Historie není vždy úplně veselá. Tím méně pak dějiny 20. století. Ti, kteří od hudby čekají pouze povrchní líbivou zábavu, a pro něž dějiny klasické hudby končí romantismem, mají často pocit, že ve 20. století se hudba odcizila posluchači. Jsem však toho názoru, že skladatelé víceméně vždy ve svém díle reflektovali dobu, v níž žili. Dějiny v posledních sto letech nabraly takové obrátky, že se to nutně muselo projevit I v hudebním umění. Autoři, jejichž díla zazní na koncertech České filharmonie 20. – 22. 11. za řízení německého dirigenta Ingo Metzmachera, nežili v lehké době. Karl Amadeus Hartmann, ač byl odpůrcem nacistického režimu, přečkal válku v Německu téměř zázračně bez fyzické i morální úhony. Traumat, získaných životem ve „vnitřní emigraci“, se po válce zbavoval přepracováváním většiny děl, vzniklých od roku 1933. Jeho Symfonie č. 3 je pozoruhodná tím, že se jedná v podstatě o kompilaci částí již dříve napsaných skladeb.
To, že Dmitrij Šostakovič byl stalinským režimem těžce zkoušený, je obecně známo. Avšak ani později za Chruščova jeho problémy zcela neustaly. Ve 13. symfonii zhudebněné básně Jevgenije Jevtušenka (stejně jako jejich autor) nebyly schvalovacím orgánům – jakkoli benevolentnějším, než za Stalina – příliš po chuti, a tak dílo provázely už od premiéry potíže. Titulní báseň Babij Jar vzpomíná na nacistický masakr kyjevských Židů; za další básně, popisující různé aspekty života v Sovětském svazu, hovoří už jejich názvy: Humor, V obchodě, Strachy, Kariéra.
Často – nejčastěji na výchovných koncertech – bývá vznášen dotaz, proč se pro klasickou hudbu užívá označení „vážná“. Není to proto, že by snad byla nezáživná nebo nudná. Pravý význam nám má připomínat, že tato hudba není povrchní a že je myšlena vážně . Pokud však skladatel myslí komponování skutečně vážně a upřímně, může se snadno stát, že mu na základě jeho životních zkušeností či mnoha vnějších vlivů vyjde hudba poněkud neveselá , a tudíž nezábavná. Umělecké dílo by však nemělo primárně sloužit k pobavení, nýbrž k obohacení. To věděli již staří Řekové, v jejichž tragédiích bylo možno dospět ke katarzi (očistě) pouze skrze utrpení a strach. Žijeme nepochybně ve šťastnější době, než oba zmínění autoři. To však neznamená, že by pro nás jejich životy měly být pouhými kapitolami v učebnicích. Právě poslechem jejich skladeb můžeme jejich osudy – řečeno velmi aktuálním výrazem – sdílet , a snad i částečně pochopit onu pohnutou a ne až tak vzdálenou historii.
…a pokud mohu dodat čistě osobní doušku, pak musím zmínit svou slabost pro způsob a míru, jakými Šostakovič používá fagot a kontrafagot. Blaží mě při představě, že to snad bylo právě to obrovské fagotové sólo, co po premiéře 9. symfonie učinilo Stalina nepříčetným… Zkrátka není symfonického díla, ve kterém by se Šostakovič aspoň jednou u fagotu nepozastavil. A také to je důvodem, proč se na tyto koncerty velice těším a srdečně na ně zvu.
