„V sále bylo slyšet obdivné vzdechy a mumlání, a nakonec hlasitý potlesk. Ale Rachmaninov a Toscanini se neusmívali, třebaže se ani nedá říci, že by zívali nudou. Jsem si jistý, že už si v duchu představovali hromady houslí, viol a violoncell rozřezávaných na třísky a odeslaných nadpozemským zvukem těreminu k věčnému zapomnění.“ Těžko říct, zda ruský fyzik Lev Sergejevič Těrmen během své desetileté americké kariéry uvažoval právě takhle. Jisté je, že jeho vynález, bezdotykový elektronický těremin, sledovalo ve své době s nadšením a údivem zasvěcené publikum v Carnegie Hall i dvacetitisícový dav na baseballovém stadionu a o nahrazení klasických hudebních nástrojů novými elektronickými zázraky mluvil leckdo.
Elektronická odysea
Úvodní citaci jsem si vypůjčila z knihy kanadského hudebního kritika Seana Michaelse Dirigenti éteru, která zachycuje románovou formou bouřlivé osudy stoletého nástroje, a především jeho vynálezce. Michaelsův špionážní thriller se veze na vlně obnoveného zájmu o těremin, o níž se zmiňuje v rozhovoru v aktuální HARMONII těreministka Carolina Eyck a na které se shodují i další špičky oboru. „Svět těreminu se radikálně proměnil. Před takovými třiceti čtyřiceti lety byl těremin skoro zapomenutý. Bylo složité najít nějakého hráče, a dokonce i nástroj, informace o Lvu Těrmenovi zněly jako mýtus,“ říká rusko-britská těreministka Lydia Kavina, jedna z největších propagátorů nástroje a zároveň nejuznávanější hráčka své generace. Narodila se v roce 1967 v Moskvě a v devíti letech začala studovat hru na těremin od svého příbuzného – Lva Těrmena.
„To, co máme dnes – tisíce lidí hrají na těremin, tucty se tomu věnují profesionálně, několik firem se specializuje na výrobu, máme knížky, články, filmy, detailní informace o těreminu a jeho vynálezci, a samozřejmě spoustu videí – považuji za malý zázrak.“ Ruský vynálezce podle Lydie Kaviny se svým nástrojem předběhl dobu a čas těreminu prý nastal až na konci 20. století. Po počátečním nadšení způsobeném hladem po technických vymoženostech zájem opadl a z těreminu se stal především nástroj filmové a experimentální hudby. „Až na konci století jsme se od objemných regulátorů dostali k technicky dokonalejším, a tím pádem uživatelsky příjemnějším nástrojům. Nicméně jsem přesvědčená, že popularita těreminu by nevzrostla tak rychle nebýt nového Etherwave těreminu od Moog Music a taky dokumentu Theremin and Electronic Odyssey od Stevena Martina.“
æther v Praze
Těremin letos připomene i Pražské jaro. Kromě zmíněné Martinů Fantasie pro těremin, hoboj, smyčcový kvartet a klavír na něm Carolina Eyck provede v premiéře æther Jakuba Rataje, skladatele, autora zvukových instalací, performera a interpreta současné hudby. „Latinské æther jednak odkazuje k původnímu názvu těreminu, tedy k aetherophonu, ale taky je ve znaku æ obsažena forma samotné skladby. ,a‘ je otočené ,e‘, ale ne přesně zrcadlově – je to překlopené zrcadlo s malou odchylkou.“ Jakubova kompozice měla být původně pro těremin a smyčcový kvartet, ale když zjistil, že na koncertě bude i hoboj a klavír, rozhodl se využít všechny nástroje, aby mohl pracovat s co nejširším barevným spektrem, ale taky aby nešlo o svého druhu exhibici těreminu.
„Je těžké ubránit se přirozenému nutkání dát těreminu víc prostoru, víc ho exponovat. Ale já jsem se snažil pracovat rovnoměrně se všemi nástroji. Zvuk těreminu je zvláštní, jako kdyby se namíchal lidský hlas s violou, v určitých polohách se bude krásně pojit s hobojem. Má obrovský rozsah, nejvyšší tóny jsou blízké ultrazvuku a když se jde do úplně spodního rejstříku, je možné vytvářet pulsaci. Ten nástroj má sice šest různých nastavení témbru, ale ve finále všechny vychází ze sinusové vlny. Takže ten zvuk je umělý, ale v tom nejčistším slova smyslu. Sinusovka je takové jádro, je přísná. Když ten nápad není dostatečně dobrý, je to slyšet. Neschová se za hezkou barvu tónu.“
Jak se Jakubova práce s pulsací a paralelními rovinami promítne konkrétně do zhruba desetiminutového ætheru, zjistíme 24. května v pražském Rudolfinu. Partituru dokončil a odevzdal na konci února a teď je řada na Carolině Eyck, Bennewitzově kvartetu, hobojistce Alžběte Jamborové a klavíristovi Karlu Košárkovi. Každopádně nás může těšit, že vyfabulovaná apokalyptická vize pánů Rachmaninova a Toscaniniho se nenaplňuje ani v jednadvacátém století a že je tu dost místa pro všechny.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2019 (koupit)
