Josef Špaček dohrává poslední brilantní pasáž, pravá ruka se smyčcem se vítězně a definitivně vzdaluje od strun a houslista se šťastně a zároveň, jak je pro něj typické, skromně a jaksi omluvně usmívá. Právě skončil koncert otvírající mezinárodní část projektu České sny.
Jsem v Trnavě, je třetí červenec, čtvrtek večer. Během příštích pěti měsíců se v cizině uskuteční pod touto hlavičkou ve dvou desítkách zemí snad až stovka koncertů. V Roce české hudby je to jedna z nejviditelnějších zahraničních prezentací naší kultury. České sny od roku 2004 takto už počtvrté představují české hudebníky a českou tvorbu. Jsou situovány do regionů, aby nerozmnožovaly už dost bohatou nabídku v hlavních a velkých městech, ale aby zpestřily hudební dění v menších sídlech a na zajímavých místech. „Je důležité přivézt hudbu lidem až k nim domů, nehrát jen v metropolích a na nablýskaných festivalech,“ podpořil Josef Špaček ideu Českých snů.
I my bychom chtěli model Českých snů použít, zaznívá pár hodin před koncertem na trnavské radnici z hostitelské strany, z úst jednoho z účastníků historicky prvního česko-slovenského hudebního setkání. Do západoslovenského historického města se při této dvojí příležitosti totiž sjeli ředitelé a další zástupci centrálních institucí i orchestrů, festivalů, škol, divadel a médií z obou zemí. Rok 2016 by měl být Rokem slovenské hudby a její zahraniční prezentace by se mohla uskutečnit podle obdobného modelu. Hovoří se však i o obecnějších věcech – o nutnosti posílit naši kulturní spolupráci, která dvacet let po rozdělení federace už není a nebude samozřejmostí, o tom, jak Česko a Slovensko propojovat interpretačně i autorsky, jak společně napřít síly a vytvořit konkurenceschopný hudební trh, jak se podporovat v přesvědčování politiků při debatách o nutnosti víc podporovat kulturu, o tom, jak společně postupovat ve světě, který čím dál méně hledí na duchovní hodnoty. „Nevyhýbejme se politice,“ zaznívá dokonce. Ze setkání vznikne oficiální výstup – a snad se z něj stane tradice.
„K hlavním akcím Českých snů bude patřit na konci srpna účinkování Collegia 1704 a Václava Lukse v Utrechtu, Český víkend s velkým podílem jazzu v městečku Modra tady nedaleko pod karpatským hřebenem nebo koncert Ondřeje Havelky a Melody Makers osmého prosince v rakouském Sankt Pöltenu, který České sny uzavře,“ vrací se pak k hlavnímu tématu večera iniciátor a hlavní organizátor tohoto ambiciózního podniku, producent David Ditrich. Český víkend se má uskutečnit rovněž v říjnu v Bielu, v působišti někdejšího šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie Kaspara Zehndera, kde mimo jiné chtějí uvést Dvořákovu Rusalku, kde opět zahraje Josef Špaček a kde se rovněž má objevit Ondřej Havelka. Mezi umělci Českých snů jsou ovšem také houslista Pavel Šporcl, cellista Tomáš Jamník, kytarista Pavel Steidl, hornistka Kateřina Javůrková, cembalistka Monika Knoblochová, pianisté Karel Košárek a Ivo Kahánek a mnozí další instrumentalisté, také Soňa Červená, Český filharmonický sbor Brno, Graffovo kvarteto, Jiří Pavlica s Hradišťanem, Orchestr Berg, Saxofonové kvarteto Bohemia a jiní a jiní.
Červencové zahájení Českých snů se mělo původně uskutečnit právě ve švýcarském Bielu. Do hry však vstoupil termín předpokládaného narození jednoho miminka a původně plánovanou představu bylo nutné opustit. Trnava jako další tip přišla na řadu logicky – je partnerským městem Břeclavi, kde se uskutečnil poslední koncert tuzemské části Českých snů, závěrečný program festivalu Concentus Moraviae. A myšlenka symbolického předání štafety vyvstala jako to nejlogičtější řešení. Realizaci se podařilo se slovenským protějškem domluvit a zorganizovat během několika málo měsíců. A tak primátor Trnavy Vladimír Butko může po dnešním koncertě s klidem a uspokojením konstatovat, že je to tak dobře a že navíc právě skončil koncert, který s jistotou bude ve městě zpětně hodnocen jako událost roku.
Publikum se sešlo v trnavském sále Marianum, někdejší aule bývalé církevní univerzity, nyní součásti Arcibiskupského paláce. Josef Špaček, vynikající sólista, koncertní mistr České filharmonie a pro letošek rezidenční umělec a tedy i tvář Českých snů, zahrál s Janáčkovým komorním orchestrem Dvořákův Mazurek a Čtvero ročních dob v Buenos Aires od Astora Piazzolly. Vedle toho zněla i Janáčkova Suita pro smyčce a Toreadorova modlitba Joaquína Turiny. Pak ještě přídavek. Teď už se přední mladý český houslista podepisuje, nechává se ochotně vyfotit s jednou mladou dívkou, která také hraje na housle a přišla na koncert s rodiči, a dlouze rozpráví s panem primátorem. Ráno ale bude brzy vstávat. Už v poledne totiž cestuje z vídeňského letiště do Bulharska. Ve Varně je v rámci Českých snů víkend věnovaný naší hudbě a Josef Špaček při něm hned večer účinkuje. České sny nejsou snem. Jsou velmi reálnou skutečností.
Psáno pro: HARMONIE 8/2014