Strašidelný pekelnický obrázek doutnajících uhlíků, zpracovaný anonymním autorem nejspíš v textovém editoru, hledí na čtenáře z přebalu nového titulu nakladatelství Šimon Ryšavý poutavě nazvaného „Sbírka názorů na současné inscenování oper: Cesta do pekel“. Přestože kniha vychází za podpory z veřejných zdrojů statutárního města Brna a Jihomoravského kraje (!) a pod záštitou brněnského primátora Petra Vokřála, kvalita jejího obsahu nepředčí úroveň jejího grafického zpracování.
Za normálních okolností by si tato kniha vůbec nezasloužila zmínku, natož recenzi, protože těžko z pozic uměnovědných recenzovat nesouvisející sled různých výkřiků (dnes se říká hejtů) divadelníků nejstarší generace stěžujících si na soudobé divadlo (soudobým přitom sami rozumějí divadlo od roku cca. 1970!) – nejedná se o odborné statě podložené prací se zdroji či literaturou. Nicméně vzhledem k tomu, že knize propůjčily jméno a peníze město Brno a Jihomoravský kraj, nelze nechat tento nakladatelský „počin“ bez reakce a nutno se tázat, zda se jedná o smysluplné nakládání s veřejnými prostředky. Obě instituce naštěstí podporují i ono moderní hudební divadlo, jemuž se v knize tolik spílá, produkované operou Národního divadla Brno, takže poskytnutou podporu si vysvětluji pouze jako momentální exces nějakého chybujícího úředníka.
Poslání knihy vystihuje nejlépe úvodník Petera Dvorského: „My všichni, kteří jsme s láskou a nadšením sloužili krásnému opernímu umění, jsme toho názoru, že se k vám, nadšeným divákům operního divadla, má dostávat operní představení v takové podobě, jakou autoři pro své diváky, ale i pro budoucnost, zamýšleli, aby nás obohatili těmi nejhezčími, nejpravdivějšími citovými zážitky a okouzlili jedinečným působením hudebního divadla.“ Jinými slovy shrnuto, sborník vychází z teze překonané tak před sto lety (pokud vůbec byla někdy platná), že inscenování opery není tvorbou, ale pouhým restaurováním kdysi autorem kodifikované jevištní podoby a režisér že je historikem, který pouze pečlivým studiem domnělého autorova záměru může dospět k pravé a jediné pravdivé podobě divadelní inscenace – prof. Věžník mluví o nutnosti „vědeckých hodnot“ režie. Zároveň se nám autoři snaží vysvětlit, že si to myslí všichni, kteří „s láskou a nadšením“ slouží opernímu umění. Vrcholnými představiteli estetiky tohoto světa jsou pak podle všeho Zdeněk Troška nebo Václav Věžník, který je uveden též jako uspořadatel celého opusu.
Na pomoc si autoři berou z kontextu vytržené citáty TGM, Karla Čapka, Martinů, Musorgského, Wilda, Janáčka, Verdiho, Shakespeara, dokonce Stanislavského, Otakara Zicha či Alfréda Radoka! Sotva by se ovšem tito lidé podepsali pod takovou knihu. Není to parazitování na slavných autorech, které opakovaně vytýkají režisérům?
Bohužel, za tón některých příspěvků by se nestyděl ani Ždanov. Autoři sborníku se skutečně bez uzardění dovolávají trestnosti či zákonného zákazu moderního divadla! Muzikolog Miloš Schnierer (nar. 1934) píše: „…bohužel v režijní složce dochází v naší současnosti k nebývalému ‚rozkvětu‘ diletantství, amatérismu, a tím k nepochopení a někdy i základní neznalosti operního díla. Tyto postupy zahalované někdy pláštíkem postmoderny se ovšem nejméně v posledních třiceti i více letech šíří jako zhoubné metastázy zasahující i dříve dosud nenakažená teritoria. Prostě se klenou i přes Atlantik!“ Režiséři, kteří neznají noty, ba dokonce ani sami nejsou amatérskými hudebníky, by tvořit neměli vůbec. Ideální by přitom bylo, pokud by měli sami profesně zvládnutou kompoziční techniku! Za rukojmího si přitom autor bere Otakara Zicha s jeho Estetikou dramatického umění, touto biblí moderní divadelní režie, jíž povyšuje na autonomní umění. Odborné omyly dr. Schnierera se vztahují k úvahám o zrodu (jak on říká) postmoderního divadla v 70. letech v Německu, odkdy to s režií jde z kopce. Ve skutečnosti to jde s divadlem z kopce od první divadelní reformy, která udělala z režiséra autora. Ostatně i skladatel Kašlík proti poučkám dr. Schnierera (Nelze připustit násilné transformace časové a geografické!) inscenoval Branibory v roce 1945 s hákovým křížem nebo Carmen v 1966 na motorkách. Postmoderna? Režisérismus? Podle dr. Schnierera „určitá fáze trestnosti“.
