Metropolitní opera je od svého vzniku zvláštní fenomén. Když byla v roce 1883 otevřena Gounodovým Faustem, byla to především příležitost, jak za velké honoráře představit Americe největší evropské pěvecké hvězdy. A ty se skutečně dařilo zvát, jak o tom svědčí příběh Gustava Mahlera, Emmy Destinnové i Enrica Carusa. Postupně se z ní ale stala renomovaná kulturní instituce, která je meřítkem kvality – a vedle toho stále dovede získat ty nejlepší síly z Evropy, dát jim zázemí a další velký kus světového lesku.
Samotná budova Metropolitní opery je součástí mnohem většího komplexu budov Lincoln Center for the Performing Arts, ve kterém sídlí i Julliard School a Newyorská filharmonie. Před její budovou se nachází rozlehlá piazzetta s charakteristickou fontánou. Několik gejzírů vody vedle sebe stříká do různé výšky a za nimi se rýsují vysoké prosklené oblouky budovy MET. V nich je při večerním osvětlení vidět několik pater vstupních foyer. Kdo vstoupí do prosklené haly, může rovnou zamířit po krátkém schodišti do hlediště. Anebo se vydat po schodišti nahoru a podívat se proskleným portálem na nejbližší budovy v okolí. Všude je červený koberec a minout nemůžete občerstvení ani prosvětlenou restauraci v druhém patře. Velké hlediště je důmyslně obloženo dřevem mnoha druhů, takže akustika zůstává všude velmi dobrá. Architektonicky je řešen tak, aby působil mnohem komornějším dojmem. Autorem budovy je Wallace Kirkman Harrison, který stavěl mnoho dalších budov nebo komplexů sloužících veřejným účelům v USA. Harrison na projektu nové budovy Metropolitní opery pracoval deset let, nákladem 45,7 milionů dolarů vznikla 150 metrů dlouhá, 78 metrů široká a 32 metrů vysoká budova s hledištěm, které pojme čtyři tisíce lidí. Průčelí tvoří pět velkorysých románských prosklených oblouků, obložených travertinem. Vstupní foyer je vyzdoben dvěma 10 x 13 metrů velkými plátny, které navrhl tehdy osmasedmdesátiletý Marc Chagall; nazval je Triumf hudby a Prameny hudby. Osvětlovací tělesa se podobají jiskřícím souhvězdím.
Zákulisí je řešeno tak, aby bylo v budově všechno pohromadě. Nejen zkušebny pro orchestr a zpěváky. Nejen šatny pro pěvce nedaleko jeviště. Ale také výrobna kulis a kostýmů. Samotné jeviště je pověstné svou velikostí, ale i tím, že stejně velký prostor se nachází vedle něj, takže je možné prakticky okamžitě vyměnit celou scénu. Pod úrovní jeviště jsou dva velké zkušební sály a sklady, kde jsou uloženy veškeré dekorace pro právě probíhající sezonu. V jižním traktu budovy je ještě koncertní síň pro 150 posluchačů. Nová budova MET byla otevřena 16. září 1966 operou Antonius a Kleopatra, kterou právě pro tuto příležitost složil Samuel Barber.
Přímé přenosy Českého rozhlasu Vltava jsou vlastně odpoledním matiné. Představení začínající v jednu odpoledne newyorského času se v Evropě ideálně vejde do večerního vysílacího času. A sobotní rozhlasové přenosy jsou mnoho desítek let doslova součástí kulturního profilu této instituce. Opravdu málokterá operní budova je od počátku tak dobře zařízena pro to, aby se z ní dala opera vysílat do celého světa. Přenosy do kin jsou v posledních letech velkým fenoménem – ale přenosy rozhlasové mají náskok osmi desítek let. Nová budova MET má v patře i dokonale zařízené rozhlasové studio. Zatímco v historických budovách evropských operních domů musí vysílací týmy řešit, kam by se vůbec vešli, počítá se v Metropolitní od počátku s vysíláním pro celý svět. A zaměstnává tým lidí, kteří se podílejí na tom, jakou podobu bude mít přímý přenos. Nikdy se nespokojí jenom s ohlášením a odhlášením – svým rozhlasovým partnerům s naprostou spolehlivostí zašlou předem připravený dialog dvou moderátorů, který v populární podobě přiblíží děj i hudební stránku každé opery. Pokud není potřeba někoho omluvit, začíná se vždycky přesně a s dokonalou profesionalitou. A to každý týden. V evropském kontextu si vybíráme z nabídek více operních domů a z nahrávek – ale kdybychom chtěli, mohli bychom od prosince do června vysílat Metropolitní operu týden co týden.
