Chopinův festival v Mariánských Lázních je po Pražském jaru a Smetanově Litomyšli přehlídka s nejdelší tradicí u nás, letos v srpnu se odehrál již 52. ročník. Obliba jeho hudby a hrdost na to, že západočeské koupele navštívil, dala vzniknout Společnosti Fryderyka Chopina (1959), hudebnímu festivalu a klavírní soutěži. Od roku 2008 stojí v čele festivalu tandem Martin Kasík a Ondřej Valenta. Mladá krev nastoupila s ambicí udělat z Chopinova festivalu málem něco jako Karlovarský filmový festival. Už při letmém listování programem je zřejmé, na jakou „přidanou hodnotu“ se při tom zaměřili. Někdejší vysoce tradiční událost spolyká značné prostředky na propagaci, má svůj oficiální bar (ať to znamená cokoliv), pořádá se golfový turnaj, tenisový turnaj. Co to má s Chopinem společného? Nic, jde o cestu, jak přilákat sponzory. Kdyby se to dařilo a nějak projevilo na kvalitách čistě hudebních, řekneme si, že účel světí prostředky. Ale zalistujeme-li programovou brožurou, dýchnou na nás staré časy.
Že se na Chopinově festivalu bude hrát Chopin, je celkem samozřejmé a každý to očekává; posluchačstvo se na něj těší. Výrazné uplatnění letošního jubilanta Franze Liszta také nepřekvapí. Konfrontace s Debussym nebo Skrjabinem je zajímavá. Ale tím se nápady vyčerpávají. Působí snad maloměšťácký ráz sálů a poklidné lázeňské tempo jako brzda dramaturgické odvahy? Ráda bych se do Mariánek vypravila poslechnout si Chopinovy předchůdce a současníky – ty, o nichž historické přehledy diskrétně mlčí a jejichž produkce byla podhoubím stylu tohoto Francouze s polským srdcem. Uvítala bych konfrontaci s díly 20. století, na něž měl Chopinův jedinečný klavírní styl vliv. Ráda bych slyšela i jiné skladby pro klavír a orchestr než dva notoricky známé koncerty. Uvítala bych zvuk klavírů Chopinovy doby. Zkrátka vše, co by probarvilo image Chopina coby tuberkulózního salonního romantika a přiblížilo nesmírně pestrou (nejen) hudební realitu první poloviny 19. století: tedy pořádnou výstavu, promítání filmů, přednášky, workshopy…
Chápu, že v Mariánských Lázních existuje konzervativní posluchačské jádro, i vzhledem k průměrnému věku přijíždějících hostů. Ale jiné festivaly u nás (nemluvě o zahraničí) ukazují, že to jde i jinak a že zajímavá dramaturgie nejen neodradí, ale i přitáhne nové publikum. Namátkou: MHF Kutná Hora, Hudební fórum Hradec Králové, dokonce i nedávno skončené Haydnovy slavnosti, kde například Petra Matějová a Adam Viktora přednesli před plným sálem senzační, objevný i atraktivní program pro klavír a harmonium.
Finanční prostředky na klavírní hvězdy formátu, jaký přiváží například Klavírní festival v Ruhru, se u nás stěží kdy najdou. Také s kvalitou a kapacitou sálů jinak půvabných lázní nelze nic dělat. Proto se domnívám, že právě progresivní dramaturgie by mohla přehlídku posunout směrem k dnešku.
