O Horňáckých slavnostech na Hodonínsku nepíšu poprvé (http://www.casopisharmonie.cz/editorial/harmonie-9-2013.html). Letos jsem opět překonal odpor vůči českým silnicím a vydal se k tomuto zřídlu autentického folkloru znovu. Mezi 21. a 24. červencem navštívilo slavnosti prý více než 10 000 lidí. Na rozdíl od mezinárodně rozostřeného a poněkud patetického folklorního festivalu ve Strážnici se ve Velké nad Veličkou věnují pouze lidové kultuře moravsko-slovenského pomezí, hlavně pak Horňácka. Ětos festivalu dobře vyjadřují slova Maryny Pavlincové, členky Programové rady Horňáckých slavností 2016: „Jde nám o ryze autentický surový folklor. Zajímavé je, že tu máme čím dál víc mladých. Lidé jsou přesyceni modernismem, chtějí vyhledávat kořeny, z kterých naše kultura pochází.“ (Horňácko je součástí Moravského Slovácka, leží na úpatí Bílých Karpat. Je pověstné udržováním lidových tradic. Celou národopisnou oblast tvoří devět obcí s centrem ve Velké nad Veličkou a roztroušené samoty. Festival se konal poprvé v roce 1957.)
Hlavní program se odehrál na Horňáckém stadionu na Strážní hůrce v sobotu večer 23. 7. Defilé nejlepších místních hudeckých muzik a zpěváků, doplněných tancem a hereckými etudami desítek tanečníků a tanečnic v krojích od dětského věku po seniory, vzdalo v tématu Chléb náš vezdejší úctu k člověku a jeho práci, „ k rodné horňácké hrudě“ a bylo „poděkováním za Boží požehnání, kterého se člověku dostává v každé skývě chleba na stůl položené“. Dnes je chléb nejběžnější potravinou a k životu patří jaksi automaticky. Než se položí na stůl voňavý bochník, je třeba hodně lidské práce, které bylo v minulosti podstatně více než dnes. Během devadesáti minut byl na pódiu v srdci Horňácka vyprávěn „příběh chleba“, cesty od zrnka ke zpracované úrodě, to vše v podobě písní, tanců a slova. Slyšel jsem hudební elitu Horňácka – Cimbálovou muziku Martina Hrbáče, CM Musica Folklorica, CM Jarka Miškeříka, skvělého zpěváka Martina Prachaře, mocným hlasem zpívajícího a dobře hrajícího gajdoše Ivana Urbánka, sbory z Velké nad Veličkou a z Hrubé Vrbky a hudba mířící do hvězdného nebe musela oslovit srdce snad každého posluchače. Nebylo to sice tak dokonalé jako výkon kvalitního symfonického orchestru. Na mě to však působilo opravdově, angažovaně, bezprostředně… Před tím rozzářila pódium nadšená tvořivost desítek dětí a teenagerů v pořadu Vitajte u nás aneb rok na Horňácku očima dětí a odehrála se i hodinová pocta k 70. výročí narození velkých osobností horňácké hudebnosti – Jarka Miškeříka a Petra Jelínka a 50. výročí hudecké cimbálové muziky majstra Hrbáče… Ostatně děti, coby sůl země, byly důležitými aktéry slavností nejen v projektu Renáty a Petra Galečkových. Horňácké děti byly pilířem programů Ečše sa já nazpívám a v edukativním pátečním večeru Ludé z Javorníka, který skvěle připravil a vtipně moderoval Břetislav Rychlík, vycházeje ze vzpomínek a cenných fotografií Ferdinanda Bučiny (1909-1994), jenž si ovšem ve svém Zamyšlení nad fotografiemi mimo jiné stýská: „Kdeže je genius loci, kde je to všechno, co povyšovalo Slovácko nad všednost běžného města!“… V pořadu Nad Javořinu ptáček zpívá jsem pak poprvé slyšel zpívat všechny mužské sbory z Horňácka nebo všechny zpěváky z proslaveného Lipova.
Nicméně Horňácké slavnosti nejsou jen „gala večery“. Od čtvrtka do neděle bylo k vidění a slyšení řada dalších pozoruhodných událostí – výstavy, pořady Ej, ƚásko, ƚásko, Milostné zpívání, Supí škrek a samozřejmě jarmark. Tradiční tečkou pak bylo nedělní zpíváníCo sem sa nachodiƚ u Kuželovského větrného mlýna s poctou mužskému sboru z Kuželova a lidovému vypravěči Vaškovi Mlýnkovi.
Zvlášť se zastavím u dětí. V době primitivních útoků na hudební vzdělávání dětí a zpochybňování existence základních uměleckých škol jsem v duchu muset děkovat zástupu učitelů za každodenní otvírání jejich srdcí. Veličánek, Krahujíček, Hrozének, Suchovjánek, Javorníček, Lúčánek, Lhotáček, Lipovjánek ad. z malého horňáckého regionu – desítky zapálených mladých duší, které pod vedením mistrů pronikají do nitra lidové kultury, odkazu jejich předků, který je vlastně hodně aktuální a moderní. Po oněch dvou dnech, které jsem tam strávil, jsem se utvrdil v mém přesvědčení, že moravská lidová kultura, a ta horňácká zvlášť, není žádný skanzen, ale živá současnost. Nezapomenutelným zážitkem pak bylo vnímat v sobotu Zbojnickou noc, kdy po skončení oficiálního programu po celé ploše Strážní hůrky roztroušení muzikanti, mladí, staří, a desítky lidí muzicírovali, tančili a vyhrávali lidové písně a překvapovali se pěveckými incipity, které ostatní ihned rozvíjeli… Coda: Souhrn vstupného na programy čtyřdenních Horňáckých slavností nestojí tolik, jako jedna vstupenka do Státní opery Praha. Moravská protihodnota je však podstatně zajímavější!
