Beethoven: Sedmá a Osmá symfonie
(16., 17. a 18. 10 2013)
Osmá je krásná. Sedmá skvost, vybroušený diamant. Patří mezi Beethovenova nejslavnější díla. Před „Osudovou“ a „Devátou“ má ale jednu výhodu. Není tak často nemilosrdně vláčena a znásilňována komerčním řečištěm. Když jsem tuto symfonii slyšel poprvé, bylo mi už dvaadvacet. Stál jsem kdesi vzadu ve Smetanově síni. Dodnes vidím Herberta Blomstedta, vysokého, asketického, trochu „profesorského“ pána s neokázalými gesty, který tehdy dirigoval Drážďanskou filharmonii. Přišlo mi to celé jako zjevení, které jednou provždy rozhodlo o mém vztahu k Beethovenovi. Vzpomínám si dodnes na své pocity, kdy hned po úvodním majestátním A dur akordu se ve volném čtyřdobém tempu nad smyčci vznášel úchvatný sólový hoboj. (Navazuje zde Beethoven tak trochu na svou předchozí Pastorální symfonii? Není to snad velebná atmosféra lesa se šumějícím listím v rozložitých korunách stromů?) A pak jsem poprvé slyšel ten úžasný flétnový přechod do šestiosminového Vivace. Jak jednoduché – a dodnes mě to okouzluje. A dál ten narůstající gejzír elektrizujícího tečkovaného rytmu, který předtím flétny (jakoby váhavě) předznamenaly!
A druhá věta? Nejdříve pravidelný, takřka banální rytmus na jednom tónu s harmonickými změnami v pianissimu. Niterná sdělení bývají prostá. A potom pozvolná, úchvatná gradace, plná citu a vznešeného patosu. Ocitám se kdesi mimo prostor. Ve světě, kde čas existuje jen proto, aby nás činil šťastnými. Je-li člověku kolem dvaceti a je navíc zamilovaný, zůstane mu tento zážitek na celý život. Jak známo, Beethoven komponoval tuto větu v Teplicích v roce 1811, kde napsal dopis tzv. „nesmrtelné milence“. Může to souviset?
Třetí věta mne vytrhla ze snu nástupem rozkošné hravosti a neodolatelné radosti ze života. O řadu let později jsme tuto větu zkoušeli s Václavem Neumannem. Dospěli jsme k triu, kde zaznívá opakující se pastorální nápěv v dřevěných dechových nástrojích. Neumann náhle zastavil, obrátil se na klarinety a se svým typickým šarmem pronesl: „Jojo, páni, to je tenor, který zpívá v lese… a myslí si, že zpívá ohromně sentimentálně.“ (Neumann často dokázal slovy rozkošně naznačit to, co je mimo jejich dosah.)
Poslední věta vyletí jako nespoutaný živel. Divoké figury vázaných šestnáctin se svou vášnivou energií posluchače úplně zmocní. Měl jsem tehdy pocit, jakoby tady hudba (i já sám) „praskala ve švech“. Strhující „Apoteóza tance“, jak tuto symfonii nazval Richard Wagner.
Ten večer se Beethoven stal mým hrdinou. Myslím na zvláštní tajemné kouzlo hlubokého sdělení, které činí tuto „dionýskou“ symfonii tak podmanivou. Nořím se do knih a nacházím jeho slova – „Hudba je jediný nehmotný přístup do vyššího světa vědění, jímž je člověk obklopen, aniž jej může uchopit“.
Od té doby uplynulo hodně let. Stal jsem se mezitím členem České filharmonie a slyšel i hrál tuto symfonii pak mnohokrát. Na tehdejší večer jsem ale nikdy nezapomněl. Blomstedt po letech opět přijede na „sedmou“. Těším se. Tentokrát budu na pódiu. A budu závidět každému, kdo tuto nádheru uslyší poprvé… jako já tenkrát.
