech hodnocených vystoupení. Získali jsme zlato! Nepopsatelná radost a euforie!
Kromě zlaté plakety a modelu Opery jsme dostali také komentáře poroty. „Bravi Tutti! You are absolutely amazing! And your gifts went to my heart, warmed my soul and made my life better,“ napsal Andrew Eisenmann. „An outstanding ensemble in a fiercely challenging repertoire which you conveyed with discipline, talent. Joy and brilliance. Thank you,“ zhodnotil nás dirigent Colin Touchin.
Poslední den jsme tradičně strávili na lodi, ale s netradičním očekáváním. Vyjeli jsme totiž pozorovat velryby na širé moře. Šance je malá. Lidé, kteří cestují s námi, nám sdělují, že už jedou desátý den v kuse a stále žádnou neviděli. Nás však asi s vítězstvím políbila štěstěna a po chvíli plavby hned vidíme dvě velryby, které si po celou plavbu vedle nás vesele plují. Tak nádherný pohled se jen tak někomu nepoštěstí. Na oběd míříme do restaurace The Rocks na tradiční australské menu. A co nám bylo podáváno? Pizza s klokanem, emu a krokodýlem a klasické australské sušenky Tim Tam v čokoládovém suflé a s vanilkovou zmrzlinou. Jako poslední třešničku na dortu jsme navštívili nejvyšší budovu Sydney a mohli tak vidět panorama celého města při západu slunce.
Jak můžete vidět výše, za pár dní nám přibylo nespočet zážitků, a to se sem nevešly ani všechny. Austrálie v nás zanechala mnoho pocitů. Proto se tam většina z nás chce znovu vrátit, ať už se sborem nebo individuálně. Třeba bude Jitro někdy znovu pozváno. A teď s pocitem dobré práce můžou většině zpěvaček začít zasloužené prázdniny.
Autorka článku je členka sboru.