Dramaturgii Metropolitní je občas vytýkána jistá konzervativnost. A až na výjimky tomu tak opravdu je. V dnešním světě je ale taková dramaturgie dosti jednoznačnou oporou. Zaručenou stálicí Metropolitní opery se stal orchestr. Pod vedením Jamese Levina, který je šéfem od počátku 70. let, se z něj stal dokonale profesionální a pohotový orchestr, který je doma ve všech stylových obdobích. James Levine je bytostný operní dirigent. A milují ho zpěváci i publikum. Je vždycky připraven a vždycky ke všem přátelský. Málokterý orchestr dovede dát pěvcům tak bezproblémovou a jednoznačnou oporu.
Každý dokáže říct, kdo jsou největší pěvecké hvězdy současnosti. A Metropolitní opera je chce mít všechny pod jednou střechou alespoň v některých představeních. A pokud na to někdo má hlas, hvězda se z něj prostřednictvím MET také stává. Tento systém hvězd, těch nejdražších a nejžádanějších, o která se dělí pět hlavních operních domů, má i svou odvrácenou stránku. Vytváří se dojem, že bez superstar není opera operou. Ale i MET už zná hodnotu stálého souboru.
Věhlas dnešních přenosů do kin navazuje na někdejší slávu přenosů rozhlasových. Program Live in HD byl zahájen během první sezony Petera Gelba ve funkci generálního ředitele jako součást jeho úsilí o reorganizaci. Nápad se objevil po té, co mu tehdejší předsedkyně správní rady Beverly Sills ukázala fotografii z padesátých let, na níž ve školní tělocvičně v malém městečku na americkém středozápadě sedí skupinka lidí kolem rádia a poslouchá proslulé sobotní matiné, přímý přenos z Metropolitní opery. Byl to právě Peter Gelb, jehož zásluhou se produkce Metropolitní opery přenášejí do kin po celém světě, a proměnil tak Met v operní dům celého světa, napsal nedávno Guardien. Metropolitní opera je největší a nejvýznamnější operní dům na světě a o Peteru Gelbovi se běžně mluví jako o nejvlivnějším muži v operním provozu.
Pro Petera Gelba je sezona 2015/16 v pořadí desátá ve funkci generálního ředitele. Zahajovalo se novou, poměrně umírněnou produkcí opery Otello, přesto její uvedení předcházela vášnivá veřejná debata o tom, jestli lotyšský tenorista Aleksandr Antonenko, který zpívá Maura, má mít černé líčení. Neměl. A vášnivých debat kolem oper zažil předtím víc: kolem Adamsovy opery Smrt Klinghoferova nebo kolem podporovatelů Vladimíra Putina Anny Netrebko a Valerije Gergieva. Málokterý operní dům vyvolává tyto vášně.
Velmi originálně a přitom realisticky odpovídá Peer Gelb na otázku po konzervativnosti nebo progresivnosti Metropolitní opery. „Základní dilema je dané tím, že máme na jedné straně návštěvníky, kteří si myslí, že jsem příliš progresivní, a současně kritiky, kteří tvrdí, že jsem příliš konzervativní. Skutečnost, že jsem ještě pořád tady, svědčí o tom, že se mi podařilo balancovat na hraně. Představení se návštěvníkům celkově líbila, chceme tedy, aby naši práci vidělo co možná nejvíc lidí.“ V minulé sezoně zhlédlo představení Met 3 200 000 diváků, z toho 2 600 000 prostřednictvím přímých přenosů Live in HD ve 2 000 kinech v 70 zemích po celém světě.
V dnešní době vizuálních médií se rozhlas snadno dostane do stínu přenosů do kin. Tradice trvající desítky let je ale nesmazatelná – a navíc umožňuje dostat operu ještě do menších míst a skoro na kterékoliv místo planety. Jejich historie je úctyhodná. Začala v roce 1931 a kolik milionů posluchačů ovlivnila sotva někdo spočítá. Z nabízených přenosů letos počítá Český rozhlas Vltava se dvěma vzácně uváděnými tituly belcantového repertoáru. S Donizettiho operami Anna Bolena a Maria Stuarda – obě se Sondrou Radvanovski v titulní roli. Chybět nebude Wagnerův Tannhäuser s prvotřídním obsazením, které tvoří Eva Maria Westbroek, Michelle De Young a Johann Botha. A počítáme i s uvedením Bergovy opery Lulu v nastudování Jamese Levina v souvislosti s dvojitým výročím Albana Berga v roce 2015. Výhledově se zvažuje přenos dalšího vystoupení Adama Plachetky v MET – Nápoji lásky Gaetana Donizettiho.
Přímé přenosy z Met. Český rozhlas Vltava: 9. 1. 2016 – Donizetti: Anna Bolena, 23. 1. – Wagner: Tannhäuser, 20. 2. – Berg: Lulu (od 20.00 hod.)
(Převzato z Magazínu Vltava 4/2015.)
