V jedné ze svých pohádek Ilja Hurník napsal: „Komu je souzena muzika, už ji bude mít na krku a do smrti se jí nezbaví.“ Ilja dobře věděl, o čem mluví. Muzika si ho našla velmi brzy – mimořádné hudební vlohy se u něho projevily už v dětství. V šesti letech napsal své první písničky, v jedenácti vydal tiskem své první skladby, ve dvanácti absolvoval první rozhlasové vystoupení jako pianista. Oběma hudebním oborům – komponování i hře na klavír – zůstal Ilja věrný po celý život a v obou dosáhl obdivuhodných výsledků. Svým skladatelským dílem se dnes řadí mezi klasiky české moderní hudby a jeho objevná interpretace klavírních skladeb Janáčka a Debussyho vzbudila ve své době celosvětovou pozornost.
Přestože byl Ilja v hudbě tak úspěšný a přestože nebylo pochyb, že je mu muzika opravdu souzena, jeho tvůrčí záběr byl mnohem širší. Jako by jej cosi táhlo ještě někam „jinam“. Ostatně – Iljova maminka často vzpomínala, jak se Ilja jako malý chlapec rád nechával nosit po bytě. Nikdy prý ale nevydržel dlouho na jednom místě. Stále chtěl „jinam“. A Ilja – už jako uznávaný skladatel a pianista – jako by chtěl slova své maminky potvrdit, napsal: „Musím doznat, že mě vždycky rozjařilo, když jsem mohl dělat něco jiného než muziku.“
Oním „něčím jiným“ byla v první řadě literatura. Spisovatelský talent v sobě Ilja objevil poněkud později než talent hudební, ale už jeho první povídkové knížky Trubači z Jericha a Kapitolské husy a zvláště pak autobiografická Cesta s motýlkem vyvolaly v české hudební veřejnosti svou originalitou a svým humorným pohledem na svět hudby doslova pozdvižení. Dnes obsahuje Iljova bibliografie několik desítek titulů v nesmírně bohatém žánrovém spektru: vedle povídkových sbírek, které v jeho tvorbě převažují, tu nalezneme knížky pro děti, díla autobiografická i práce dramatické. Náměty čerpal Ilja zpočátku ze svých muzikantských zkušeností a zážitků, ale postupem času do jeho psaní stále více vstupovala tematika zcela nehudební. Iljovy knížky se těší velké přízni čtenářů, a to jak pro svůj jemný humor a moudrost, tak i pro vytříbený jazyk a vybroušenou formu.
Vedle obou uměleckých oborů – hudby a literatury – byly velmi oblíbeným Iljovým „jinam“ přírodní vědy. Iljovy přírodovědné znalosti byly impozantní. Zajímalo jej téměř všechno, nejvíce však botanika a fyzika a přímo fascinován byl astronomií. Sám se jednou přiznal, že ze všech ocenění, která během svého života získal, mu udělalo největší radost, když po něm astronomové v roce 1998 pojmenovali asteroid.
Kromě komponování, klavíru, literatury a přírodních věd byla dalším Iljovým „jinam“ činnost pedagogická. A i tady, stejně jako u předchozích oborů, opět nelze než obdivovat rozsah a rozmanitost jeho aktivit. Ty sahají od dětských instruktivních skladbiček a písniček, jež dodnes patří na našich hudebních školách ke zlatému fondu, přes unikátní Školu čtyřruční hry až po ojedinělý osmideskový komplet s názvem Umění poslouchat hudbu, do kterého Ilja vtělil vlastní letité zkušenosti s uváděním koncertů.
Své pedagogické schopnosti uplatnil Ilja také přímo ve vyučovací praxi: řadu let působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a na konzervatoři v Praze, kde vyučoval tři obory – hru na klavír, komorní hru a kompozici. Jsem si jist, že nikdo, kdo měl to štěstí stát se žákem jeho třídy, na Iljovy vyučovací hodiny nikdy nezapomene. Byl totiž nejen skvělý muzikant, spisovatel a pedagog, ale v první řadě vzácný člověk. Vždy vlídný, přátelský, trpělivý, kde mohl pomoci, tam pomohl. Neznám nikoho, komu by ublížil slovem, natož skutkem. Lidská slušnost spojená s takřka aristokratickou noblesou byla pro Ilju samozřejmostí, a se stejnou samozřejmostí a neokázalostí si Ilja dokázal v tíživých předsametových časech zachovat rovnou páteř. Lidí Iljova formátu je po světě vzácně jako šafránu, a měli by proto mít nárok na nesmrtelnost. Ale nemají. V sobotu 7. září 2013 odešel Ilja „jinam“, a je to jeho „jinam“ poslední…
V listopadu by byl býval Ilja oslavil své jedenadevadesáté narozeniny a moc se těšil na křest své nové povídkové knížky Okrový notýsek.
