Kdy jste naposledy bez pocitu trapnosti, nebo ostychu před ostatními dokázali nahlas a upřímně říct: „Jsem hrdý Čech“, aniž byste byli umláceni argumenty, že není být na co hrdý? Nebo že taková prohlášení vedou jen k přehnanému nacionalismu a nebo ještě líp, ke xenofobii.
V lednové HARMONII vyjde glosa ředitele České filharmonie Davida Marečka o tom, že česká hudba je poklad. Původně to měla být reportáž o turné ČF po Americe. Výsledkem je ale text o síle české hudby, o tom, že má smysl dělat svou práci dobře a o tom, že je třeba občas se na věci podívat zvenčí. „…Jeden z Čechů, kteří se koncertu v Carnegie Hall zúčastnili, mi bezprostředně po skončení řekl, že by si přál, aby na takový koncert mohl vzít alespoň sto mladých lidí z České republiky, aby zažili, jakou sílu má česká hudba ve světě…“ Když jsem článek četla před pár dny při redakčním zpracování poprvé, dojal mě.
Asi před týdnem jsem narazila jiný text, projev Václava Havla z 28. 10. 1999, který končí otázkami: „Pro jaké vlastenectví se rozhodneme či jaké pojetí vlastenectví v našem politickém a veřejném životě necháme převládnout? Bude to vlastenectví jakožto sebeláska, odpor ke každé jinakosti a schopnost starat se jen o sebe, anebo vlastenectví jako schopnost vědět, že pro svou vlast nejvíc uděláme moudrou a odpovědnou účastí na všem, čeho je možné a nutné se účastnit, aby tento svět jako celek byl lepší?“
Myšlenky obou pánů mi vytanuly na mysli včera, na koncertě České filharmonie, která provedla v české koncertní premiéře pastorální operu Bohuslava Martinů Čím lidé žijí. Z mojí strany jednoznačně nejkrásnější letošní zážitek s českou hudbou. Fantastickou radostnou, svěží i dojemnou partituru Martinů zahráli filharmonici pod vedením Jiřího Bělohlávka skvěle, pěvecké obsazení pro mě osobně přineslo příjemné překvapení v podobě mezzosopranistky Ester Pavlů, a koncertní mistr Josef Špaček se ujal role vypravěče, což mu neuvěřitelně slušelo. Ale hlavně. S vtipem i citem zpracovaný příběh o chudém, ztrápeném ševci, který čeká na Ježíše a na záchranu, ale ve výsledku zachraňuje sám a tím spustí vlnu dobra. Příběh vyprávěný v rovnováze mezi oběma stranami lidského údělu: ideálním i pozemským. Česká filharmonie nemohla vybrat na předvánoční koncert lepší kus. Zůstalo mi z něj vědomí, že mám být na co hrdá, mít oči otevřené a konat.