Dirigent Jan Zbavitel (nar. 1942) pokračuje ve stejném ždanovovském duchu a volá na pomoc státní aparát, aby učinil „režisérismu“ přítrž: „u operních režisérů byla dokonalá znalost partitury samozřejmostí a odchýlení režijní práce od záměru autora a tím i smyslu celého díla v podstatě nebylo možné. … Proto dnes každého soudného člověka a především milovníka opery musí překvapit parazitování na dílech mistrů, kteří se již nemohou bránit svou přítomností na tomto přímo nestoudném procesu a společnost, která dnes postrádá potřebnou míru etiky a slušnosti se za ně neumí postavit. Tím mám na mysli také všechny organizace názvy Dvořákova, Janáčkova, Verdiho, Wágnerova [sic] a.j. Je zajímavé, že po smrti autora jsou jeho práva chráněná ještě 70 let a po této době můžeme umělecký odkaz autora beztrestně devastovat. Snížila se hodnota díla operního autora prakticky přes noc natolik, že ho musí režisér ve spolupráci s výtvarníkem z gruntu přepracovat? Vzniká nový ‚tvůrce‘? Pokud by stejná pravidla měla platit i v symfonické hudbě, tak by na festivalech mohla zaznít Má vlast nebo Devátá v podání souboru balalajek, nebo havajských kytar. [proč by nemohla?] Tento ‚zákon‘, který tuto devastaci hodnot dovoluje, je největším omylem, svou existenci způsobil těžce napravitelné škody opernímu umění a jeho divákům. … Pomoc a náprava může být jen ve změně právních norem, které by dokázaly ochránit již nežijícího autora a vrátily operním dílům jejich původní obsah a smysl.“ Zvýrazněno v originále. K tomu dirigent dodává „praktickou“ poznámku, že při „aktualizacích“ nemůžou v představeních hostovat cizí umělci (asi, že jsou diletanti neschopni osvojit si režijní koncepci).
Podobně Václav Věžník (nar. 1930): „Zastánci nových inscenačních koncepcí se ovšem odvolávají na svobodu a práva umělce!? Spojují dokonce někdy tuto svobodu s názory, že v dnešní demokracii je všechno dovoleno a tudíž právě umělec, chce-li být mluvčím a pokrokovým vůdcem společnosti, nemusí se ani při interpretaci hodnot minulosti omezovat a má mít úplnou názorovou svobodu! A zde je právě hlavní příčina záměrně špatného výkladu na svobodu člověka a umělce! Utápíme všechno pod světonázorovou globalizací! Ani v umění, ani v demokracii nemůže a nesmí být všechno dovoleno! To bychom se té pravé demokracie také nemuseli ani nikdy dočkat, pokud ve všech odvětvích našeho konání a života nebudou na prvním místě a hlavním cílem hodnoty mravní. Svobodu má ovšem umělec tvůrčí, jehož dílo je vytvořeno pro současné i budoucí generace.“ Počet vykřičníků mě trochu děsí a bojím se, že tito tvůrci by neváhali využívat mocenské nástroje k prosazování svého uměleckého názoru jako jediného správného, pokud by tu moc měli: „Původnost [autorových] záměrů by měla být hájena a divák by neměl být klamán idejemi, které s autorovými záměry nesouvisí. Je to otázka právní a měla by být předmětem jednání na nejvyšších politických místech naší republiky.“
Zajímavé jsou příspěvky režisérů (těch, řekněme, méně úspěšných). Například Martin Dubovic (nar. 1933) si posteskl, že režie je pouhou interpretací, nikoli autorskou tvorbou a „předelávání žijícího autora je trestné“ (zase šatlava!) a „navýsost nemravné“. Z tohoto jeho názoru pak pro mne celkem logicky plyne také umělecká bezradnost jeho inscenací.
Po čtení těchto příspěvků už lze prakticky jen ocenit, že se publicista Rudolf Rouček (nar. 1941) omezí na pouhé estetické odmítnutí přesunu místa a času děje, a nežádá režiséra rovnou odsoudit. Z jeho autorské dílny je též připojeno na tucet kritik různých inscenací, které autor považuje za nemravné, zvrácené nebo jinak vadné. Tyto už byly publikovány, ač to autor pohříchu neuvádí, takže nemá smysl se k nim vracet.
V knize lze najít i několik dalších příspěvků, které opakují ta samá klišé. Zaujme pak ale závěr psaný ptydepe projevů komunistických funkcionářů, z něhož zaslouží citovat alespoň dva odstavce: „Cílem této sbírky je varování, aby naše operní kultura, tak cenná a pro nás všechny nenahraditelná, neutrpěla přijímáním cizích trendů na své původnosti a poslání pro budoucí generace v naší vlasti. Právě naše současná mládež potřebuje poznat díla, ze kterých mluví prosté a upřímné srdce o čisté a hluboké lásce! Česká operní kultura toto poslání naplňovala od šedesátých let devatenáctého století a byla vždy vlasteneckou posilou v dobách národnostního i morálního útisku a přežila ve své čistotě a mravních hodnotách velká nebezpečí pramenící z politického podřízení naší vlasti. Dnes, když máme přispívat do společného kulturního majetku Evropy právě svojí původností, přebíráme cizí vzory nedůstojné pro vývoj českého umění, které se ve všem může a musí opírat o svoji tradici a na ní budovat a tvořit. Podporujme pokračování tvořivé autorské práce naších skladatelů na hodnotné budoucnosti hudebního divadla a postavme se do čela těch, kteří v budoucnost takového divadla věří. […] Budiž tedy za jedinou cestu uznáno vytvoření nového zákona na ochranu autorských práv, jejichž dodržování bude v rukou intendantů divadel a také jejich uměleckou zodpovědností! A nebojme se toho budeme-li první, kteří budou žádat, aby zmizel falešný názor na interpretační svobodu režijních koncepcí! K velkým zítřkům hudebního divadla potřebujeme ovšem mnoho talentovaných a vzdělaných mladých umělců, jejichž hlavní ctižádostí bude udržovat úroveň českého operního umění na nejvyšších profesionálních hodnotách a tím naplňovat svůj vlastenecký úkol.“
Takže vážení, Traviata jen v Paříži v roce 1700, Romeo a Julie jen ve Veroně v roce 1500, Libuše jen na Vyšehradě v roce těžko říct jakém, Valkýra jen se živými koňmi na jevišti atd. Ostatní je entartet a pod trestem smrti se zapovídá!
